V rámci seriálu o úloze racionálně zdůvodnění vize vycházející z identifikování příčin současných hromadících se problémů uveřejňuji sérii pěti příspěveků na aktuální téma blížícího se sjezdu ČSSD, které jsem upravil na základě nejlepší analýzy toho, co se v ČSSD událo a se svolením autora (Karla Machovce).

Daný text považuji za dosud nejlepší analýzu toho, co se stalo v ČSSD (a s ČSSD). Vzhledem k omezením, které má můj blog, rozděluji na několik částí, za což se čtenářům omlouvám. Doporučuji přečíst celé, protože pokud se má podařit obrodit sociální demokracii, měli bychom začít diskusí nad tímto textem (už proto, že nic lepšího zatím nemáme):

Karel Machovec:

Volby do Poslanecké sněmovny 2017 – část 1.

Co dál se sociální demokracií? Hra o život s nejistým výsledkem nebo radši pomalá smrt?

A.                Úvod aneb výsledek voleb není pouze vinou vedení, ale nás všech, my jsme si toto reprezentaci zvolili, respektive jsme málo bránili jeho zvolení

ČSSD prohrála po krajských a senátních volbách drtivě i volby do Poslanecké sněmovny. Byla poražena ve všech krajích a to i v obvyklých baštách – Moravskoslezský a Jihomoravský kraj - ve dvou krajích (Karlovarském a Libereckém) dokonce nezískala žádný mandát a pouze ve Středních Čechách, Jihomoravském a Moravskoslezském kraji získala mandáty dva. Potvrdil se trend migrace velkých voličských skupin směrem k novým populistickým a "catch all" stranám, především ANO. Voliči ČSSD přešli k ANO, a to především ta část elektorátu (60+ s nižším vzděláním) o které se ČSSD opírala v minulosti, a část do nevoličů. Zde si dovolím odhadnout, že jde zřejmě o levostředového voliče s výraznou proevropskou orientací, který byl rozpačitý z nejednoznačných postojů ČSSD k této problematice, tvářila se jako proevropská, ale vždy tam bylo nějaké "ale". Tuto část voličů také odpuzovalo "silácké" vystupování Milana Chovance, které cílilo naprosto nesmyslně do elektorátu Tomia Okamury a SPO.

Současný stav, má příčiny v minulosti, není to výsledek náhlé voličské změny, ta byla ostatně vůči ČSSD dlouhodobě naznačována. Tento stav nastal mimo jiné i díky tomu, že díky tzv. "Lánskému puči" ve straně v podstatě neproběhla diskuse o příčinách neúspěchu ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013, kde ČSSD získala 20,5% hlasů proti očekávaným a předpovídaným 30%. Už tehdy se pravděpodobně projevila tendence přechodu voličů ČSSD k nové populistické straně ANO, která se profilovala výrazně jako protestní strana zejména proti tradičním – ideově založeným stranám.

Především je ale nutné důrazně konstatovat, že tyto výsledky jsou výsledkem dlouhodobých a především vnitrostranických dějů, které mají původ jednak ve způsobu vzniku, kdy v 90. letech ČSSD sehrála úlohu vysavače na levici, kdy úspěšně a plošně integrovala levicové nekomunistické proudy a voliče, osmašedesátníky a část komunistické levice a v mnoha případech zasahovala i liberálního středového voliče (zejména ve volbách 2002). Ne všechny tyto proudy byly čistě sociálně demokratické (ani nemohly být vzhledem k historické diskontinuitě), ale jednalo se o poměrně nesourodý spletenec včetně silného národně socialistického proudu (za první republiky jednoho z největších konkurentů sociální demokracie), který po vykradení národněsocialistických stran skončil v ČSSD.

Díky opoziční smlouvě, uzavřené Milošem Zemanem a Václavem Klausem, se v pozadí politických stran, zejména těch nejsilnějších začalo tvořit klientelistické a korupční podhoubí, které se naplno na povrch dostalo po odchodu Zemana a Klause z čela svých stran. U ČSSD se tento trend plně projevil po vynuceném odchodu Vladimíra Špidly v roce 2005. Do období vlády Miloše Zemana lze nakonec datovat i vznik ekonomické síly AGROFERTU, který za velmi neprůhledných a podezřelých okolností opanoval manažersky akciovou společnost UNIPETROL a s tím i její byznys, exkluzivita na odbyt, i zásadní podniky Lovochemii a Chemopetrol. To vše se dělo za účinné pomoci vlády a zejména ministerstva průmyslu a obchodu a tehdejšího ministra vnitra a pozdějšího premiéra Grosse. Prostě a jednoduše Andreje Babiše jsme si vytvořili sami.

