V pondělí jsem s vedením ekonomické fakulty projednal obsah výuky tak, aby co nejvíce odpovídal zvyklostem KARGU. Současně řešil i některé administrativní a technické otázky spojené s pobytem. Ve zbytku dne jsem se seznamoval s městem, rynkem a obchody. Budu jim věnovat některý z nejbližších dílů seriálu.

Na úterý byla naplánována návštěva gulagu, přesněji velitelství KARLAGu (Karagandského tábora), který řídil celý systém gulagů na obrovském území. Dnes je zde muzeum. Byl jedním z největších v bývalé SSSR a fungoval od třicátých let až do padesátých. Nejvíce vězňů a poprav zde bylo v roce 1937 a 1951. Přesná čísla nejsou známa, ale jsou hodně vysoká. Věznění zde byli nejen političtí vězni, ale i kriminálníci a zajatci. Nejdříve němečtí. Později i sovětští, kteří sem putovali přímo z německých zajateckých táborů, protože "zradili".

Expozice je vyvážená a rozsáhlá. Obsahuje dokumenty i o dalších obětech sovětské moci, které byly větší než ty způsobené gulagy. Jednak se jedná o oběti násilné (a velmi nepodařené) kolektivizace na začátku třicátých let, kdy zde vypukl hladomor. Tak strašný, že docházelo i ke kanibalismu. Jednak se jedná o oběti násilného vysídlení celých národů. Např. 440 tisíc sovětských Němců (kterým byly vytvořeny relativní solidní podmínky pro život). Dále 90 tisíc Čečenců a Ingušů. Ti na tom společně s Korejci byli nejhůře. Byli vyvezeni do stepi a ponecháni osudu. Bez pomoci místních Kazachů by téměř nikdo nepřežil. Bylo zde i velké množství Poláků a dalších národů.

 

Foto 1: Bývalé velitelství KARLAGu v obci Dolinka, asi 40 km od Karagandy přeměněné v muzeum:

 

 

Foto 2: V takových podmínkách přežívali vězni:

 

 

Foto 3: Sedl jsem si na židličku před figurínu vyšetřovatele a pokusil se vžít do pocitů těch, před kterými byl ten skutečný:

 

Foto 4: Velmi mě zaujala galerie malíře Andrejuka, který zde byl též vězněn. Je součástí expozice. Jeden z jeho nejdrsnějších obrázů – vězněná rodička s mrtvolkou dítěte, dosti typický případ:

 

Bylo zde uvězněno i mnoho vědců. Některým bylo umožněno pracovat ve svém oboru a výsledky jejich práce měly nejen místní význam, byli odměněni státními cenami. Po vypuknutí války se někteří z politických vězňů dobrovolně hlásili na frontu do trestných oddílů, což prakticky znamenalo jistou smrt. V případě, že byli raněni a přežili, byli začleněni do regulérní armády. A tak se stalo, že mezi "absolventy" gulagu byli i takoví, kteří byli vyznamenáni titulem hrdina sovětského svazu.

Vše nelze vtěsnat do pár řádek. Chce to vidět. Hodně silný zážitek.

(Pokračování)