V rámci seriálu o vizi uveřejňuji podnětný článek Jana Mertla k otázce tzv. základního příjmu, která je v současné době často diskutována.

 

K pozici základního příjmu v českém sociálním systému

 

Jan Mertl

 

Diskuse o zavedení základního příjmu jsou často zaměřeny na země, které nemají dostatečně vyvinutý systém sociálního zabezpečení nebo usilují o jeho reformu, případně mají dostatek peněz a vymýšlejí, jak si vylepšit sociální politiku. Hlavním lákadlem je zjednodušení vyplácení dávek, přičemž se má na mysli jejich neekvivalentní vyplácení ze státního rozpočtu. V zemích s propracovanějším systémem sociálního zabezpečení zahrnujícím sociální pojištění se případné zavedení základního příjmu dostává do konfliktu s principem ekvivalence, který sociální pojištění ve značné míře obsahuje. Podíváme-li se na český systém, pak, i když sociální pojištění je v některých parametrech deformováno, pro nemoc, invaliditu, stáří a nezaměstnanost, existuje a je žádoucí posilovat jeho systémovou roli. Současně při podrobnějším pohledu na konfiguraci řady existujících dávek a sociálních subsystémů si lze povšimnout, že určité prvky základního příjmu máme v Česku již nyní, pouze jim tak neříkáme a jsou vázané na jednotlivé sociální situace.

 

Pokud si probereme sociální situace postupně, dostaneme následující členění.

 

Zaměstnání – roli základního příjmu hraje – avšak nikoli nepodmíněně a bez vazby na ekonomickou aktivitu - minimální mzda, která je stanovena arbitrárním rozhodnutím na základě kolektivního vyjednávání (podmínkou jejího vyplácení však je zaměstnání)

 

Nezaměstnanost, nemoc – roli základního příjmu hraje svým způsobem charakter výpočtu dávek pojištění v nezaměstnanosti a nemocenského pojištění, které jsou s redukčními hranicemi, zastropované a časově omezené

 

Rodičovství – roli základního příjmu hraje rodičovský příspěvek pro pečujícího rodiče

 

Důchod – roli základního příjmu hraje základní výměra starobního, resp. invalidního důchodu

 

Nezaopatřené děti – roli základního příjmu hraje přídavek na dítě (pro chudé domácnosti do 2,4 násobku životního minima)

 

Osoby bez zdanitelných příjmů – roli základního příjmu hraje životní, případně existenční minimum

 

Z toho vyplývá, že velkou většinu sociálních situací v průběhu života stávající systém sociálního zabezpečení už určitou formou základního příjmu pokrývá, tj. myšlenka, že i bez přímé zásluhovosti nemůže daný občan zůstat v ekonomice bez prostředků, je do určité míry naplňována. Rozdíl oproti návrhům na univerzální základní příjem je ve dvou hlavních bodech: jednak výše těchto dávek není (ani zdaleka) jednotná a způsob jejich výpočtu se významně liší - často se jedná o skokově měněné veličiny na základě veřejné volby a politického cyklu, jednak kritériem pro jejich přiznání je uznaná sociální situace, určitým způsobem extrémní pojetí v tomto směru ukazuje koncept existenčního minima, které postačuje pouze k holému přežití a je svým způsobem trestem za nedostatečnou aktivitu na trhu práce, nemá-li občan jinou sociální okolnost, kterou je mu možno "uznat". Stávající prvky základního příjmu tedy nejsou nepodmíněné – naopak přímo závisí na sociální situaci, v níž se občan nachází.

 

Z hlediska koncepce sociálního zabezpečení a úlohy základního příjmu v něm lze tedy uvažovat o dvou způsobech, jakým by mohl být koncept základního příjmu využit. Prvním, realističtějším, je sjednocení dosavadních neekvivalentních dávek sociálního zabezpečení do jedné, nazvané např. základní státní podpora, která by byla např. ve výši 30 procent mediánové (či průměrné) mzdy. Na tuto dávku by měl nárok každý občan, který není nezaopatřeným dítětem a je bez pracovního či jiného příjmu do určité hranice. V případně nezaopatřených dětí by tato dávka byla adekvátně nižší, odpovídající v zásadě univerzálně pojatým přídavkům na děti, jak jsou známy např. z německého sociálního systému. Pokud bychom nechtěli zavádět novou jednotnou dávku, nabízí se též možnost sjednotit vyplácení rodičovského příspěvku, životního minima, podpory v nezaměstnanosti a základní výměry důchodu pod jeden výpočtový systém s výše uvedenou logikou, a tyto výdaje hradit přímo ze státního rozpočtu (z daní), čemuž jejich neekvivalentní charakter nahrává.

 

Druhým způsobem je ten, který se testoval např. ve Finsku a proběhlo o něm neúspěšné referendum ve Švýcarsku, tedy že by základní příjem byl vyplácen v určité výši zcela bez ohledu na sociální situaci. V českém sociálním systému by toto vedlo k výraznému omezení smyslu sociálního pojištění, a pokud by se přistoupilo i k výplatě základního příjmu těm, kteří pracují či mají příjmy nad určitou hranicí, bylo by to buď fiskálně velmi náročné,  a nebo by to vedlo k nízké výši takto univerzálně vypláceného příjmu, čímž by se jeho smysl poměrně významně omezil.  Lze tedy shrnout, že nepodmíněné vyplácení základního příjmu vzhledem ke stávající konstrukci a fiskálním možnostem českého systému sociálního zabezpečení není za dané situace perspektivním řešením.

