Páté pokračování se podstatně liší od těch předcházejících. Jedná se vlastně o vsuvku, v rámci které srovnáme náš přístup s tím, jak to viděl Karel Marx. K plnému vychutnání tohoto pokračování je ovšem nutná také znalost předcházejících pokračování. Lze je snadno najít na mém blogu v předcházejících dnech.

Občas slýchávám obvinění či výtku na mou adresu, že odvolání se na teorii a použití grafického vyjádření (obrázků) slouží jen k matení lidí. Nikoli – k zatemňování podstaty toho, o co jde, slouží spojenectví intelektuální lenosti, povrchnosti, stereotypů a předsudků.

Těm, co se mnou nyní nesouhlasí, doporučuji, aby si sami pro sebe pokusili stručně zformulovat, co je podstatou Marxovy teorie nadhodnoty jako teoretického základu Marxovy teorie vykořisťování. Vsadím se, že většina z těch, co se Marxem a vykořisťováním zaklínají (používají pojem "vykořisťování" k označení toho, čím se špatná naše současná společnost), to nedokáže. Těm doporučuji trochu více intelektuální snahy a kritického myšlení. Bez něj nikam nedojdeme. Samozřejmě, že jsou i ti, kteří to poměrně snadno dokážou (mám před očima řadu svých čtenářů, o nichž to vím). Ty chci požádat, aby mě vyzbrojeni trochou trpělivosti sledovali.

S použitím grafického vyjádření (které pracuje s představivostí a je zvlášť vhodné pro porozumění toho, o co jde), lze Marxovu teorii nadhodnoty vyjádřit prostřednictvím následujícího obrázku (12).

Obrázek 12:

 

K tomu:

Na horizontální ose máme množství práce L, přitom L₀ je celková zásoba práce (v Marxově terminologii "pracovní síly").

Na vertikální ose jsou ceny příslušných veličin (předpokládáme, že cena rovná se "hodnotě" v Marxově smyslu).

Tučně vyznačená klesající křivka je křivka přírůstku příjmu ze zaměstnání každé další jednotky práce (Marx při výkladu nadhodnoty nepoužíval přírůstkové, resp. mezní veličiny, aparát mezních veličin vznikl později).

Mnou uváděný graf vychází z Clarkova grafu vysvětlení rozdělení příjmů mezi vlastníky výrobních faktorů, který dal v roce 1907. Marxovu základní myšlenku do něj lze vtělit snadno, když budeme předpokládat, že reprodukční náklady na práci ("cena pracovní síly" v Marxově smyslu) od určitého počtu zaměstnaných jednotek práce poklesnou pod reprodukční náklady na práci.

V důsledku toho se zásoba práce rozdělí na zaměstnané a nezaměstnané (dramaticky označené Marxem za "rezervní armádu nezaměstnaných"). Nezaměstnaní živoří a současně v konkurenci na trhu práce tlačí cenu práce k reprodukčním nákladům.

To umožňuje, aby si celý přebytek nad náklady (podle Marxe "nadhodnotu") přivlastnil vlastník kapitálu.

K tomu, aby nastala situace popisovaná Marxem, je nutné splnění řady předpokladů, které dnes (zejména v důsledku intenzity inovačních procesů a diferencovaným schopnostem lidí v důsledku jejich přirozených dispozic i v důsledku toho, jak jsou tyto dispozice rozvíjeny investováním do schopností lidí, do využívání investičních příležitostí spojených s rozvojem, uchováním a uplatněním schopností) nejsou splněny. Marx si toho byl částečně vědom, k tomu si stačí přečíst poslední (25.) kapitolu nazvanou "Moderní teorie kolonizace" jeho prvního dílu Kapitálu (další díly již sestavoval Engels).

Model, který lze nazvat Marxovou teorií nadhodnoty a který Marx ve své době s použitím prostředků, které měl k dispozici, pregnantně vyjádřil (mj. s použitím rozlišení pojmů "práce" a "pracovní síly"), má jak řadu interpretací, tak i nedostatků.

Například nedlouho po uveřejnění Kapitálu si jeden z největších ekonomů a zakladatel neoklasické ekonomie, brněnský rodák Eugen von Böhm-Bawerk všímá toho, že v důsledku konkurence mezi kapitalisty, pokud se budeme pohybovat v teoreticky čistém modelu, musí kapitalista veškerou nadhodnotu investovat do rozšířené reprodukce, aby nebyl konkurencí vyřazen, právě tak, jako je nucen stlačovat cenu práce na nejnižší možnou, tj. na reprodukční náklady, a nemůže si dovolit tu rozkoš, aby dával dělníkům něco více. (Přibližně tak, jak to chápal a praktikoval Neffův Nedobyl.)

To nic nemění na přínosu Karla Marxe a možnosti zobecnění pojmu "vykořisťování". Ale pokud tento pojem chceme používat k pochopení doby (a nikoli jen jako matoucí metaforu), musíme umět příslušné zobecnění provést a ne tímto pojmem zaplácnout nějakou intuitivní představu.

Pokud se vrátíme k předcházejícím pokračováním a našemu pohledu na danou problematiku, tak původní Marxova teorie vykořisťování:

1. Neuvažuje rozdílné investiční příležitostí, které ekonomické subjekty (včetně lidí) vlastní a které za určitých podmínek mohou či nemohou využívat. Neuvažuje zejména ty investiční příležitosti, které jsou spojeny s rozvojem, uchováním a uplatňováním schopností lidí. Přitom v současné době nelze od této problematiky abstrahovat.

2. Neuvažuje roli investování do pozice, jehož význam popsal T. Veblen ve své "Teorii zahálčivé třídy", která se v době svého vydání v roce 1912 stala bestsellerem. Právě toto investování do společenské pozice vede kapitalistu (a později nejen kapitalistu), aby investoval i do "okázalé" či "demonstrativní" (slovy samotného Veblena), prestižní, segregační a dalších forem spotřeby, která jsou ve své podstatě investováním do společenské pozice, kde bohatší zvyšuje svoji výhodu na úkor chudšího a která je hlavním faktorem omezujícím rovnost příležitostí ve společnosti. (Mimo jiné – není náhodou, jak těmi, kteří jsou nesprávně označováni za "neomarxisty", je majetkový původ hlavních společenských diskriminací překrýván až perverzním zvýrazňováním dalších odlišností mezi lidmi – ale to je na samostatné pojednání.)

Shrnu: Kdo chce, může žít v iluzi, že je mu jasné, v čem spočívá podstata a příčiny společenské nespravedlnosti. Kdo se nespokojí s vnitřním pocitem, že je mu vše jasné, může začít používat rozum a vydat se na nelehkou cestu pochopení toho, o co jde. Ten, kdo zvolí první alternativu, bude dříve, nebo později zneužit k tomu, aby sloužil těm, co jsou nositeli současných neřádstev, aby nadělal víc škody než užitku, následně pak byl odkopnut jako nepotřebný, aby prožíval zbytek života jako frustrovaný zapouzdřenec (můj pojem, který považuji pro označení toho, o co jde, za mimořádně vhodný). Doporučuji vydat se cestou používání rozumu.

(Pokračování)