Pavel Sirůček: Levici chybí kompas i kotva. Tady je – normálním lidem a práci čest!

(S mými poznámkami)

Profesor Pavel Sirůček napsal pro časopis Marathon obsáhlé pojednání s výše uvedeným názvem, které patří k jednomu z nejlepších intelektuálních výkonů v naší (a patrně nejen naší) teoretické literatuře věnované reflexi současné doby. Považuji za vhodné, aby se s ním seznámila co nejširší veřejnost. Současně jsem si dovolil doprovodit prezentaci svými poznámkami, které považuji za důležité pro to, aby myšlenky, které jsou v pojednání P. Sirůčka, byly plně využity. Současná společenská realita je totiž natolik složité, že to nejdůležitější vyvstane v jasnějších konturách teprve tehdy, když se na ni podíváme z více úhlů. Pro snazší orientaci text P. Sirůčka barevně odlišuji od svého černobílého.

Připomínám, že všechna čísla Marthonu najdete zde:

https://valencik.cz

12. část

V našich reáliích je nezbytné připomenout akutní nutnost zastavení politického aktivismu České televize a rozhlasu. Tyto veřejnoprávní instituce se zcela utrhly z řetězu, vymkly jakékoli kontrole a vzdálily funkcím, které mají plnit. Médii veřejné služby opravdu nejsou, nýbrž kavárenskými fake news médii, sloužícími temným bažinám deep state. Jsou přehnané zlidovělé glosy typu "Kavárna lže, jako když ČT vysílá" nebo "Pravda začíná tam, kde končí signál ČT"?[1] Nezaujatost a objektivitu se ČT leckdy už ani neobtěžuje předstírat. Volební preference nemonitoruje, nýbrž aktivně spoluvytváří. Buduje si politickou agendu a neustále prohlubuje svůj vlastní politický vliv (A dodejme, že pro televizní a rozhlasové klany jde přitom o neuvěřitelně štědrou dojnou krávu a výnosný kšeft). K čemuž obratně zneužívá fráze o tzv. nezávislosti, svobodě slova a demokracii, přičemž se neštítí obludně manipulovat ani těmi nejovlivnitelnějšími – dětmi a mládeží. Veřejnoprávní mlhu, která jmenované instituce obklopuje, je třeba konečně už rozptýlit. Instituce zestátnit nebo zprivatizovat (i to je mnohem lepší nežli současný stav). Rozumní politici by v prvé řadě měli co nejrychleji prosadit zrušení povinné platby koncesionářských poplatků. Nejdříve je jim potřeba tvrdě sáhnout na peníze.

Výše naznačeným by úsilí neliberální národně orientované levice samozřejmě končit nemělo.[2] Neztrácejme přitom nikdy ze zřetele, že hlavním smyslem technologického pokroku nemá být kšeft a profit, nýbrž usnadnění života a práce. Technika a technologie tu má být pro člověka a nikoli naopak. I samotný technologický rozvoj přitom musí být kontrolován, plánován i regulován. Což umocňují rizika plynoucí z toho, že tahouny tohoto pokroku v řadě sfér přestávají být národní státy a stávající se jimi soukromníci-miliardáři.

Zopakujme a zdůrazněme, že klíčovou strategickou oblastí je vzdělání, které se ovšem levice nejenže nezmocnila, nýbrž naopak stále pokračuje v jeho cíleném prznění a degradaci. Bojujme tvrdě za vzdělání,[3] které je tu pro děti a mládež, nikoli pro potřeby průmyslu 4.0 či jiného, ani pro potřeby zautomatizovaných trhů práce. Cílem musí být rozvoj osobnosti, nikoli připravenost zaměstnanců na jejich maximální vytěžování a na život pod bičem neustálé flexibility, principiálních nejistot a momentálních potřeb trhů. Neopomíjejme, že hlavním smyslem technologického pokroku nemá být kšeft a profit, nýbrž usnadnění života a práce. Ani to, že i samotný technologický rozvoj musí být kontrolován, plánován i přísně regulován.

