V šestém pokračování se na problematiku investování do rozvoje schopností a investování do společenské pozice podíváme očima ekonomie produktivní spotřeby a s trochou fantazie. K plnému vychutnání tohoto pokračování je ovšem nutná také znalost předcházejících pokračování. Lze je snadno najít na mém blogu v předcházejících dnech.

Předznamenám, že dilemata, o kterých jsem hovořil ve 4. pokračování a která souvisela s tím, zda investovat do společenské pozice, nebo zda investovat do využíváním investičních příležitostí spojených s rozvojem schopností lidí, souvisí s tradičními dilematy:

- egoismus – altruismus

- upřednostnění vlastního já – upřednostnění pospolitosti, se kterou se člověk identifikuje

- rivalita – kooperace

- individualita – kolektivita

- sobectví – solidarita  

a podobně.

Osobní spotřeba (či v makroekonomickém pojetí spotřeba domácností) je součástí rozšířené reprodukce člověka (nejen ve fyzickém, ale i psychickém smyslu, tj. včetně jeho prožitkového bohatství a naplnění smyslu). Ekonomické efekty spotřeby se zpětně projevují prostřednictvím rozvoje a uchování lidských schopností v oblasti jeho profesních aktivit.

Neoklasický koncept člověka jako subjektu, který maximalizuje svůj užitek, je jen jednou z možností toho, jak výše popsanou skutečnost vyjádřit. "Maximalizaci užitku" (od které se odvíjí model rozhodování a chování ekonomického subjektu využívající indiferenční aparát) lze chápat též jako model rozhodovacího mechanismu, který člověka orientuje tak, aby co nejefektivněji rozvíjel, uchovával a uplatňoval své schopnosti, tj. aby maximalizoval současnou hodnotu svého budoucího příjmu.

Pokud se na danou problematiku podíváme tímto prizmatem, nemůžeme přehlédnout fenomén "odpoutání" subjektivně pociťovaného prožitku od finální spotřeby a jeho "přenosu" na zprostředkující aktivity, prostředky či situace, které k uspokojení finální spotřeby vedou. Jinými slovy – naše prožitkové bohatství je tvořeno nejen prožitky spjatými s uspokojováním finálních potřeb, ale tyto prožitky jsou vyvolávány i tím (našimi aktivitami, prostředky, které získáváme, situacemi, v nichž se ocitáme), co k uspokojování finálních potřeb vede, resp. tím, co dosažení uspokojení finálních potřeb brání.

Mechanismus přenosu prožitků na zprostředkování a syntézy prožitků nad těmito zprostředkováními (kterým jsou v lidské psychice fixovány nové potřeby jako zdroje primárních prožitků, které samy následně mohou vyvolat efekt přenosu prožitků) na jedné straně zvyšuje efektivnost motivací k tomu, co je z hlediska dlouhodobé strategie žádoucí, na druhé straně v rámci něj může docházet k různým selháním, například hypertrofii motivací (workoholismus, gamblerství apod.).

Dalším problémem, který v souvislosti s problematikou modelu obsahujícím produktivní efekty spotřeby, vyvstává, je vztah tradičně označovaný jako problém "jednotlivce a rodu", který můžeme uvažovat v hierarchii "jednotlivec – rodina", "jednotlivec – národ", "jednotlivec – občané státu", "jednotlivec – lidstvo" (s některými případnými modifikacemi).

V obecné rovině můžeme řešení určitých problémů, které jsou spojeny se vztahem kolektivity a individuality, formulovat tak, že jde o vytvoření takových společenských podmínek, za kterých plný rozvoj a uplatňování schopností každého jednotlivce, je podmínkou rozvoje plného rozvoje a uplatňování schopností všech ostatních, přičemž uplatňování schopností můžeme chápat jako nejvýznamnější faktor ekonomického růstu (který tím, že se tímto faktorem ekonomického růstu stává, určuje i tu podobu růstu, resp. tu kvalitu růstu, o kterou jde).

Teorie se pak může zabývat nedokonalostmi (odchylkami, deviacemi, selháními, problémy apod.), které se mezi obecným směřováním k naplnění této tendence a konkrétními situacemi vyskytují.

Tady se naskýtá příležitost pro řadu oborů:

- Behaviorální ekonom začne popisovat různá selhání lidské psychiky, která se projeví jako neracionální a neefektivní rozhodování. Bude je třídit, objasňovat jejich příčiny, dávat doporučení.

- Psychiatr vycházející z fyziologických procesů či fyziolog zaměřený na psychiatrii bude různá selhání vysvětlovat vlivem signálních psychických látek, podle toho, která z látek převládá, pak rozliší několik typů lidí (např. adrenalinový, noradrenalinový, serotoninový, endorfinový, oxytocinový, acetylcholinový, dopaminový).

- Parazitolog bude objasňovat lidské chování rolí parazitů, kteří, aniž bychom si to uvědomovali, ovládají naše chování více, než si myslíme, přitom tak, aby si vytvořili co nejvhodnější podmínky pro svůj život, pro své rozmnožení a rozšíření. Podle něj v našem Vesmíru přežije jen taková civilizace, ve které se rozšíří nějaký parazit (vir, mikrob nebo i větší bestie), který ovlivní člověka k takovému chování, které bude odpovídat tomu, že rozvoj schopností každého bude podmínkou rozvoje všech, protože ostatní civilizace se zničí v důsledku toho, že budou disponovat pro ně nezvládnutými technickými prostředky.

- Genetik půjde ještě o úroveň níž a bude spoléhat na vývoj příslušného nesobecky-sobeckého genu, který se bude úspěšně šířit právě proto, že bude přispívat k ekonomické efektivnosti založené na rozvoji a uplatňování schopností člověka v rámci k tomuto příznivé pospolitosti.

- Memetik upozorní na příliš velkou předpokládanou nahodilost vzniku takových genů či parazitujících potvor a roli toho, co může sehrát zásadní roli, připíše vhodnému typu memplexů (replikátorů v komunikačním prostoru), které navíc mohou těžit při svém vzniku i z racionální složky lidské psychiky, šířit se nejen jako prožitkový, ale i racionální fenomén.

- Racionální ekonom pak může koncept společnosti založený na rozvoji, uchování a uplatnění lidských schopností v podmínkách, kdy a) se jedná o hlavní zdroj a determinantu ekonomického růstu, b) základ společenské sounáležitosti upřesnit: Jedná se o plné využití investičních příležitostí spojených s rozvojem, uchováním a uplatněním lidského kapitálu dle míry jejich výnosnosti; na základě toho pak identifikuje jako protiklad přirozené tendence, který naplňování této tendence brání, poziční investování, které je zaměřeno na omezení využití investičních příležitostí jedněch (těch, kteří nemají dostatečné prostředky k pozičnímu investování) druhými (těmi, které tyto prostředky mají).

Aparát teorie kooperativních her, který rozvíjíme tak, aby byl uplatnitelný při zkoumání dané problematiky, umožňuje identifikovat místo a roli toho vlivu či faktoru, který řešení příslušných dilemat ovlivňuje.

(Pokračování)