Před několika málo dny jsem poskytl rozhovor pro Parlamentní listy. Zaznamenal poměrně velký počet pozitivních ohlasů zejména však obsáhlou diskusi (76 příspěvek). Zde je celý:
Vybírám z něj jednu otázku a jednu odpověď:
Otázka:
Významnou roli měli při vzpomínkových programech umělci. Většina z nich se obává, že zapomínáme na historii, že může hrozit ztráta naší identity, upozorňovali na to, že by se mohl 21. srpen 1968 vrátit, že se do podobné situace v podstatě "řítíme". Hrozí, že se bude historie opakovat?
Odpověď:
Především si myslím, že to nebyly "vzpomínkové programy". S připomenutím historie to vůbec nesouviselo. Byla to kombinace krajního diletantismu a cynického falšování historie. Mainstreamová média s vlajkovou lodí zvanou ČT poklesla na dosud nejnižší žumpální úroveň, tam, kde je na dně hodně husto, asi víte čeho. Chápu. Manipulace selhává a blíží se říjnové volby, také jádro současné globální moci je v krizi, Trump upevňuje svoji pozici a začíná se emancipovat, tak aby mohl dělat koncepční politiku. Naši slouhové slouhů současné globální moci a jejich poskoci si to pořád nechtějí připustit, spoléhají na pomoc zvenčí ve stylu "pražských pragováků".
Nechali se vtáhnout do totální ideologické války, kterou zdegenerované jádro současné globální moci vede proti všem i proti zdravému rozumu. K tomu, jak chápu pojem "současná globální moc" či "jádro současné globální moci", jsem se už vyjádřil. Ten, kdo prožil 68. a uchoval si ho v paměti, ten přece ví, že to bylo obrovské sjednocení národa, vyjádřené mimo jiné v těžké situaci heslem "Jsme s vámi, buďte s námi!". Rovněž tak heslo "Neztratit glanc!" bylo zaměřeno na to, abychom se nenechali rozložit v našem odporu, abychom si uchovali svou identitu, chladný rozum, nadšení.
Standa Novotný připomněl v ParlamentníchListech.cz v souvislosti se 68. rokem Kryla. Oprávněně. Moje pocity tehdy vyjadřovala Černochova "Píseň o mé zemi", jejímž prostřednictvím každý mohl připomenout tehdejší atmosféru. Aktuální je i nyní.
Dnes se někteří rádoby umělci spolu s vyčichlými umělci snaží národ rozeštvat, aby se zavděčili mediálnímu mainstreamu, protože tam někde za ním cítí sílu podzemí, tedy skutečné moci. Kolega Jiří Hejlek, konzervativní katolický filozof, by se nebál tuto moc nazvat "plutokracií". A měl by asi pravdu. Skutečná statečnost dneška musí být založena na intelektuálním usilí, aby tato moc byla co nejvíce obnažena, abychom věděli, jaké nástroje a jak používá. Tak abychom jí mohli účinně čelit. Takzvaní umělci se jí jen podbízejí. Odvolávat se přitom na étos 68. roku, to už je hodně chucpe. Přimnělo mě to k úvaze, že se pokusím napsat něco na téma od srpna 1968 k listopadu 1989 v kontextu říjnových voleb, které nás čekají.
Potěšilo mě, že redakce zde zařadila hypertextem i dva důležité odkazy.
Na to, jak chápu to, co nazývám "jádrem současné globální moci":
https://radimvalencik.pise.cz/4432-pred-jihlavou-o-degeneraci-soucasne-moci.html
Dále pak na mou oblíbenou písničku, která poměrně přesně vyjadřuje tehdejší atmosféru:
https://www.youtube.com/watch?v=tgr4alkZN9o
Fakt stojí za to.
Přidám ještě jednu. Také z té doby a také od Černocha. Těžko byste ji hledali, protože se schovává pod nečekaným názvem:
https://www.youtube.com/watch?v=tgr4alkZN9o
Z diskuse k článku jsem vybral dva příspěvky odlišného zaměření (uveřejňuji bez úpravy):
sen, Patrik Edward, 24. 8. 2018 20:13:39
Čeho že je Radim Valenčík docentem? Vokovické Sorbony? Nebo že by to byla VŠ SNB? Jiné vzdělávací ústavy nemohly takového intellektuálního giganta vyprodukovat. Jen myšlenka pana docenta o tom, že kdo prožil rok 68 a uchoval si ho v paměti, ten dobře ví, že šlo o obrovské sjednocení národa ukazuje na to, že pan docent za a) byl v roce 68 asi v Antarktidě, nebo za b) má alzheimera jako vánočku. Já jsem rok 68 prožil v Čechách na začátku dospělosti a pamatuji se zejména na to, že slavné Pražské jaro byla v podstatě rvačka českých bolševiků se slovenskými komanči o to, kdo urve větší koryto. Žvásty typu socialismus z lidskou tváří, demokratizace společnosti pod vedením KSČ a podobně, mohly zblbnout jenom toho, kdo neznal základní pravdu o druhu Homo komunienzis která zní: bývalý bolševik je stejný nesmysl jako když se řekne bývalý černoch. Bohužel si tento sociologický axiom mnoho lidí neuvědomilo a následně se s nimi komouši vypořádali v duchu nejlepších bolševických tradic. Celá věrchuška se na národ zcela bez jakýchkoliv zábran vysrala a starala se pouze o své pašalíky, které jim za zradu národa předhodili Rusáci. Nikdy jsem nepředpokládal, že po této zkušenosti se najde někdo, kdo bude věřit tomu, že člověk který jednou ušpinil svoji duši sajrajtem stalinismu ( což je jenom jiný název pro ruský imperialismus) může prozřít a napravit se. Možná to dokázalo několik jedinců v počtu řádů desítek. Trapně jsem se mýlil. Češi se nepoučili.
V roce 68 mě bylo dvacet tři let., Apep, 24. 8. 2018 10:36:44
V té době jsem si uvědomoval, že tento národ zažívá něco, co dosud nezažil. Lidé se úplně změnili. Byli k sobě přátelští, ohleduplní, ochotní pomoci jeden druhému. Zmizela závist a podobné jevy.Prostě atmosféry, která se nedá popsat. Ta se musí zažít, jinak nikdo nepochopí. Lidé byli ochotni dát to poslední, co měli. Probíhala sbírka na republiku, po vzoru Táboritů, kde lidé věnovali do sbírky cenné předměty, zlato, stříbro, šperky i peníze. Vybral se obrovský poklad. Dnes nikdo neví kam zmizel a co se s ním stalo. Dnes, když vidím současné mezilidské vztahy, kdy člověk člověku se stává vlkem mě naplňují smutkem. Přesto jsem rád, že se mi podařilo zažít několikaměsíční období, které bylo asi nejkrásnějším obdobím tohoto státu a nikdy se již nebude opakovat. Všechno se totálně zhatilo a lidi by se mohli stydět za svoje současné chování. Bohužel dnes málokdo ví, co je to stud.
(Pokračování)