Jak vždycky zdůrazňuji, bez dobré teorie to nepůjde. Proto jsem se rozhodl na pokračování zveřejnit pracovní verzi monografie "Ekonomie produktivní spotřeby: Teoretický základ analýzy role produktivní služeb". Podrobněji o jejím významu a obsahu v prvním dílu seriálu, viz:

 https://radimvalencik.pise.cz/6330-teorie-dneska-ekonomie-produktivni-spotreby-1.html

Ekonomie produktivní spotřeby: Teoretický základ analýzy role produktivní služeb – 20. část

Radim Valenčík a kol.

4.4. Využití teorie kooperativních a nekooperativních her

Dosažené výsledky z nadhledu

1. Ať již si to uvědomujeme či nikoli, veškerý svůj příjem (a to i tou formou, která se nám jeví jako spotřeba) investujeme do zvýšení budoucího příjmu (přitom se můžeme dopouštět nejrůznějších chyb, které popisuje např. behaviorální ekonomie, protože naše psychika není dokonalá a ani nemáme dostatek informací).

2. Existují dvě základní formy tohoto investování:

- První je, když investujeme do svých schopností, do jejich rozvoje, uchování a uplatnění, přitom tak, že se z efektu uplatnění našich schopností dělíme formou určité kooperativní hry s tím, kdo výsledek uplatnění našich schopností využívá (například zaměstnavatel). Pokud investujeme do svých schopností prostřednictvím kapitálového trhu, dělíme se rovněž v rámci určité kooperativní hry s tím, kdo nám k investování do schopností poskytnul investiční prostředky.

- Druhá je, že investujeme do naší společenské pozice, přitom tak, abychom omezili možnost využití investičních příležitostí druhého a tím zvýšili výnos z využití investičních příležitostí vlastních. V důsledku toho nejsou využívány investiční příležitosti dle míry jejich výnosnosti a dochází ke snižování efektivnosti ekonomického systému. Důsledkem investování do pozice je zpravidla to, že se těm, kteří mají převahu investičních prostředků k investování do společenské pozice, tato převaha zvyšuje, tj. mohou ještě více omezovat využívání investičních příležitostí těmi, kteří vlastní méně investičních prostředků. Jde zejména o investiční příležitosti spojené s vertikální mobilitou ve společnosti.

3. Polarita obou možností investování odpovídá základní historické polaritě mezi upřednostněním rozvoje jednotlivce v rámci rozvoje pospolitosti, nebo upřednostněním rozvoje jednotlivce na úkor pospolitosti. V obou případech hraje roli konkurence:

- Převažuje-li ve společnosti investování do společenské pozice, pak subjekty (jednotlivci), které tuto možnost nevyužívají, v konkurenci se subjekty, které tuto možnost využívají, ztrácejí pozici, a to zejména pokud uvážíme opakující se hry.

- Převažuje-li v určité pospolitosti investování do společenské pozice, ztrácí ekonomický systém této pospolitosti efektivnost a ztrácí svoji pozici v konkurenci s ekonomickými systémy, ve kterých převažuje investování do schopností (tj. využívání investičních příležitostí podle míry jejich výnosnosti).

4. Uvedená polarita je vhodným konceptem, v rámci kterého můžeme v různých historických situacích identifikovat konkrétní společenské jevy, situace či procesy, které jsou s protichůdným působením obou tendencí spojeny a v nichž se protichůdnost obou tendencí projevuje.

5. K analýze uvedené polarity a popisu standardních situací, které v souvislosti s nimi ve společnosti vznikají, lze využít aparát kooperativních her. Jedním ze závěrů, který prostřednictvím něj můžeme udělat, je, že mimořádně významnou roli ve společnosti hraje to, jak je vyvinut kapitálový trh v oblasti investování do schopností. Na tom totiž bezprostředně závisí, zda a pro koho je výhodnější investovat do společenské pozice či do schopností (viz Obrázek 4.9). Tím je podstatným způsobem ovlivněno i to, který typ investování převažuje a jak bude příslušný ekonomický systém konkurenceschopný v porovnání s ostatními.

6. Rozpracování teoretického aparátu použitelného ke znázornění dané problematiky, ke zviditelnění toho nejdůležitějšího, k identifikování těch momentů společenské reality, které jsou nejvýznamnější, je zvlášť aktuální v době, kdy se na jedné straně otevírá prostor pro nový typ ekonomického růstu i ekonomického rozvoje založený na dominantní roli odvětví produktivních služeb, tj. služeb zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění schopností člověka, kdy však na straně druhé setrvačný vývoj společnosti vede k nárůstu problémů a jejich vyhrocování.

Metodologické východisko aplikace teorie kooperativních her

Začneme citací a rozborem obsáhlé pasáže z úvodu souhrnné práce Williama Tomsona o kooperativních hrách (Bargaining and the Theory of Cooperative Games: John Nash and Beyond). W. Tomson v ní určitým způsobem rekapituluje vývoj přístupů k řešení kooperativních her: "V kooperativní hře dvou hráčů mají tito hráči dovoleno komunikovat před samotným hraním hry, aby vznikly závazné dohody, jak používat společné (nebo korelované) randomizované strategie, a v některých variacích i vedlejší platby.

