S dost velkými očekáváními jsem si přečetl článek Míši Kroha "Krize politické levice: houfy poradců a skutek utek", který uveřejnil 10. října (včera) na českém a slovenském webu "Argument", viz:

https://casopisargument.cz/2018/10/10/krize-politicke-levice-houfy-poradcu-a-skutek-utek/

(Je významným přínosem k otázce, co dělat se současnou levicí, resp. jak zastavit její úpadek, proto doporučuji přečíst celý a hlavně promyslet jeho obsah.)

Hned na úvod svých poznámek musím upřímně sdělit, že jsem jeho obsahem zklamán. M. Kroh uvízl ve stereotypu vidění současné společenské reality, v tom stereotypu, který přivedl levici k vyprázdnění programu, ke ztrátě programové převahy, ke ztrátě schopnosti analyzovat a srozumitelně sdělovat, o co jde.

Hned na začátku svého obsáhlého pojednání M. Kroh v podstatě říká (záměrně parafrázuji a záměrně zjednodušuji, ale jde o postižení podstaty jeho pohledu na realitu):

"Je nutno číhat za bukem, tvářit se systémově, zůstat nesystémovou silou a ve vhodné době zakroutit buržoazii krkem."

To je podle M. Kroha základní umění strategicky správné skutečné levicové politiky. Že přeháním? Tak si dobře přečtěte tuto pasáž, kterou M. Kroh do svého pojednání zařadil hned po úvodní předehře charakterizující povolební situaci:

" K teorii Frankfurtské školy jsem zdravě kritický, ale musím uznat, že v jednom má pravdu. Integrace do existujícího politického systému skrývá pro původně antisystémové subjekty mnohá úskalí. Ať chtějí či nechtějí, stávají se součástí establishmentu, jejich předáci jsou placení státem (pobírají poslanecké platy a další prebendy), jsou zapojováni do "pozitivních" legislativních projektů a nabízí se jim i kariéra ve státních službách (v diplomacii, ve vstupu do vlády apod.). Původní programové cíle se stále více dostávají do rozporu s realitou každodenní politiky. - V "klidných" dobách lze úspěšně lavírovat a dokazovat, že kompromis se systémem přináší pozitivní výsledky i pro sociální skupiny a vrstvy, jejichž zájmy se daný subjekt programově zavázal hájit původně změnou systému. Ale v době, kdy je ve vzduchu krize, kdy se stále více ukazuje, že si stávající režim neví rady s rostoucími problémy, vzniká u levicových politiků dilema: mám zachovat věrnost původnímu programu a usilovat o radikální změnu, nebo se naopak řídit zásadou loajality ke stavu, který mně osobně i mým voličům přinesl mnoho pozitivního?" (Zvýrazněno mnou.)

Jen si to dobře přečtěte. Z čeho obviňuje předáky stran, jako je ČSSD a KSČM? – Z toho, že zradili "nesystémovost" svých stran, že se nechali koupit, což se projevuje v krizových dobách tím, že selhávají. Správně měli zůstat "nesystémoví", "systémově" se jen tvářit, čekat na krizi a hned na jejím začátku vycenit "nesystémové" zuby.

Podle mého názoru je to setrvačný pohled, který je politicky sterilní a který pohřbívá ty tradiční síly, které chce svým přístupem M. Kroh zachránit. Toho, kdo myslí, že přeháním, že M. Krohovi křivdím, tak žádám, aby (když ne veřejně, tak alespoň sám sobě) dal odpověď na otázky:

- Co je to "antisystémovost" v dnešní době?

- Co je příčinou "neklidnosti" současné doby, co je příčinou "krize", která "je ve vzduchu", a o jakou krizi se jedná?

- Jaké "sociální skupiny a vrstvy" by měl Krohův politický subjekt hájit "systémovou změnou"?

- Jak si tuto "systémovou změnu" představit, co je jejím obsahem?

Už slyším ty odpovědi, že je to přece jasné: Příčinou krize je kapitalismus, systémovou změnou je odstranění kapitalismu v zájmu všech pracujících, tj. znárodnit, co se dá... Akorát to tentokrát musíme dělat trochu obezřetněji, postupněji, zajistit větší účast všech na správě a výkonu dalších aktivit spojených s provozováním společenského vlastnictví...

Tak právě kvůli tomu názoru, který jsem formuloval v předcházejícím odstavci (prezentoval proloženě a zvýrazněně tučně) a který je obecně rozšířen, je levice v krizi. Žádné "vyvlastnění vyvlastňovatelů", žádné "vyvlastnění několika málo uzurpátorů lidovou masou" se konat nebude. K. Marx se prostě v této věci mýlil.