Bojujme tvrdě za navýšení mezd za poctivou práci i za návrat strategických firem do národních rukou, prosazujme sektorovou daň, tlačme na zkracování pracovní doby, usilujme o přiměřenou a odpovědnou participaci (tlakem na kolektivní práva, na zastoupení pracovníků v řídících organech firmy či intenzívní podporou družstevnictví a dalších forem ekonomické demokracie). Braňme se neokoloniálnímu odlivu zisků a dividend, v jehož světle se vylhaná výhodnost členství v EU jeví docela jinak. Nedopusťme nikdy, a skutečně za žádnou cenu, vnucení eura. Peníze jsou základem národní identity, nejde pouze o neutrální prostředek pro přepočítávání a placení. A současně si nikdy nenechme vzít hotové peníze. Což by se komusi náramně hodilo. Ideologie a politický projekt euro Evropu štěpí a rozděluje a žádnou novou evropskou identitu nevytváří. Jde o projekt, které vyhovuje hlavně velkým a mocným hráčům. Nenechme se zatáhnout do Evropského měnového fondu, ani do dalších tzv. "hlubších forem integrace". Nebojme se tématu czexitu. Čím rychleji, tím lépe. Konec konců končící A. Merkelová si už žádné servítky nebere a naplno vyhlašuje ultimátum. Národní státy prý mají povinnost vzdát se vlastní suverenity. Čtvrtá říše nebo čtvrtý chalífát? Děkujeme, nechceme!

Odliberalizovat!Jedinou nadějí pro normálního člověka, pro normální chlapíky a pro normální ženské, zůstává odliberalizování celé společnosti, politiky, médií i vzdělání a uskutečnění globální konzervativní přestavby.[4] A to včetně kultivování tradicionální konzervativní internacionály. Neliberální levice by při obhajobě národních zájmů a záchraně vlasti i národa měla trpělivě spolupracovat s normální pravicí,[5] nicméně jejich zájmy totožné samozřejmě nejsou a nikdy ani nebudou. S neliberální pravicí však musí spolupracovat nejenom ohledně přežití normálnosti, nýbrž i ohledně zachování míru a samotného přežití lidstva.[6] Podivná válečná euforie se nebezpečně rozlézá pokrokářským Západem. Prý už nejde o zájmy, nýbrž o šíření hodnot tzv. liberální demokracie. Čím větší liberální "demokrat", lidsko-právní "humanista" a sluníčkový pravdoláskař – tím větší válečný štváč. Válka je přece mír, jak orwellovsky vykřikoval pravdoláskařský guru VH ...

Levice se musí konečně zbavit prokletí a "syndromu 68". V duchu naznačené nutnosti rozrušování "liberálního konsensu" je životně důležité konečně skoncovat s názorovou hegemonií osmašedesátníků – ve světě i u nás.[7] Neustále jsou nám servírovány bláboly o tom, že pouze vpád sovětského agresora zabránil realizaci "jarní" cesty k socialismu s tzv. lidskou tváří (Tzv. socialismu, který byl socialistický asi jako vývoj po roce 1989. Tehdy také prý nešlo o restauraci kapitalismu ani o majetky ...). Vše je v současnosti dramaticky umocněno tím, že bývalí vůdci a protagonisté bouří konce 60. let (bouří z nudy, fetu, blahobytu, touhy po dobrodružství a naivní romantice) dospívají ke konci nejenom svých kariér, ale i svých životů. Liberální osmašedesátníci na Západě i Východě, fanaticky posedlí svým mesiášstvím, jsou přitom celoživotně silně frustrovaní. Napáchali už tolik, tolik zla a v chorobné, korektně pokrokářské posedlosti posláním liberalizovat svět – i proti jeho vůli – mohou tento na stará kolena úplně zničit. Včetně dovršení sebevraždy Evropy či vyvoláním jaderného holokaustu. Zabránit tomu je úkol násobně aktuálnější nežli všechny "kecy 4.0".

Zpět k tématu práce. Zřetelná levicovost musí spočívat ve srozumitelné, sebevědomé i smělé vizi práce celospolečensky koordinované, adekvátně plánované a nepodléhající diktatuře trhů, resp. soukromovlastnickým ziskovým zájmům. Na normální lidi – na normální chlapíky a na normální ženské (tedy na žádná transgenderová apod. nešťastná monstra ani kyborgizované mutanty) – na vzdělané, přemýšlivé a poctivě pracují ani supervýkonní roboti 4.0 či 5.0 nebo 6.0 nikdy mít nebudou. Člověk totiž není pouhý stroj, mechanický ani biochemický. Stroje, včetně umělých mozků AI mohou sice člověka a jeho myšlení v řadě úzce specializovaných aspektů nahradit, ba snad i předčit, nicméně překonání lidského mozku komplexně a člověka samotného je pouhé sci-fi. Pro někoho snad přitažlivé, pro normálního člověka však šílené a krajně nebezpečné i navýsost nezodpovědné. A zopakujme, že jen při překonání soukromého vlastnictví výrobních prostředků budou stroje sloužit lidem a nikoli naopak, jak tomu je dnes.

