K článku "K. Mayer o Hegenbartovi, normalizaci a socialismu" jsem dostal následující ohlas (od svého textu odlišuji fialovou barvou):

Maxim 1:

Teorii socialistického systému v oblasti otázky uspořádání společenských vztahů a výroby marxisté vědecky i prakticky úspěšně vyřešili. Ale v nejdůležitější otázce uspořádání celospolečenského vlastnictví zůstala marxistická věda v polovině cesty. Marxisté správně rozdělili vlastnictví podle velikosti a účelu na osobní a soukromé, a to malé soukromé vlastnictví združstevnili a největší soukromé a korporátní vlastnictví zestátnili a přeměnili v celospolečenské vlastnictví.

Marxistické vědě k úspěšnému završení teorie socialisticého systému už jen stačí dopracovat otázku celospolečenského vlastnictví.

Mohlo by to být jednoduché a Číňané to částečně pochopili a postupně to realizují vzhledem ke své nedávné feudální tradici. Nám Východoevropanům a Rusům stačí provést hlubokou historickou analýzu vývoje institutu "celospolečenského vlastnictví" až do doby raného feudalismu, kdy fungoval místo vlastnictví institut dočasného léna půdy se vším příslušenstvím od správce země - panovníka, než se stalo revolucí feudálů léno dědičným a stalo se z něj v podstatě vlastnictví feudálů.

Celospolečenským vlastnictvím z logiky věci je to co patří všem jako dary Země a Slunce, příroda, lesy, půda, voda, nerostné suroviny, a z podstaty to nemůže být soukromým vlastnictvím. Východní země tuto skutečnost respektovaly až do 20. století. Koloniální západ od nepodrobených zemí získal pouze časové omezenou koncesi např. na těžbu nebo správu území třeba Hong Kongu na 100 let (poevropštělé Rusko ale prodalo vlastnictví Aljašky).

Dál to nemá význam rozvádět, je to jenom naznačení úvah o "socialistickém právním systému", některé zkušenosti lze získat u Číňanů ...

K tomu ode mě:

"Maxim 1" reaguje zejména na závěr mého článku:

"Otázka proto podle mě zní jinak: Lze vůči těm zdrojů nestability společenského vlastnictví, které objevil Djillas, najít nějakou protiváhu tak, aby mohl být systém založený na společenském vlastnictví dlouhodobě stabilní, ekonomicky efektivní a znamenat pozitivní vývojovou etapu historického vývoje, nebo je všechno dost jinak?

Pozor! To není otázka víry či přesvědčení. To je otázka zcela zásadní a plně v kompetenci lidského rozumu, resp. poctivé vědy. A není to otázka jednoduchá. Povrchní odpověď na ni ať z jedné či druhé strany vystavuje člověka riziku, že se nechá přes určitý blok ve své mysli snadno ovládat. Proto v tomto příspěvku nechávám uvedenou otázku otevřenou..."

Pokusím se uvést několik důvodů, proč se zatím dlouhodobě nepodařilo nikde stabilizovat společenské vlastnictví, jaké formy byly vyzkoušeny a jaké mají problémy.

Hlavní důvod nestability společenské vlastnictví je, že může existovat jen na základě individuální realizace dílčích vlastnických funkcí v systému velké společenské dělby práce, přitom realizace každé z dílčích funkcí zakládá možnost zneužívat postavení ve velké společenské dělbě práce, tj. možnost nabýt neplnohodnotné vlastnictví. Například řezník za socialismu realizoval dílčí distribuční funkci, v období nedostatku masa zavedl podpultový prodej, hromadil majetek a postupně se snažil přeměnit své neplnohodnotné vlastnické funkce v plnohodnotné soukromé vlastnictví. (Ale to jen velmi stručně a zjednodušeně.)