Jak ODS, tak ČSSD se postupně měnily v nepotické, klientelistické a vnitřně nedemokratické strany. To bylo spojeno i se vznikem krajského uspořádání, kdy velká část veřejných prostředků a nakládání s nimi přešlo pod krajské samosprávy. Tyto, na centrech politických stran, nezávislé finanční prostředky a možnosti "personální" politiky ve formě obsazování funkcí spřátelenými respektive dobrovolně závislými členy stran, umožnilo vznik tzv. kmotrovských struktur neboli vnitrostranických oligarchií. Ty umožňovaly především silně ovlivňovat politiku jak na místní, tak na centrální úrovni, volba vrcholových funkcionářů strany začala probíhat nikoli na základě svobodné politické soutěže, soutěže vizí, ale na základě meziregionálních dohod těchto bratrstev. Spolu s působením velkých finančních skupin v zázemí jednotlivých politických stran, tak byl vytvořen klientelistický systém vzájemně spolupracujících bratrstev a to i napříč politickým a ideovým spektrem. Zejména na regionální úrovni pod heslem "Regionální politika je jiná, musíme řešit reálné místní problémy" se tak vytvořily místní "zájmové mafie".

To postupně vedlo k úpadku a v podstatě k vyřazení vnitrostranické demokracie (celostranické hlasování o pokoutně sestavených kandidátkách není opravdu výrazem demokracie), omezování a ostrakizace nositelů odlišných názorů a jejich vyřazování z vnitrostranické diskuse zejména pomocí různých hlasovacích filtrů a klíčů na okresní a krajské úrovni. Tak došlo k posunutí váhy rozhodování od členské základny a místních organizací na jiné, méně reprezentativní úrovně. Výsledkem této praxe je mimo jiné vytváření informačních monopolů a především vznik tzv. "mnohobročnictví" neboli kumulace funkcí do rukou "hochů, co spolu mluví", což vyvolalo personální implozi a zúžení počtu použitelných lidí, odrazení schopných, kteří nechtěli absolvovat tyto "demokratické vnitrostranické procesy, které spíše než demokracii, začaly připomínat zasvěcovací rituály místních "mafií" a také k velmi formalistickému a nekompetentnímu výkonu těchto funkcí.

Obsazování funkcí je navíc pod vlivem neprůhledných finančních a vlivových struktur, ať už na regionální nebo celostátní úrovni. Svázání strany s těmito strukturami poté vede k tomu, že skandály se nevyšetřují, mlží se o nich a hlavně rozhoduje, kdo je nositelem skandálu. Pokud patří do správné party, pak se mu v podstatě nic nestane, možná obětuje jednu ze svých formálních stranických funkcí, pokud patří do tábora opozičníků, je s ním naloženo po "soudružsku".

Dovolím si v tomto bodu porovnání kauz hejtmana Zimoly a ministra Chovance, oba se zřejmě zachovali ne příliš šikovně a hlavně ne morálně čistě, jeden si pořídil chalupu od podřízeného, který byl velmi nadstandardně odměňován v jím řízeném krajském zařízení, druhý koupil lukrativní byt od známého, který před tím udělal velmi výhodný obchod s ministerstvem vnitra. Formálně a zejména v morálně politické rovině srovnatelné skutky a řešení – Chovanec zůstal jak ministrem, tak krajským volebním lídrem, Zimola je odstraněn jak z postu hejtmana (mimochodem jediného sociálně demokratického hejtmana, který vyhrál volby třikrát za sebou), tak nakonec z kandidátky pro volby do Poslanecké sněmovny. Otázkou je i pozadí tohoto aktu, který byl velmi pravděpodobně iniciován organizován zevnitř ČSSD.

