K problematice zdravotnictví z hlediska uvažované komplexní reformy systému sociálního investování a sociálního pojištění dodal podnětný text přední odborník na financování zdravotnictví:

Postgraduální nadstavba penzijního systému a předplacené programy

Jan Mertl

S rozdílem "nominální" – "reálný" život je skutečně nutno pracovat. Jsou k tomu i statistické nástroje, jako je QALY (Quality Adjusted Life Years).

Obecně je optimální předplacené programy financovat z výnosu nadstavby, tedy části pravidelné platby, kterou účastník získá od zvoleného věku.

Ale je vhodné řešit také otázku první "platící" fáze, kdy klient ještě nic nepobírá a jen platí.

Pokud by se zachovalo 100procentní přerozdělení, ale pouze se snížila platba pojistného (technicky zdravotní daně) do tohoto systému (který by dále přerozděloval celkový objem prostředků – výnos zdravotní daně plně podle rizika, resp. nákladových indexů), tak by se to ustát mohlo. Bylo by to konceptuálně podobné, jako když v nadstavbě samotné povolíme posílat pojistné na účet klienta, tedy do nadstavby. Mimochodem, i tam by to z hlediska stability prvního pilíře nemuselo být plné, jak jsme v jedné variantě kalkulovali dosud, ale také pouze částečné – to by oslabilo námitky proti destabilizaci prvního pilíře nadstavbou (které jsme slyšeli na MPSV).

Tudíž má smysl uvažovat o tom, že podle vaší kalkulace účastník nadstavby bude platit zdravotní daň ze mzdy pouze např. 6,75 procenta z příjmu, a druhá polovina mu bude (povinně pokud bude v nadstavbě) sloužit k financování předplaceného programu. Tím se o něco sníží fiskální výnos ze zdravotní daně, ale peníze zůstanou ve zdravotnictví. Ovšem, otázka je, pokud se toto zavede, zda to potom takhle by nechtěly i mladší ročníky. Pokud by to vzbudilo příliš velké kontroverze (což může snadno nastat), pak můžeme uvažovat např. o tom, že by účastníkovi šlo do předplacených programů pouze 4,5, které nyní odvádí ze mzdy, a celá platba zdravotní daně zaměstnavatele (9 procent) by šla do přerozdělení.

Samozřejmě tento princip by skončil v okamžiku, kdyby klient začal čerpat z nadstavby plně měsíční dávku (a stal se pouze tzv. státním pojištěncem), pak by si platil předplacený program z této dávky, protože odvod by už neměl.

Podstatné je, že tato konstrukce nezničí systém přerozdělení, pouze mu trochu ubere zdroje. A to nevadí tolik, jako kdybychom chtěli redukovat procento přerozdělení, to by jistě také mladé a zdravé klienty potěšilo, ale to fungovat nemůže – už jsme tu to měli v devadesátých letech (bylo tuším 60procentní) a důsledky na bilance pojišťoven a selekci klientů byly neudržitelné – viz tehdejších 27 pojišťoven a konsolidace na dnešních 7.

Nicméně zásah do zdrojů systému to je, tj. pokud to někdo bude chtít kritizovat, bude ukazovat na výpadek zdrojů do centrálního fondu přerozdělení, který tím vznikne, a na disproporce mezi generacemi.