S velkou radostí jsem uvítal, možná i trochu skeptický a sarkastický, ohlas Karla Mayera na můj článek "VIZE/246: Šance KSČM na ideovou obrodu" uveřejněný v rámci seriálu o realistické, pozitivní a realizovatelné vizi, viz:
https://radimvalencik.pise.cz/5897-komentare.html
Karel Mayer: Šance na ideovou obrodu KSČM? – Asi ne
Už na první příspěvek Radima Valenčíka k situaci v KSČM jsem chtěl reagovat. Nakonec jsem dospěl k závěru, že jde o jeho jakýsi obecnější vstup do politické situace v zemi, byť s dobře čitelným a silným osobním akcentem. Tento druhý příspěvek ale ve mne vzbuzuje dojem, že mu nejde jen o nostalgickou vzpomínku, ale již přímo o resuscitaci dříve hojného komunistického nadšení, víry ve šťastné zítřky.
Problém ale je, že vždy v minulosti šlo především o import ze zahraničí. Po první světové válce z Ruska, jako odraz říjnové revoluce (a bylo přijímáno převážně intelektuály toužícími po aktivní účasti na destrukci nespravedlivého československého kapitalismu representovaného baťovským botostrojem) a po druhé světové válce ze Sovětského svazu jako odraz jeho aktivní účasti na osvobození Československa (a přijato relativně velmi širokou částí obyvatelstva jako projev díku). Ani v jednom případě nešlo o autentický projev české (nebo československé) populace vycházejí z jejích vnitřních potřeb a očekávání.
Všechny projevy hledání cesty k naplnění vlastní vize byly hned v počátcích umlčeny (tím nemám vůbec na mysli Srpen 68, sami jsme se o to vždy postarali). A jaká je situace dnes – stejná.
Sovětský svaz jsme nahradili Evropskou unií, v níž stejně, jako před čtyřiceti – padesáti lety, nejsme schopni přijít ani se špetkou vlastního názoru. A opět to dělají naši lidé. Tak jako v minulosti, tak ani dnes nám v tom, kromě nás, nikdo nebrání.
Ale vraťme se zpět ke KSČM. Pokládám veškerá očekávání spojovaná s touto stranou za předem odkázaná ke zklamání. Strana, která jednou nohou vězí v excesech padesátých let a druhou nohou v hospodářském a politickém marasmu předpřevratového (1989) období, která za třicet let od převratu nebyla schopna nabídnou nic, než kolaboraci s mocí (Filip) nebo stesk po starých časech (Skála), nemá nic, co by nabídla dnešní české, zejména mladší populaci. Ta fandí Pirátům (legalizace drog, naivní boj s korupcí apod.) a až panicky se bojí komunismu (vždyť je to totalita, kdy se holky vdávaly po střední škole a kluci museli na vojnu, kdy se musel ve škole poslouchat učitel, kdy se při vyučování muselo disciplinovaně sedět v lavicích a nebylo možné se hezky válet po koberci, kdy se museli biflovat slovíčka a učit se násobilce, znát letopočty a k nim se vážící historické události, doba, kdy (jak nepředstavitelné!) neexistovali mobily, kdy nebylo možné používat internet při zkouškách, atd., apod.).
A přitom je to tak jednoduché. Česká společnost se cítí evropskou, chce tedy zachování Evropské unie. Chce ale Evropu sebevědomou, schopnou zajistit bezpečnost a pořádek, dodržování historií ověřených principů, klasickou, obecně uznávanou zastupitelskou demokracii s respektem k národním specifikům. Přesně to, co dnešní evropský vrcholový establishment při svých sociálních experimentech není schopen nabídnout. To ale "komunisté" neřeší, těm jde o minimální mzdu a růst důchodů.
Osobně jsem zvědav, zda (a pokud ano, kdy) se najde český politický subjekt či politický leader schopný tuto výzvu přijmout. Tam je budoucnost a je úplně jedno, jestli ji budeme říkat "komunismus" nebo "globalizace" nebo jenom prostě "Naše Evropa".
K tomu pár poznámek:
1. Můžeme vycházet i z domácích tradic. Dnes se například z velmi podstatné části naplňuje to, o čem psal Radovan Richta před 50 léty ve své "Civilizaci na rozcestí". Není to tak dávno a není to zcela zapomenuto. Na základě toho lze vidět změny, kterými prochází a bude procházet nejen naše země, z nahledu, v celé jejich perspektivě, což je orientující a motivující.
2. Znám trochu intelekruální zázemí a a spřátelené intelektuální okolí KSČM, které bylo a je sice trochu (či spíše dost, Míla Ransdorf to odskákal) decimováno politkou "pragmatické zrady" (ideového odzbrojení KSČM, které by ji odsoudilo ke sterilitě a vyhnití z politické scény), je názorově velmi pestré až disparátní, ale i v této situaci se na této půdě může proces ideové obrody urodit.
3. S mladou generací to není tak špatné. Nemůžeme vše posuzovat jen podle kariéristických primitivů, kteří se za každého režimu, který má sklon k totalitě a totalitním praktikám, derou do popředí, nejsou schopni argumentace a s podporou totalitních sil vyřvávají "svoji pravdu". Většinu mladých lidí zajímá, co se odehrává, vnímají i chyby Pirátů (doufejme, že ti se z nich budou učit a že vyzrají v kvalifikovanou politickou stranu). Pragmatická struktura (či spíše struktura bezohledných sobců), která se v KSČM usadila, mnohé mladé lidi spíše nepřipouští k tomu, aby se mohli na budoucnosti KSČM podílet, než že by ti, kteří by měli snahu se na ideové obrodě KSČM podílet, nebyli.
4. V prvním příspěvku, který autor zmiňuje, jsem odhal šanci na ideovou obrodu KSČM 1:3. Některým se to nelíbilo. Prý je to málo. Podle mě je to taková pravděpodobnost, že stojí za to se o to pokusit.