Následuje nutně i omezení programové diskuse, strana se začíná zabývat sama sebou, svými institucionálními problémy, formalizací vnitrostranického života nutného k zachování dekora "demokratické strany" a následnou pasivitou členské základny. Strana na formální hlasování a rozhodování ztrácí cca 90%, na vlastní politickou a programovou diskusi maximálně 10%. Programová a odborná diskuse se tak stává, i v důsledku organizačního rozpadu strany a jejího odborného zázemí, obětí formalizace a zúžení na úzké diskusní a nikým nejmenovaných (čest výjimkám) skupin. V důsledku toho se rozpadá i dlouhodobě obcházené odborné stranické zázemí. Navíc tato formalizace i v souvislosti s ekonomickými problémy vede k destrukci organizačně – technického řízení strany, zejména neprofesionální manažerské zásahy do struktury krajských a okresních tajemníků v předvečer krajské volební kampaně, jsou alarmující a gradují pak ve volební kampani 2017.

Strana se nikdy otevřeně, jednoznačně a důsledně nevypořádala s původci korupčních skandálů, mnohdy i opakovaných. Tiše tolerovala přežívání "vedlejších" účastníků "klientelistických skupin" a mnohdy je postupně vracela na jejich posty, kde měli vliv především na rozdělování veřejných prostředků a v zásadě tak prodloužila vliv těchto skupin na stranickou politiku. Strana, která vždy horovala za průhledná majetková přiznání politiků, tolerovala náhlý a nečekaný nárůst majetku některých svých politiků, který lze zřetelně spojit s jejich výkonem funkce. Koneckonců tak potom měli větší problémy ti, kteří se na kauzách nepodíleli a kritizovali je. To je příklad například středočeského hejtmana Ratha a jeho okolí. Tato metoda dvojího metru pak o to více rozdělovala stranu a vedla k dalšímu nárůstu pasivity členské základny.

V očích veřejnosti tak v podstatě naplňuje ten obraz, který o ní masívně (a úspěšně) vytváří koaliční partner a hlavní oponent – strana ANO – jako o straně starého typu, zatížené klientelismem a nepotismem. A upřímně? Udělali jsme cokoli proto, aby tomu tak nebylo? Nikoli, stačí výčet kauz, které vypukly v období naší vlády (velmi úspěšné vlády), a je jedno, kdo je inicioval a medializoval, prostě byly, a pouze to více a více dehonestovalo obraz ČSSD.

Klientelismus prorostl stranou od regionálních po vrcholovou úroveň. Rozhodování o politických tématech není v rukou ČSSD, ale jednotlivých "významných” politiků podporovaných a vybraných příslušnými "vlivovými” skupinami. Od toho jsou poté odvozována i personální rozhodnutí, zejména při obsazování významných pozic jak ve státní správě, tak ve významných podnicích s vlivem nebo účastí státu (např. Česká pošta, České dráhy a SŽDC, Dopravní podnik hl.m. Prahy apod.). Tito lidé nejsou v pravém slova smyslu nominanti ČSSD i když se za ně vydávají, ale jsou reprezentanty finančních a vlivových skupin, které primárně sledují své byznysové zájmy a nikoli zájem ČSSD a její politiky.

Volební výsledek dále eskaloval programový a politický konflikt uvnitř ČSSD. Spustil se proces, který lze bez nadsázky nazvat zásadním programovým a ideovým střetem o budoucí charakter ČSSD. Jde o to, zda ČSSD zůstane skutečnou autentickou sociálně demokratickou levicí, která si je schopna přiznat a připustit, že v zájmu zachování "ideové čistoty" může některé volby i prohrát, pokud se nezpronevěří svým ideálům, nebo se z ní stane populistická strana národně socialistického typu, která musí být za každou cenu "u toho". Aby tuto misi byla strana schopna ustát a naplnit, je nutné, aby se sama byla schopna sjednotit. Ale sjednotit se v mnohosti názorů a za využití veškerého lidského potenciálu, který má. Měla by se přestat dělit na "sobotkovce", "haškovce", "zimolovce" a podobně a znovu se stát především sociálními demokraty. A to nepůjde bez hluboké programové, organizační a personální sebereflexe.

ČSSD si musí ujasnit svoje zařazení v politickém spektru a ujasnit si co je moderní levice a moderní sociálně demokratická ideologie. Ujasnění si pojmu a zařazení sociální demokracie, jako strany hájící univerzální lidská práva, která je opřena o jasnou ideovou základnu a která se musí smířit s tím, že je nucena dodržovat jistá pravidla a bude občas ve volbách podléhat "catch all” stranám a ne vždy je vyhraje, ale nesmí se nikdy zpronevěřit svým humanistickým ideálům - viz uprchlická krize a fašisticko-nacionalistické tendence uvnitř ČSSD i když občas velmi dobře maskované.

(Pokračování)