Během letní dovolené jsem navštívil místo svého dětství a raného mládí. Obřany. Dříve vesnice, nyní vilová čtvrt na kraji Brna. Pod Hády, v místě, kde do Brna vtéká řeka Svitava. Začátek kraje "lesů vod strání" S. K. Neumanna či "moudrých lišek" R. Těsnohlídka. Ale také záhumenků a písečňáků.

Bydlel jsem zde od svých sedmi do dvaceti pěti let. Je to moje rodiště, místo, kde jsem nejintenzivněji poznával svět.

Pořídil jsem pár foto a některá jsou pro mne památná, ale obecně vypovídající o krásách naší země.

Foto 1: Kterou cestou se dát? Otázka Buridanova osla. Kousek od našeho domu, asi tři minuty. Stačilo projít kolem Šikálu (činžovních domů, které nesli místní neformální označení podle jejich původního majitele) a pod železničním mostem. Hned u mostu v ulici Zázmolí je místo velké tragédie. Zde byla zavražděna ve svém bytě spisovatelka Simona Monyová svým manželem, viz:

A snad ještě tím, že v obřanském dvojčeti Maloměřicích (měli jsme společnou měšťanku právě v Maloměřicích) v ulici Obřanská je rodný dům Zpěváka Milana Chladila, kde také bydlel. Místní dareba, ale učitelé ho měli rádi už jako chlapce kvůli jeho upřímnosti a bezprostřednosti.

Ale vrátím se k těm cestám. Ta vlevo se hned kousek u kapličky dělila – jedna pokračovala nahoru do zahrad, k vodárně a na Lesnou, druhá končila u Studánky pod Smrťákem. To byl prudký kopec, kde jsme jezdili na saních nejraději. Od studánky se též dalo jet na saních. Bylo zde hodně živo. Desítky dětí, mnozí s rodiči. Prostřední cesta zvaná Prostřednička též vedla na Lesnou, k její horní části. V zimě se dalo jet skoro až od Lesné dolů k mostu, v některých létech i pod ním ulicí Zázmolí a vjet až na led nad splavem. Víc než dva kilometry. Zatáčky v dolní části Prostředničky byly hodně drsné a jelo se zde hodně rychle. Každou chvíli se někdo převrátil nebo vyletěl z tratě. Ale i to až na jeden drobný úraz naše obřanská kohorta (což byla víc než stovka dětí po řadu let) přežila bez trvalých následků. Třetí cesta vedla údolím k cihelně. Když jsme se do Obřan přestěhovali, ještě stála. Pak byla opuštěna a stala se místem našich rejdů. Ale o tom, až se dostanu k jejím zbytkům, které jsem přece jen objevil. Za ní byly zasypané písečňáky, ve kterých jsme našli zbraně. Granátů a minometných střel jsme se ani nedotkli, pistole, ještě funkční (v polovině 60. let) jsme si rozebrali. Pochopitelně se to rozneslo. Kdo z kluků by se nepochlubil tím, že má pistoli? Veřejná bezpečnost zachovala citlivý přístup, vše nám vysvětlili, ocenili, že jsme se chovali obezřetně, požádali nás o spolupráci při hledání zbytků zbraní. Žádná poznámka do žákovské, žádná výtka. Ale pistoli z té doby už nemám. Bylo to po německé armádě. Nějaká jednotka byla rychlým postupem Sovětské armády přes občanský železniční most obklíčena a nějakou dobu se v písečňácích skrývala, než se přesunula. Písečňáky zapadly listím a my jsme našli poklad... Ale i to jsme přežili.

Foto 2: Památné místo. Asi v půlce Prostředničky. Dole Obřany. Dobře je vidět i kostel. Nad nimi občanské hradiště a nad ním za řekou Svitavou Hády. Někde v dálce jsou vidět i náznaky lesů u Babic, kterými začíná Moravský kras. Jednou, nebylo mně ani patnáct let, jsem stoupal právě těmito místy a uvažoval o světě, o tom, jaký je rozdíl mezi živou a neživou přírodou, jak vznikl člověk. A tak, jak se objevoval horizont za horizontem v dáli, tak mě napadlo, že podobný krok, jaký udělala příroda, když umožnila vznik života, či potom, když umožnila vznik člověka s jeho myšlením a city, schopností uvědomovat si vlastní existenci, možná ještě v budoucnu udělá. Když mezi každými velkými kroky ve vývoji jsou malé krůčky menších změn, proč by to nemohlo být i naopak – a to, co se nám jeví jako velké skoky ve vývoji přírody, jsou jen malé krůčky na cestě ještě větších změn. Začal jsem tušit, že příroda v sobě obsahuje nevyčerpatelné možnosti vývoje. Zážitek z vycházky mě přiměl k tomu, že jsem začal vyhledávat literaturu o nekonečnu a o obecných otázkách světa. Začal jsem chodit do Mahenovy knihovny a pak i do Univerzitní knihovny. Matematiky a filozofie mě pak doprovázela po celý život.

Foto 3: Tohle mně udělalo velkou radost. Zbytky komínu zaniklé občanské cihelny. Měla dvě pece. Z nich vedly kouřovody pod zemí až do komína. Dalo se jimi lézt po čtyřech až na spodek komína, který byl víc než metr pod zemí. Byl zde poměrně velký prostor. Vešlo se nás sem i deset. Vnitřkem komína se dalo vylézt až nahoru. Později se začal komín rozpadat a bylo to nebezpečné.

Foto 4: Obřany jsou zajímavé i tím, že zde lze ještě vypěstovat kvalitní vinou révu a udělat z ní víno. Třeba na tomto svahu. Je kousek před zaniklou cihelnou. Kdysi zde nebývaly žádné ploty a na tomto svahu se dalo v zimě i lyžovat.