V úterý jsem se konečně dočkal učení. Tři hodiny po 50 minutách. Myslím, že to šlo dobře. Pokusil jsem se vysvětlit základy ekonomie produktivní spotřeby v návaznosti na neoklasickou ekonomickou teorii. Tj. to, že ekonomický proces nekončí vyvoláním užitku, ale pokračuje nabytím a uchováním lidského kapitálu, který zpětně působí jako výrobní faktor. Zdálo se mně, že pochopili, o co jde a k čemu to je. Uvidím. I podle toho, kolik jich bude na přednášky dál chodit.

Odpoledne jsem měl trochu času. Řekl jsem si – sedneš na autobus městské dopravy a pojedeš na nějakou konečnou, odtud si uděláš procházku zpět.

Kam to bude? – ptá se průvodčí v autobusu.

A kolik stojí lístek na konečnou? – ptám se já.

55 tenge. (To je asi 7 korun.)

Tak na konečnou – odpovídám (za 7 korun to nemůže být moc daleko, říkám si).

Když jsme projeli městem, pak stepí do dalšího sídliště, pak průmyslovou zónou a další stepí k nějaké vesnici, odhadnul jsem vzdálenost na víc než 20 km a raději už vystoupil. Cesta zpět byla nekonečná. Trvalo přes pět hodin, než jsem se dostal k prvnímu sídlišti,

 

 

Foto 1: Elektrárna je za městem a někde daleko za ní je město. Kousek od ní je závod na výrobu čistého křemíku:

 

 

Foto 2: A takto vypadá skutečná celina. Kombajn právě sklízí úrodu. Pšenice v rozorané stepi je nízká, asi 30 cm. Hektarové výnosy jsou asi také nízké – ale ty obrovské prostory:

 

 

Foto 3: Tady se taky těžilo. Vlastně skoro všude kolem Karagandy lze vidět pozůstatky těžby – černého uhlí i železné rudy. Obojí kousek od sebe:

 

 

Foto 4: Konečně první paneláky, které slibují nějaký obchůdek, kde se budu moci napít. A snad tu pojede i autobus:

 

Vyšlo to. Byl zde obchůdek, kde jsem si dal litr kvasu. Autobus z tohoto "konce světa" jezdí do středu města každých 10 minut.

(Pokračování)