Oproti tomu se zkoušely různé způsoby stabilizovat společenské vlastnictví vůči důsledkům, ke kterým nutně vede individuální realizace dílčích vlastnických funkcí, například:

1. Prostřednictvím moudré strany a její vedoucí úlohy. K tomuto řešení se přikláněl i jinak spíše reformní a liberální představitel Italské komunistické strany Antonio Gramsci (dlouhodobě vězněný fašistickým režimem), který tuto vedoucí roli interpretoval jako "moudrého vladaře" v intencích Machiavelliho. Dnes zkouší jít touto cestou Čína, zdůvodňuje vedoucí úlohu komunistické strany nutností mít monopol na "velkou" korupci, která tak může vznikat jen v jejích řadách, s tím, že ona jediná (komunistická strana) je schopna si s touto velkou korupci poradit. Tento model "Maxim 1" patrně oprávněně vyzdvihuje. Obávám se, že pokud by zůstala Čína jen u tohoto přístupu, dostane se do neřešitelných problémů. Je to jen vytloukání klínu klínem. Rozežírání systému vzlínám soukromého vlastnictví lze omezit jen velmi obtížně. Ale možná v Číně včas pochopí, že řešení je trochu jinde.

2. Rozvíjení účasti na řízení zdola, a to zejména v oblasti kontrolních funkcí. Mělo dvě polohy – účast zaměstnanců na řízení firmy a účast pracujících na kontrole. To považoval za rozhodující už Lenin. Ten také ve svých posledních pracích neustále zdůrazňoval význam družstevnictví (formy kolektivního vlastnictví, kde je poměrně vysoká účast všech na realizaci vlastnických funkcí) a zejména pak se neustále zabýval otázkou, jak organizovat a reorganizovat dělnicko-rolnickou inspekci.

- Pokud jde o účast na řízení, na to spoléhala Šikova reforma, která se ale nikdy nerealizovala. Některé prvky v Jugoslávii se moc neosvědčily. Zavedení zaměstnanecké samosprávy za M. Gorbačova pak rozklad systému urychlilo.

- Pokud jde o účast pracujících na kontrole, u nás byl tento prvek v éře socialismu využíván v podobě Výboru lidové kontroly. Jakkoli tam působili většinou kvalifikovaní lidé, účinnost nebyla dostatečná. V závěrečných fázích vývoje socialismu v Sovětském svazu na tento nástroj spoléhal J. Andropov, ale autorita moci už byla natolik podlomena, že efekt byl minimální.

3. Posílení role tržního prostředí v podmínkách společenského vlastnictví. Bez soukromého vlastnictví ale s plně rozvinutým trhem, jehož funkce umožňují společenské vlastnictví oproti rozkladu pocházejícímu z individuální realizace vlastnických funkcí uchránit. U nás byl průkopníkem této myšlenky L. Rusmich, se kterým jsem sympatizoval a hlavně jsem měl možnost působit v jeho týmu. Naučil mě chápat roli trhu. Přesto jsem byl poněkud skeptický, společenské vlastnictví nutně některé funkce trhu omezuje a tím vytváří podmínky pro degeneraci společenského vlastnictví.

K tomuto dvě poznámky:

1. Problémem ve všech výše uvedených případech je, že není jasné, kdo bude "hlídat hlídače". Zásadní nedostatky má každá z výše uvedených cest a "Maxim 1" je ve svém řešení problému stability společenského vlastnictví – zdůrazňuji, že podle mého názoru – dost naivní.

2. Na druhé straně i soukromé vlastnictví prodělalo vývoj, který eliminuje jeho funkce. Největší soukromé majetky prorostly se státem a jsou ovládány parazitujícími strukturami. Z pozice koncentrovaného soukromého majetku se snaží tyto parazitující struktury kontrolovat nejmajetnější rodiny, které zvládly umění dynastického uchování a rozmnožování majetku. V kontaktu s nimi však samy podléhají (z hlediska vývoje vztahů v příslušných rodinách, z hlediska morality, vidění světa, psychiky apod.) všestrannému úpadku, který je s parazitováním na prorůstání soukromého vlastnictví se státem fatálně spojen.

Existuje vůbec nějaké pozitivní řešení? – Podle mého názoru ano. Ukážu ho v dalším pokračování. Předznamenám, že vše je jinak, hodně jinak, a že je na to nutné jít jinak.

(Pokračování)