Do seriálu o dobré teorii zařazuji článek, který v rámci našeho týmu připravujeme jako prestižní výstup v oblasti základního výzkumu v rámci rozpracování komplexní vize, která zahrnuje identifikování příčin současných problémů a cesty jejich řešení včetně návrhu komplexních reforem. Podrobnější úvod viz první díl:

Barevně (fialovou barvou) odlišuji své poznámky.

https://radimvalencik.pise.cz/6673-teorie-dneska-presah-ekonomicke-teorie-i-114.html

Dobrá teorie musí být srozumitelná. Snažíme se o to a uvítáme všechny podněty k prezentovanému textu.

Ekonomie produktivní spotřeby jako přesah hlavního proudu ekonomické teorie v hlavním směru – 3. část

(Pokračování)

Řadu ekonomických teorií a přístupů lze označit za přesah neoklasické ekonomie, některé anticipují teoretická východiska ekonomie produktivní spotřeby. Stručně zde charakterizujeme ty nejvýznamnější:

Teorie inovací: za zakladatele teorie inovací lze považovat Josepha Schumpetera (1883–1950). Ten vycházel z pojetí podnikatele, který hledá nová kvalitativně odlišná řešení (inovace) a takto usiluje o dosažení zisku. Obecně potom Schumpeter vymezil kapitalismus jako sociálně ekonomický systém založený na dynamice vyvolané individuálními podnikateli (Sojka 2010)[1]. Toto pojetí odpovídá době, v níž Schumpeter působil a dobově podmíněné jsou i Schumpeterovy obavy o samolikvidaci kapitalismu v důsledku vzniku velkých společností, oddělení vlastnictví a řízení firem. Schumpeterovský přístup (obsažený např. v Theory of Economic Development", Schumpeter 1981)[2] obecně zdůrazňuje pozitivní význam "dočasného" monopolu založeného na inovací oproti ostatním formám monopolů. Jeho přispěl k objasnění dynamiky průmyslové revoluce. Dále dokázal odpovědět na otázku, proč zlepšení ekonomického postavení vlastníků pracovní síly, kdy ukázal, že šíření inovačních vln je faktorem působícím na zvyšování ceny práce v konkurenčním prostředí. Teorie inovací rovněž překonává představy "chmurných ekonomů" (Malthuse a spol., později ekonomů sdružených v Římském klubu) o nemožnosti trvalého ekonomického růstu. Schumpeter ukázal význam inovačního potenciálu společnosti, který je z podstatné části závislý na produktivních službách umožňujících nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu.

K tomu ode mě:

Pokud domyslíme to, co Schumpeter považoval za nejdůležitější, tak dospějeme k tomu, že základem proinovační (inovačně výkonné) ekonomiky jsou tvůrčí týmy a to zejména mezigenerační tvůrčí týmy, které nejvíce uchovávají inovační potenciál a zabezpečují stabilitu tvůrčích týmů. Tvůrčí mezigenerační týmy v ekonomické oblasti jsou z hlediska přírodně historického procesu vývoje společnosti "koncovými hráči", prostřednictvím kterých společnost působí na přírodu. Společnost funguje tím efektivněji, čím více odvětví produktivních služeb slouží podpoře tvůrčích mezigeneračních týmů.

Institucionální ekonomie: Institucionální ekonomii lze rozlišit na tzv. starou institucionální ekonomii, která existovala od konce 19. století až cca po začátek druhé světové války zejména v USA a novou institucionální ekonomii, která se rozvíjí již od 60. let 20. století, přičemž podstatný její rozmach nastává od 90. let 20. století. K zásadním omylům neoklasické ekonomie podle nové institucionální ekonomie (Groenewegen, Spithoven, Berg 2010)[3] patří právě skutečnost, že neoklasická ekonomie zanedbává (nevěnuje dostatečnou pozornost) transakčním a informačním nákladům, problematice vlastnických práv, ignoruje vliv institucí a času, role idejí a ideologií. Nová institucionální ekonomie rovněž nesouhlasí s principem neomezené racionality a absencí nejistoty při ekonomickém rozhodování. V souladu s poznatky experimentální psychologie (Loomes 1999, Bardsley a kol. 2010)[4] Nová institucionální ekonomie dospívá k závěru, že lidé nemají při řešení problému jasně danou strukturu preferencí, tudíž se ani nemohou rozhodovat na základě nějaké jasně dané struktury. Užitečnější je potom uvažovat o chování, které vychází z daného kontextu (z daného kulturního a institucionálního prostředí (Hodgson 2007)[5]. Stručně lze institucionální ekonomii charakterizovat jako: "instituce a čas jsou důležité pro ekonomické rozhodování". Upozornění na význam kulturního a institucionálního prostředí v kontextu identifikování řady problémů souvisejících s modelem rozhodování založeným na maximalizaci užitku je rovněž jedním z důležitých podnětů pro rozvíjení ekonomie produktivní spotřeby jako hlavního přesahu současného hlavního proudu ekonomické teorie. Pokud totiž považujeme za cílovou stránku chování domácností jejich orientaci na maximalizaci současné hodnoty budoucího příjmu, pak je zřejmé, že v různých kulturních a institucionálních podmínkách bude vynakládání současných příjmů za účelem maximalizace budoucích příjmů probíhat odlišně. Přitom tyto odlišnosti se budou primárně vyznačovat různými strategiemi domácností na dlouhodobou příjmovou orientaci domácností v různých historických dobách a různých pospolitostech, tak si sekundárně tím, jak se tyto strategie promítnou do užitků jednotlivých osob v podobě pociťovaných požitků či prožitků. Jak uvidíme později, přínosný je i objev role okázalé či demonstrativní spotřeby T. Veblenem[6] z hlediska institucionálně podmíněného vztahu mezi investování do rozvoje schopností člověka a do jeho společenské pozice. Jedná se o jednu z oblastí, ve který nabízí teorie kooperativních her perspektivní teoretický aparát.

