VIZE/250: Letošní 4. číslo časopisu MARATHON
Právě vyšlo letošní čtvrté číslo teoretického časopisu Marathon.
Hlavním materiálem čtvrtého letošního čísla je první ucelený materiál prezentující ekonomii produktivní spotřeby, kterou tým na VŠFS rozvíjí již od roku 2003, jako přesah hlavního proudu ekonomické teorie v hlavním směru jejího vývoje.
Na něj navazuje velmi podnětné pokračování rozšířené souhrnné recenze (či spíše pojednání) Pavla Sirůčka na téma digitálního myšlení.
Následují další ohlasy – na Klausovo vystoupení v Trevíru o Marxovi, informace o zdařilém semináři na téma ekonomické filozofie pro 21. století a Poslanecké sněmovně.
Číslo uzavírají pracovní materiály Jana Mertla o tzv. základním příjmu a Radima Valenčíka a Jana Červenky o možnostech, které se otevírají použitím teorie kooperativních her k objasnění role trhu (jeho možností a omezení).
Celé čísto najdete v archivu zde:
Malá ukázka – úvodní část pojednání Pavla Sirůčka:
Zasíťovaní dementi doby digitální II.
Pavel Sirůček
Motto: Získají počítače někdy zdravý selský rozum? Už brzy má v době digitální vše řídit umělá inteligence. A co umělá hloupost, také se cíleně vyvíjí? Nebude vždycky o krok napřed?
Carr, N.: Nebezpečná mělčina: Jak internet mění náš mozek. Podlesí: Dauphin 2017. 320 s. ISBN 978-80-7272-780-3 (v části I. uveřejněné v předminulém čísle Marathonu)[1]
Spitzer, M.: Digitální demence: Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum. Brno: Host 2014. 343 s. ISBN 978-80-7294-872-7 (v části II.)
Spitzer, M.: Kybernemoc! Jak nám digitalizovaný život ničí zdraví. Brno: Host 2016. 391 s. ISBN 978-80-7493-792-9 (v části III., která bude uveřejněna v příštím čísle Marathonu)
Němec M. Spitzer studoval medicínu, psychologii a filozofii ve Freiburgu a zakotvil hlavně u psychiatrie, ve které se roku 1989 habilitoval. Působí na psychiatrické klinice v Ulmu (jako její ředitel od roku 1998) a Transferzentrums für Neurowissenschaften und Lernen (od roku 2004). Dvakrát byl hostujícím profesorem na Harvard University, spolupracoval taktéž s Institute for Cognitive and Decision Sciences na University of Oregon. Patří k předním německým badatelům v oblasti neurovědy a dokáže přitom vědecké poznatky názorně, zábavně i přístupně prezentovat širší veřejnosti. Spitzer moderuje vlastní pořad na televizní stanici a publikoval řadu komerčně i čtenářsky úspěšných knižních titulů. K německým bestselerům náleží knihy Lernen: Gehirnforschung und die Schule des Lebens[2] či Vorsicht Bildschirm! Elektronische Medien, Gehirnentwicklung, Gesundheit und Gesellschaft.[3]
Text Digitale Demenz: Wie wir uns und unsere Kinder um den Verstand bringen[4] vyšel v české mutaci jako Digitální demence s podtitulem Jak připravujeme sami sebe a naše děti o rozum.Ústředním poselstvím je varování před digitálními médii, jejichž užívání dlouhodobě silně škodí duchu.[5]V Německu i v anglosaském světě se kniha stala bestselleremavzbudila značný ohlas mezi rodiči, pedagogy a odbornou, ale i laickou veřejností. Reakce jsou však silně rozporuplné a Spitzer bývá kritizován – a umanutými pokrokáři i ostrakizován – coby zvěstovatel digitální apokalypsy. Představovaná kniha totiž důrazněvaruje před tím, kterak nám digitální média (počítače, smartphony, herní konzole, organizéry nebo navigace a v neposlední řadě i televize) proměňují životy. Z alarmujících výsledků různých průzkumů vyplývá, že např. mladiství v USA se věnují digitálním médiím denně více času, nežli spánku. Další šetření naznačují, že v průměru nejhorší školní výsledky mají ti náctiletí, kteří nejvíce ve škole využívají osobní počítač. Digitální technologie vedou k informačnímu překlikávání, což představuje klíčový faktor pro ztrátu schopnosti dlouhodobého soustředění. Uvedené zdůrazňuje také N. G. Carr, jehož text představuje první část této trojjediné recenze.[6] Carr je o drtínek méně tzv. apokalyptický (a méně moralizuje i poučuje) a některým čtenářům může jeho styl a argumentace připadat i o něco vyváženější a méně jednostranná. Leckdo totiž může v knihách M. Spitzera (především v titulu Digitální demence) postrádat potřebný nadhled.[7]
Neurovědec M. Spitzer opakovaně varovně připomíná: "Přeneseme-li intelektuální práci na digitální média, pak už ji nevykonává náš mozek. Když používáte auto, atrofují vám svaly. Když používáte GPS, atrofuje vám mozek" (s. 4 přebalu rec. publ.). Digitální média nás zbavují nutnosti vykonávat duševní práci, což s sebou nese nezměrná nebezpečí, včetně např. ochabování paměti.[8] Na digitálních médiích vzniká závislost a v dlouhodobém horizontu poškozují jak tělo, tak především mysl. Vinou právě digitálních médií u dětí a mladistvých "dramaticky klesá schopnost učení a výsledkem jsou poruchy pozornosti a čtení, úzkost a otupělost, poruchy spánku a deprese, nadváha, sklony k násilí a úpadek společnosti. Spitzer ukazuje obavy, jež tento vývoj vzbuzuje, a vybízí k omezení konzumního způsobu života, především u dětí, abychom zabránili digitální demenci" (s. 2 přebalu rec. publ.). .......
