Z hlediska procesu probouzení, vyzrávání a dospívání společenského vědomí a sebevědomí si pozornost zasluhuje zejména dění v ČSSD před sjezdem této strany 18 února. Dne 23. ledna jsem uveřejnil úvodní článek série věnované dění před sjezdem ČSSD zařazené do seriálu o hledání vize a významu vize a následně 30. ledna ho zařadil do této série, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/5413-vize-098-uvod-k-serii-o-cssd.html

Tři navazující články se zabývají obecnou problematikou vztahu mezi teorií a praxí. Z hlediska dění v ČSSD jsou víc aktuální, než by se mohlo na první pohled zdát. Toto je nejdůležitější část, která s děním v ČSSD souvisí.

Analýza vztahu teorie a praxe – 2. část

Ve druhém případě se jedná o politické subjekty. Ty ve standardní situaci, kdy je volný prostor pro setrvačný vývoj společnosti, plní jen funkci "vyvažování" společnosti z hlediska míry solidarity vůči méně úspěšným, méně majetným, různě handicapovaným či diskriminovaným apod. V takových podmínkách mohou mezi sebou politické strany navzájem soutěžit prostřednictvím programů založených na definování priorit (závazků vůči voličům, které politické strany hodlají v případě svého úspěchu plnit).

Jakmile setrvačný vývoj naráží na své přirozené bariéry, jakmile začínají neřešené problémy vyvolávat v život další neřešené problémy a jakmile takováto situace vede k selhávání státních institucí i kontrolního mechanismu založeného na politické soutěži stran, přestávají být politické programy založené na definování priorit funkční. Objektivně vzniká společenská poptávka po takovém politickém subjektu, jehož společenská role (a lze použít i trochu více nadneseného slova "mise") je založena na programu úplně jiného typu. Na programu, který ukazuje příčiny hromadících se problémů a cestu jejich řešení, a to včetně pojmenování subjektů, které se na řešení problémů mohou podílet v souladu se svými zájmy.

Naplnění společenské poptávky po politickém subjektu, který by místo nevážně míněných slibů (do podoby kterých postupně formulování priorit degeneruje) ukázal, v čem bude té části veřejnosti, která si začíná uvědomovat, že bez jejího aktivního přičinění se problémy nevyřeší, poskytne oporu v odpovědi na otázku, o co jde, co a jak dělat, není jednoduché.

Je to dáno tím, že politický prostor je zpravidla "zahuštěn" a nové se v něm prosazuje velmi obtížně. Je to podobná situace, jako když má mladý stromek vyrůst v dospělém bukovém lese. Šanci mu sice může nabídnout lesní kalamita, ale vidět v promítnutí této analogie do chápání cest řešení společenských problémů není z hlediska teorie dostatečně zodpovědné.

Dále je to dáno i tím, že velká většina těch, co působí v politické sféře je zatížena politickým rutinérstvím. Toto rutinérství je zakořeněno v osobnostním profilu jednajících osob zhodnocováním politické pozice formou vyjednávání benefitů na základě výsledků dosažených ve volbách. Proto je pro většinu osob působících v politické oblasti mnohem obtížnější překonat bariéry setrvačného vidění reality než pro normální lidi.

Ve třetím případě se jedná občanskou veřejnost, tj. ty, které lze označit i pojmem normální lidé, resp. většinová veřejnost. Ta na rozdíl od skupin působících ve státním institucionálním systému, osob profesionálně se účastnících politického života a některých profesních skupin, pociťuje nejvíce dopady neřešení problémů, aniž by měla příležitost těžit ze selhávání institucionálního systému a politické sféry něco ve svůj prospěch.

Hranice mezi těmi, kteří mohou na problémech vytěžit prostředky ve svůj prospěch, a těmi, kteří tuto možnost nemají, resp. mají velmi omezenou, není v žádném společenském systému a v žádné době ostrá. V době hromadění problémů a selhávání institucionálního systému se objevují různé pokusy o korumpování většinové veřejnosti ze strany selhávajících elit. (Například ve stylu "chléb a hry" či pozdější obdoby "gulášového socialismu", jinou formou je vyhledávání "vnitřního nepřítele", na jehož "likvidaci" se lze přiživit.) Nicméně nutnost zlomu setrvačných tendencí, která zpravidla nebývá realizována v té době, ve které vyvstává (což vede k hromadění problémů a jejich gradaci v důsledku toho, že na neřešení problémů a selhávání institucionálního systému lze parazitovat) zvyšuje význam vývoje veřejného vědomí a veřejného sebevědomí.

V takových dobách, a v jedné z takových dob jsme, roste význam probouzení, zrání a dozrávání, celkového vývoje veřejného vědomí. Pojem "sebevědomí" (Selbstbewusstsein) uvádíme záměrně. Jde o to, že veřejné vědomí postupně začíná chápat nejen to, o co jde a že za normální lidi (většinovou společnost) nikdo problémy nevyřeší, začíná si rovněž uvědomovat svou sílu, svou schopnost ovlivnit společenské dění, svoji převahu oproti selhávajícím elitám vygenerovaným setrvačným vývojem, nárůstem problémů a parazitováním a jejich neřešení. V takové době se veřejné vědomí a sebevědomí začíná obracet i k teorii, která nacházejíc svou poptávku, stimulována a usměrňována touto poptávkou začíná plnit svou společenskou roli.

(Pokračování třetí částí příspěvku)