Na každé dovolené si "vyrazím na doraz", tj. zkusím, co se dá. Předpředevčírem jsem si naplánoval v tom vedru, jaké zde na Istrii je, 25 kilometrů. Vzhledem k menšímu navigačnímu omylu už při plánování trasy, z toho nakonec bylo dost velké drama. Mnohem větší trasa a mnohem větší převýšení. Takže skoro na doraz.

Foto 1: Když jsem projížděl kolem do Labinu, věděl jsem, že silnička vede kolem dálnice a vlaku. Omylem, když jsem plánoval trasu na 25 km, jsem chtěl projít modrý okruh. Všimněte si, zelená dálnice, kolem ní železnice. Jenže to byla úplně jiná cesta, než po které jsem jel den před tím autem na Labin. Takže jsem se vydal po cestě, kterou zde mám značenou červeně. Také kolem dálnice a železnice. Koho by to napadlo, že je to jiná cesta?

Foto 2: Takhle vypadala nejvyššího hora Istrie s krásným jménem Vojak na začátku cesty.

Foto 3: Místo maximální převýšení asi 200 metrů jsem stoupal v tom vedru výš a výš. Hora Vojak (1401 metrů nad mořem) - na obrázku - byla už kousek. A odbočka doleva nikde. A  pořád a pořád stoupání. 

Foto 4: Už jsem měl žízeň. Velkou a stále větší. V nouzi největší tento pramen. Název "Voda Josefa II". Krásný pozdrav domova. Vypil jsem do zásoby. Prozíravé.

(Pokračování)