[1] Zasíťovaní dementi doby digitální I. Marathon, 150, 2018, roč. 22, č. 2, s. 8-16. ISSN 1211-8591. https://www.valencik.cz
[2] Heidelberg: Spektrum Akademischer Verlag 2002. 512 s. ISBN 9783827413963.
[3] Stuttgart: Klett 2005. 288 s. ISBN 3120101702. Zde M. Spitzer také ostře kritizuje média. Mimo jiné líčí, kterak vysoká míra násilí na obrazovkách (a v médiích obecně) prokazatelně činí mladé lidi více násilnickými.
[4] München: Droemersche Verlagsanstalt 2012. 368 stran. ISBN 9783426276037.
[5] Nejenom duchu, ale i lidskému tělu. Rekapitulaci negativních dopadů digitálních médií nalézá čtenář v úvodu kapitoly 13. (s. 246-247 rec. publ.). "Digitální média způsobují závislost a okrádají nás o spánek. Poškozují paměť, berou nám duševní práci, a proto jsou pro potřeby učení v oblasti vzdělávání naprosto nevhodná. Ohledně našeho ducha a našich vzájemných styků nemají žádné pozitivní účinky ... Kdo si klikáním myší otevírá virtuální svět, dokáže o něm přemýšlet mnohem hůř (neboť výrazně pomaleji) než ti, kteří chápou (tedy uchopují) reálný svět ... Sociální online sítě narušují sociální chování a podněcují úzkosti a deprese. Navzdory ... tvrzením o schopnostech digital natives užívání internetu zpravidla narušuje cílené vyhledávání informací a sebekontrolu. Nedostatečné formování mozku, především v jeho předních oblastech, odpovídajících za pozornost a sociální funkce, vede k poruchám pozornosti a narůstající depresivnosti. A užívání digitálních médií v mateřské škole nebo na nižším stupni základní školy je vzhledem k velké tvárnosti mozku v dětské věku v podstatě totéž jako navykání mladých lidí na nebezpečnou návykovou drogu ... K tomu se přidávají ještě zcela jednoduché účinky způsobené permanentním "kropením" jistými tématy: sex v médiích vede k častějšímu sexu u mladistvých ..., akční hry svádějí k riskantní jízdě autem ..., alkoholické scény ve filmech mají vliv na větší spotřebu alkoholu a ve filmu zobrazená sebevražda přispívá k nárůstu skutečných sebevražd ..." (s. 246 rec. publ.). Schematické znázornění faktorů pozitivních (chápání se světa rukama, hudba, sport, divadlo, vztahy, rodina, práce apod.) a negativních (TV, DVD, videa, herní konzole, počítačové hry, stálé online připojení, stres a multitasking) na formování mozku v průběhu života, na jeho vzestup a úpadek přináší, v poslední kapitole (s. 267 rec. publ.) Kapitola 14. současně rekapituluje mechanizmy a souvislosti souhrnně nazývané digitální demencí.
[6] Práce Carra a Spitzera se v mnohém překrývají a doplňují. Spitzer přitom na Carra a jeho práce na několika místech knihy Digitální demence odkazuje. V titulu Kybernemoc! již nikoli. V recenzované knize N. G. Carra (originál z roku 2011) jméno M. Spitzera nefiguruje. Ani v odkazech pod čarou, ani v doporučené další četbě.
[7] Možná jde o přirovnání silně přitažené za vlasy. Spitzer straší (v mnohém přitom zcela oprávněně) digitálními médii tak zaujatě, že to připomíná strašení ohledně závislostí u mediálně známého psychiatra K. Nešpora. Jeho výroky jsou často spíše kontraproduktivní, a on sám působí hodně fanaticky, komicky a především hodně, hodně nenormálně. Mnozí nemají v lásce umanutě fanatické dobroděje, kteří věří ve své poslání, spočívající v tom, že musí ostatní – neosvícené – za každou cenu spasit před nimi samými. Příliš mnoho dobra totiž strašlivě ubližuje.
Přehání však M. Spitzer příliš? V hlavních závěrech pravděpodobně nikoli, nicméně někde (namátkou ohledně počítačových her) jeho nemalá averze z textů čouhá až příliš okatě. Což může být správné věci na škodu.
[8] Opět je zde možné připomenutí závěrů N. G. Carra, rekapitulovaných první částí této hromadné recenze.
(Pokračování dalším příspěvkem)