Autentická levice se musí pokusit opět probudit nadšení z práce i nadšení z budování sociálně spravedlivější budoucnosti! A obnovit víru, že se vyplatí poctivě a tvrdě pracovat a být v něčem užitečném opravdu, ale opravdu dobrý.[8]

K tomu:

Poznámky k poslednímu dílu Sirůčkova pojednání využiji k tomu, abych odpověděl na dotaz, který vznesl v komentáři Maxim:

"Ve svých poznámkách jste několikrát použil slovo "přirozený" (vývoj, směřování, přirozenost). Smím se zeptat, co tím míníte a jak rozpoznáváte "přirozené" od "nepřirozeného"? Ať už společnost směřuje tím či oním směrem, dění ve společnosti a její vývoj svou každodenní aktivitou řídí, usměrňují a naplňují lidé. Jsou to jejich biologickou a kulturní evolucí získané vlastnosti, které se za nějakých konkrétních podmínek projevují určitým způsobem. Tyto projevy sice mohou být i sebedestruktivní, ale v jakém smyslu jsou "nepřirozené"?"

Jakoukoli polaritu typu "přirozené – nepřirozené" (pokrokové – reakční, normální – nenormální, apod.) je nutné chápat vždy v příslušném kontextu. Takže díky za dotaz.

Výše tematizovaný problém má svou historicky významnou a slavnou předehru ve sporech o Hegelův dvojvýrok:

Všechno, co je rozumné, je skutečné.

Všechno, co je skutečné, je rozumné.

Tyto spory nakonec vyústily v rozdělení hegelovců na starohegelovce a mladohegelovce.

Zpět k dotazu. Jak jsem napsal v jednom z prvních pokračování, považuji za "přirozené chápání světa" následující  (pojetí vývoje společnosti jako přírodně historického procesu):

1. Svět je nevyčerpatelně bohatý a to mu umožňuje neomezeně se vyvíjet.

2. Vývoj společnosti je přírodně historickým procesem, což znamená:

- navazuje na předcházející vývoj přírody a je pokračováním vývoje přírody,

- sebeutváření člověka se odvíjí od jeho aktivit zaměřených na přetváření přírody, sebeutváření společnosti se odvíjí od způsobu, kterým aktivně přetváří přírodu.

3. Toto vidění má rovněž slavnou tradici, vychází z Hegelovy Fenomenologie ducha, konkrétně pak části Pán a rab, z čehož pak vzešla vrcholová Hegelova díla, která zásadním způsobem ovlivnila Marxe a jeho pojetí vývoje dějin jako přírodně historického procesu, ale také např. našeho R. Richtu s jeho Civilizací na rozcestí či Fukuyamův Konec dějin apod.

K tomu viz např.:

https://radimvalencik.pise.cz/6244-vize-327-jak-porozumet-marxovi-1.html

4. Hledáme-li odpověď na otázku smyslu bytí a smyslu žití, pak v návaznosti na předcházející lze naplnění reálného bohatství života vidět ve svobodném rozvoji a plném uplatňování schopností, přičemž:

- Jde o společnosti, v níž svobodný rozvoj schopností každého člověka je podmínkou rozvoje všech.

- Jde o společnost, v níž se tento svobodný rozvoj schopností člověka stává nejvýznamnějším faktorem ekonomického rozvoje i tím, co určuje podobu ekonomického růstu.

(Vše platí jako určité tendence, která se v dějinách postupně prosazuje.)

5. Pravdu měl i Goethe, když říkal, že ten, kdo si nezapne dobře první knoflík, ten se už dobře neobleče. Nevyzbrojíme-li se potřebnou dávkou NORMÁLNOSTI (přirozenosti), jsme vystaveni rizikům NENORMÁLNOST (nepřirozenosti).

A to už je vše z pojednání P. Sirůčka