Z hlediska procesu probouzení, vyzrávání a dospívání společenského vědomí a sebevědomí si pozornost zasluhuje zejména dění v ČSSD před sjezdem této strany 18 února. Dne 23. ledna jsem uveřejnil úvodní článek série věnované dění před sjezdem ČSSD zařazené do seriálu o hledání vize a významu vize a následně 30. ledna ho zařadil do této série, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/5413-vize-098-uvod-k-serii-o-cssd.html

Navazující články se zabývají obecnou problematikou vztahu mezi teorií a praxí. Z hlediska dění v ČSSD jsou víc aktuální, než by se mohlo na první pohled zdát.

Z historie teoretické reflexe problematiky vztahu teorie a praxe

První systematický pokus o teoretickou reflexi se zrodil na půdě kritického racionalismu, klasické německé filozofie, konkrétně v systematickém díle Hegela. V poněkud mysticky zastřené koncepci samovývoje tzv. Absolutní ideje zachybuje řadu významných aspektů problematiky využití poznání při přeměně reality, včetně a především společenské reality. Ve svém díle odhaluje mj. význam všeobecně zprostředkujícího charakteru praktické činnosti, který byl jedním z nosných prvků pojetí společenského vývoje jako přírodně historického procesu, tj. procesu, ve kterém se proces utváření společnosti odvíjí od procesu přetváření přírody společností.

Z Hegelova díla vyšel K. Marx, který teoretickou reflexi problematiky spojení teorie s praxí založil na svém pojetí historické role proletariátu. Již v jedné ze svých raných píše: "Jako filosofie nachází v proletariátu svou materiální zbraň, tak nachází proletariát ve filosofii svou duchovní zbraň". (Marx 1843-1844)

https://www.marxists.org/cestina/marx-engels/1843/121843.htm

Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva, K. Marx koncem roku 1843 a v lednu 1844. Po prvé otištěno v časopise "Deutsch-Franösische Jahrbücher" 1844

K. Marx v celém svém díle zdůrazňuje, že právě proletariát svým postavením ve společnosti je předurčen k tomu, aby měl objektivní zájem na důsledném racionálním poznání společenských poměrů a na základě tohoto poznání realizoval svou historickou roli.

V. Lenin navázal na jeho učení teorií komunistické strany jako "předvoje dělnické třídy", která "vnáší" racionální poznání společenských poměrů do vědomí dělnické třídy a na základě toho je schopna převzít moc i zajistit správu země v nových společenských poměrech.

Pokud dílo klasiků socialistické revoluce můžeme chápat jako určité optimistické či romantické snění o všemocnosti lidského rozumu (racionálního poznání společenské reality), pak reálnou praxi naplnění těchto představ doprovázela exploze iracionality a šok z nadvlády iracionality, který pronikl hluboko do oblasti intelektuální reflexe společenského dění.

V té části světa, ve které zvítězil sovětský model socialismu, byl racionální odkaz prvního systematického pokusu o teoretickou reflexi vztahu teorie a praxe deformován zneužitím tohoto odkazu k vnitřním politickým bojům souvisejícím se vznikem tzv. "nové třídy", přesně v logice, kterou odhalil a na základě které předpověděl další vývoj M. Djilas (Nová třída, české vydání 1958).

K novému pokusu o teoretickou reflexi problematiky spojení teorie s praxí došlo až v 60. létech v souvislosti se skupinou filozofů soustředěných kolem Frankfurtské školy: M. Horkheimera, T. Adorno, J. Habermas, E. Fromm, H. Marcuse a hnutím tzv. Nové levice. Ten se však již velmi výrazně lišil od původního Marxova pokusu (na který se sice odvolával, ale který nikdy plně neakceptoval) tím, že podřizoval roli teorie nalezení "revolučního subjektu" a připouštěl obětování vědeckosti ve prospěch revolučnosti. S výjimkou J. Habermase (který se snaží najít cestu k obnově spojení teorie s praxí v oblasti komunikativní teorie a stává se jedním z osamělých nositelů důsledného racionalismu) tak většina příznivců Frankfurtské školy opouští pole důsledně racionálního přístupu, usiluje o různé formy kombinace racionálních a iracionálních prvků. To postupně vede až k převládnutí postmoderního přístupu, ve kterém je již racionalita a vědeckost zcela obětována ve prospěch iluze možného dosažení moci s pomocí dostatečně radikálních subjektů.

Tzv. Kritická filozofie, která na Frankfurtskou školu navazuje, resp. která vzniká v jejím lůně (někdy zavádějícím způsobem označována za "neomarxismus") se pak soustřeďuje na nejrůznější formy diskriminace menšin a snaží se v nich identifikovat nositele pozitivních změn. Dopouští se přitom několika fatálních omylů:

- Nereflektuje základní diskriminaci ve společnosti založenou na prohlubování ekonomické a následně sociální segregace společnosti, spíše tento typ segregace důrazem na poměrně dílčí problematiku nejrůznějších menšin zastírá a překrývá.

- Opouští funkční model rovnosti příležitostí pro nabývání a uplatňování schopností, který má při integraci společnosti i jako protiváha proti ekonomické segregaci zásadní význam, nahrazuje jej přehnaným zvýrazňováním dílčích diskriminací nejrůznějšího typu.

- Přisvojuje si pozici "vnášení" idejí do hlav potenciálních konzumentů z pozice intelektuální povýšenosti či nabubřelosti, nikoli však poctivého, kritického a důsledného racionálního myšlení; stává se tak obětí snadné manipulace ze strany reálné moci a jako taková je i její role.

Z výše prezentované stručné tematizace osudů hledání spojení teorie s praxí v nedávné a velmi nedávné historii vplývá, že pokus o důsledně racionální přístup (přístup, který při tomto hledání neopouští půdu teorie a všeobecné sdělitelnosti teorie při plném dodržení jejích základních atributů) má řadu úskalí. Proto upozorníme na některé aspekty dané problematiky, které je při tomto přístupu (připomínajícím pohyb po minovém poli) respektovat:

- Důraz na teorii, zejména pak historickou kontinuitu rozvoje vědy (žádné teorie není dokonalá či úplná, ale znalost vývoje každé vědy nám umožňuje dostatečnou orientaci při řešení otázky, v čem se o ni můžeme opřít).

- Spojení rozvoje teorie s komunikativním aspektem, a to jak komunikace horizontální (mezi obory), tak i vertikální (směrem k těm, kteří se teorií v dané oblasti profesionálně nezabývají), tj. důraz na srozumitelnost a popularizaci teoretických poznatků, aniž by docházelo k jejich nepřípustnému zjednodušení.

- Na jedné straně pluralitní a realistická interpretace motivů vedoucích člověka k nabývání schopností s využitím osvojování teorie, na druhé straně začlenění této problematiky do ucelené koncepce přechodu ke společnosti, ve které se rozvoj a uchování schopností stává tím, o co jde, tj. odmítnutí relativismu v oblasti historického směřování vývoje společnosti. Jinými slovy – chápat důraz na racionální stránku v kontextu orientace na plný rozvoj a uplatňování schopností člověka.

- Respektování nejrůznějších rozdílů a diskriminací, nejrůznějších příčin seskupování lidí pod vlivem diskriminací formou vytváření sociálních sítí, v důsledku společenské segregace, působením vlivných faktorů ovlivňujících vývoj vědomí lidí, přičemž vše z hlediska toho, jakým způsobem může v tomto procesu působit teorie zaměřená na rozvoj, uchování a uplatňování schopností člověka.

(Pokračování)