 

Pokud tedy zůstaneme u první varianty, tedy náhrady a sjednocení základních neekvivalentně vyplácených dávek při zachování podmíněností příslušnou sociální situací, mohlo by to přinést paradoxně i posílení principů sociálního pojištění – pokud by se základní státní podpora hradila z daní, mohly by se zrušit nebo významně omezit stávající redukční hranice v nemocenském a důchodovém pojištění a pojištění v nezaměstnanosti. Jejich stávajícím smyslem totiž je zvýšit míru solidarity s nízkopříjmovými osobami, která by však byla nově zajištěna právě základní státní podpora.  V jednotlivých sociálních situacích by to pak vypadalo takto:

 

Zaměstnání – situace se nemění (pro zaměstnance zůstává garancí příjmů minimální mzda)

 

Nezaměstnanost, nemoc – základní příjem poskytuje základní sociální ochranu, sociální pojištění je plně ekvivalentní, povinné, ale dávka i pojistné jsou doplňkem úrovně základního příjmu ve vazbě na životní úroveň občana danou jeho příjmem ze zaměstnání

 

Rodičovství – roli základního příjmu hraje rodičovský příspěvek pro pečujícího rodiče, doplněno univerzálním přídavkem na děti jako formou základního příjmu na dítě.

 

Důchod – roli základního příjmu hraje základní výměra starobního (invalidního) důchodu – podstatně zvýšená oproti stávajícímu stavu, ekvivalentní část důchodu je poskytována ze systému NDC (sociální pojištění), případně též penzijní nadstavby 

 

Nezaopatřené děti – roli základního příjmu hraje univerzální přídavek na dítě poskytovaný na žádost

 

Osoby bez zdanitelných příjmů – roli základního příjmu hraje životní minimum, koncept existenčního minima je zrušen a nahrazen aktivní politikou zaměstnanosti a prací s nezaměstnanými (s respektováním toho, že pokud pro někoho nelze ani aktivní snahou vhodnou práci nalézt, např. z důvodu poklesu ekonomického cyklu, tak je prostě nezaměstnán), je zrušen poměrně komplikovaný mechanismus výpočtu životního minima podle členů domácnosti a nahrazen prostým procentem z mediánové (průměrné) mzdy

 

Tato konstrukce se jeví jako výhodnější z několika důvodů. Za prvé tím, že zachovává konstrukční prvky českého sociálního systému a je kompatibilní se stávajícím stavem, umožňuje jeho evoluci. Radikální revoluční reformy ve stylu "vše nahradíme základním příjmem, případně negativní daní" jsou sice lákavé, ale musí k nim být koncepční důvod a zásadní politický konsensus – ani jedno není v Česku splněno. Za druhé posiluje význam sociálního pojištění, protože vazba mezi zaplaceným pojistným a navýšením životní úrovně bude vyšší než je dnes, kdy solidarita v sociálním pojištění do určité míry supluje daňové výdaje státního rozpočtu. Za třetí zachovává možnost diferenciace mezi jednotlivými sociálními situacemi – to samozřejmě nemusí být žádoucí, ale na druhé straně pokud konsensus bude např. takový, že osoby bez zdanitelných příjmů mají mít přece jen nižší základní příjem než např. pečující rodič, lze to v konstrukci dávky základního příjmu zohlednit např. odlišným nižším procentem z mediánových (nebo průměrných) mezd – např. 25 procent. Stejně tak, pokud by byla vůle nastavit např. minimální mzdu jako vyšší procento mediánu (nebo průměru) – např. 45 procent, pak by byla automaticky nastavena relace mezi základním příjmem a minimálním výdělkem pro ty, kteří pracují.

 

Jak už bylo zmíněno, ideálem zastánců základního příjmu je nepodmíněné vyplácení takové částky, která poskytuje určitou konsensuálně uznanou životní úroveň každému členu společnosti. I když koncept flexibilních peněz, který je dnes základem centrálního bankovnictví, možná časem povede i k takovým řešením, nelze pominout i další funkce sociálního zabezpečení a fiskální rozměr těchto úvah. Zejména v českém sociálním prostředí je významnou hodnotou též motivace k práci a nepodmíněné vyplácení dávek nelze bez dalšího zhodnocení sociální situace příjemců doporučit.  Na druhé straně určité zjednodušení systému a vyřešení tlaku na univerzalitu v jednotlivých sociálních situacích je žádoucí. Jako kompromisní řešení se tak jeví z daní hrazená dávka (dávky), které budou stanoveny procentem z mediánové (nebo průměrné) mzdy, takto by mohla být stanovena i minimální mzda. Tím by byla zajištěna vazba na národohospodářský vývoj a omezil by se vliv politického cyklu na stanovení výše těchto dávek a tím i na rozpočtové výdaje. V případě, že by bylo žádoucí omezit vliv kolísání ekonomického cyklu a tedy i mzdové úrovně na výši dávek, lze použít i sofistikovanější schémata na stanovení základu pro výpočet základní státní podpory, např. průměry z mediánových nebo průměrných mezd za 4 roky, což je typická délka ekonomického cyklu, případně ponechat určitý prostor pro zásahy vlády, ale tak, aby základní mechanismus automatické valorizace zůstal zachován.

 

(Pokračování)