Možná, že těm, kteří se s výše uvedenou představou "vyvlastnění vyvlastňovatelů" nedokážou rozloučit, by prospělo, pokud by si přečetli část 7 XXIV. Kapitoly Marova "Kapitálu" nazvanou "Dějinná tendence kapitalistické akumulace" a k tomu (což je zvlášť důležité) ještě krátkou XXV. kapitolu nazvanou "Moderní teorie kolonizace". Třeba jim něco dojde. Ale to říkám jen těm, kteří chtějí přemýšlet.

Změna, kterou prochází naše společnost, je hlubokým převratem ve všech oblastech společenského života, je svou převratností srovnatelná s průmyslovou revolucí. Je spojena s přesunem těžiště do nově vznikajícího ekonomického odvětví. Podobně jako tomu bylo v období průmyslové revoluce, kdy vznikal a expandoval průmysl jako zcela nový sektor, je tomu tak i nyní, kdy se jako nový sektor rodí to, co nazývám odvětvím produktivních služeb (služeb spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidských schopností prostřednictvím vzdělání, výchovy, péče o zdraví apod.). Právě tato změna si následně vynucuje úpravu společenských poměrů i v oblasti vývoje vlastnických vztahů, i v oblasti společenské nadstavby. Právě složitost a konfliktnost této základní změny je příčinou současných krizí, otřesů, civilizačních rizik apod.

Jednou z příčin konfliktnosti současných proměn je to, že majetkové rozdíly měly a patrně vždy v historii budou mít tendenci se měnit v majetková privilegia. Někteří vlastníci velkých majetků se vždy v historii snažili a i v současné době snaží změnit svou majetkovou pozici ve výsadu, oddělit se od méně majetných, omezit vertikální mobilitu společnosti, dostat prostřednictvím majetku masy lidí do podřízeného a ovládaného postavení. Tato tendence je navíc dnes posunuta do perverzní roviny okrádání většiny prostřednictvím selhávajícího a strukturami založenými na vzájemném krytí lumpáren ovládaného institucionálního systému společnosti.

Tato tendence však současně naráží na přirozené tendence růstu role lidských, tedy zejména inovačních schopností (které nenahradí žádná "umělá inteligence") v ekonomice. Postupně, přes řadu konfliktů se v historii prosazuje tendence k tomu, aby se prosazovaly společenské vztahy, které umožňují to, aby se "svobodný rozvoj každého člověka stal podmínkou rozvoje všech" a aby tento "svobodný rozvoj člověka působil na ekonomiku jako nejvíce dynamizují produktivní síla". (V tomto se K. Marx nemýlil.)

Tuto přirozenou tendenci vyplývající ze samotné přírodně historické povahy společenského vývoje je nutné převést do konkrétní podoby identifikování podstaty střetů, které dobově probíhají, tj. odhalení příčin problémů a současně možností toho, co lze ovlivnit a co dělat, do podoby programu komplexních reforem, které jsou nutné k nápravě stavu a především k otevření perspektiv, které se nabízejí.

Já vím. Je to těžké. Mnohem snadnější je čekat za bukem na krizi a snít o tom, jak zakroutíme buržoazii krkem, jak konečně přijde náš čas...

Poznámka na závěr této části:

Postupně se dostanu k dalším částem Krohova obsáhlého pojednání. Doufám, že na to vyšetřím nějaký čas a síly. Polemika, kterou vedu, se patrně určitým způsobem promítne i do avizovaného sobotního jednání vedení KSČM, kde si to budou aktéři vyříkávat "z očí do očí". Myslím, že je to rozumný krok strany, která se skutečně dostala do situace kritického ohrožení. Nepředpokládám, že by diskuse na sobotním jednání byla polarizována z hlediska alternativ, o kterých hovořím v tomto textu. Reálné však je, aby jednání nevedlo k "zapouzdření" se do názorového stereotypu různých frakcí, které by si šly po krku a současně jim unikalo to hlavní. Totiž to, že je nutno velmi kvalifikovaně, velmi zodpovědně, velmi otevřeně z hlediska vedení diskusí přehodnotit samotné teoretické základy, ke kterým se KSČM hlásí a které daly tomuto politickému proudu vzniknout. Bez toho se nic nepodaří.

(Pokračování rozborem dalších pasáží, jakmile ušetřím trochu času)