Vyjednávací množina negotiation set se skládá ze všech nedominovaných výplat (Pareto optimální množina), pro které každý hráč dostane alespoň jeho maximin hodnotu. Von Neumann a Morgenstern se domnívají, že v rámci teorie her, další omezení není možné, a že v každém rámci vyjednávání aktuální výběr z výsledku z multiplicity bodů ve vyjednávací množině závisí na určitých psychologických vlastnostech hráčů. Ostatní autoři s odvoláním na to, že v mnoha reálných příkladech hráčů zřídka dohodnout na společně přijatelném bodu z vyjednávací množiny, se pokouší omezit "řešení" na jeden bod. Pozornost věnovali tomu, co možná může být myšleno tímto řešením, a došli jsme k závěru, že to nemůže být ani popisný (deskriptivní), ani etické stav. Zvolili jsme výklad tohoto řešení z hlediska arbitra (rozhodce), snažili se vymyslet "spravedlivé" schéma pro rozhodování všech her, kde "spravedlivě" je určen tautologický smysl, tj. že schéma splňuje určitá přiměřená dezideráta (vytoužené, žádoucí věci)."[1]

Předběžně lze k textu W. Tomsona říci následující:

1. Převod reálného problému do podoby, ve které je k jeho řešení využitelný matematický aparát teorie her, je většinou velmi složitý úkol.

2. Složitost tohoto úkolu je dána mj. i tím, že při popisu reality nejdříve vytváříme určité koncepty, které jsou – nahlíženo aparátem teorie her – velmi složité komplexy mnoha, ale nedostatečně definovaných her.

3. Jde o to identifikovat v nich tu "pravou" hru, tu, prostřednictvím které lze realitu "rozklíčovat".

4. Podle nás (a je to mé hluboké přesvědčení) si teorie her při mnoha aplikacích zbytečně "komplikuje život" tím, že se nedokáže vymanit z "neoklasické pasti" maximalizace užitku; ekonomie produktivní spotřeby nabízí vhodnější řešení: subjekty (hráči) maximalizují současnou hodnotu svého budoucího příjmu.

Poznámka ke 4 bodu: Námitka, že žádný subjekt nedokáže "online" ocenit vliv pořizování spotřebních statků či jiné aspekty svého jednání z hlediska jejich dlouhodobých dopadů na budoucí příjem není relevantní. Totéž přece platí i v případě ocenění budoucího užitku či jinak řečeno: Je pro někoho snazší ocenit současnou hodnotu svého budoucího prožitku než budoucího příjmu?

Nyní rozeberme některé hlavní myšlenky z textu W. Thomsona:

Interpretace uvedené pasáže je poměrně náročná, pokusíme se o vhodné zjednodušení.

Kooperativní hra je založena na předpokladu, že hráči jsou schopni se dohodnout na tom, jak si rozdělit efekt, který kooperací vzniká.

Ve většině reálných situací však množinu "nedominovaných výplat" (množinu rozdělení výplat, kdy si oproti každému z rozdělení žádný z hráčů nemůže polepšit, aniž by si druhý nepohoršil) tvoří více bodů než jeden. To je ovšem zásadní problém. Co v reálné situaci rozhodne, který z bodů možných rozdělení nastane:

- Náhoda?

- Psychologické vlastnosti hráčů?

- Arbitr stojící mimo hru?

Podrobnější rozbor ukazuje, že žádná z těchto variant neobstojí v konfrontaci s praktickým využitím teorie:

Ad náhoda:

Dejme tomu, že se hráči rozhodnou respektovat fenomén nahodilosti. Jenže v každé situaci se zpravidla nabízí více možností, jak "za sebe nechat rozhodovat náhodu". Přitom každý ze způsobů, jak "za sebe nechat rozhodovat náhodu" vede k odlišnému rozdělení výplat. Který způsob zvolit? – Vidíme, že jsme se nikam nedostali.

Kromě toho platí, že to, co se nám jeví jako náhoda, má v našem světě nějakou konkrétní příčinu, kterou neznáme.

Ad psychologické vlastnosti hráčů:

Pokud budeme spoléhat jen na psychologické vlastnosti hráčů, nemusí k žádné dohodě, při které by si oba polepšili, dojít. Především se však zbavujeme možnosti použít aparát teorie her k tomu, abychom odhalili pozadí psychiky hráčů.

Uvedeme konkrétní případ související se vztahem investování do pozice a do schopností. Jeden hráč by byl ochoten přijmout dělení "fifty-fifty", druhý ho odmítá. Je to jen o "psychice hráčů", o jejich moralitě apod.? Nebo to souvisí s další hrou a možností investovat do pozice, kterou si jeden z hráčů při rozdělení "fifty-fifty" zlepší natolik, že v navazující hře druhého hráče porazí (nebo naopak, kdy se jeden z hráčů zbaví výhody druhého hráče porazit)?

Ad arbitr stojící mimo hru:

Ale jak vybrat arbitra? Podle toho, s jak "dokonalým", "hezkým", přesvědčivým" či "univerzálním" systémem axiomů přijde? Analýza kooperativních ukázala, že neexistuje žádný systém axiomů, který by měl být nadřazen ostatním. A různé systémy (tím i různí arbitři) dávají různá řešení (různá rozdělení výplat).

Co navrhujeme:

Dívejme se na realitu jako na komplex her. Pokud model, kterým přibližně realitu vyjadřujeme, dává více nedominovaných řešení (jeho výsledkem je paretooptimální množina obsahující více než jeden bod rozdělení výplat), pokusme se identifikovat, popsat a následně řešit hru, ve které se rozhoduje, který z bodů, resp. prvků množiny mohou hráči zvolit. Nemusíme dospět k jednoznačnosti, ale postupně odhalíme různé kontexty hry, resp. různé hry, které se v dané oblasti hrají, a souvislosti mezi těmito hrami.

Poznámka:

Můžeme se spokojit s hrami stojícími "mimo realitu", ale pak bude teorie her žít ve vlastním světě a z hlediska svých aplikací spíše jen živořit. To by bylo škoda, protože má navíc.

(Pokračování)