K tomu ode mě:

Této problematice jsme věnovali čtyřdílnou sérii v rámci tohoto seriálu, první díl viz:

https://radimvalencik.pise.cz/6579-teorie-dneska-k-investovani-do-pozice-1-75.html

Konkrétně jde o rozšíření Nashova vyjednávacího problému na úlohu s více body.

Teorie blahobytu: Ekonomie blahobytu představuje tu část ekonomické teorie, která se zabývá účinky celého ekonomického procesu a jeho částí na blahobyt jedince či skupin lidí. Co je to blahobyt? Je možné jej měřit? Liší se vnímání blahobytu u různých lidí? Jaké ekonomické nástroje vedou k jeho maximalizaci či alespoň zvýšení? Na všechny tyto otázky se snažila ekonomie blahobytu odpovídat (podrobněji Johansson 1991)[7]. Velkou pozornost věnovala teorie blahobytu nedokonalostem trhu, tržním selháním a otázce, jak tato selhání včetně velké majetkové a příjmové divergence řešit. Její závěry jsou ale diskutabilní – např. zvýšení rovnosti se nemusí vždy nutně dít na úkor efektivnosti. Praxe rovněž prokázala nemožnost sestrojení tzv. společenské indiferenční křivky a nalezení nějakého optimálního bodu na hranici užitkových možností. Ekonomie produktivní spotřeby nabízí řešení, které nevede k dilematu mezi rovností a efektivností. Řešením (v návaznosti na institucionální ekonomii) je zdokonalování finančního trhu a takové nastavení směnných a odvodových mechanismů, které umožňuje v jednotlivých oblastech rozvoje, uchování a využívání lidského kapitálu co nejúplnější využívání existujících investičních příležitostí, na základě čehož se zvyšuje jak příjem dlužníka (toho, kdo nabývá, uchovává či lépe využívá lidský kapitál), tak i věřitele, který k tomu poskytuje své investiční prostředky.

K tomu ode mě:

Od toho se odvíjí koncepce přenesené ceny založené na principu, že každý platí za produktivní služby až z toho, co mu vynesou, podle toho, kolik mu vynesou, a přímo tomu, kdo mu je poskytnul. Teoreticky se řešení opírá od řešení příslušné kooperativní hry, které je určeno maximalizací součtu příjmů hráčů a následnou kompenzaci ve prospěch věřitele. Z hlediska matematického se jedná o úlohu obdobnou tzv. vodnímu problému. Uvedené řešení rovněž vytváří podmínky rovnosti příležitostí nezávislé na výchozím majetkovém postavení aktérů, tj. vede k podstatné podpoře vertikální mobility.

Teorie her: Teorie her vychází z rámců neoklasické ekonomie, i když její důraz na důsledné použití matematických prostředků podstatným způsobem posouvá vymezení některých jejích základních pojmů, včetně pojmu "preference", který je s neoklasickou ekonomií bytostně spjat. Teorie her poukazuje na problémy jeho vymezení. Pozornost nejdříve (v rámci nekooperativních her) zaměřuje na popis lidského chování, který nelze vtěsnat do rámců optimalizace chování jednotlivce, ale je nutné uvažovat existenci dalších subjektů, kteří se chovají v souladu se svými preferencemi. K tomu nabízí velmi propracovaný matematický aparát. Návazně pak v rámci teorie kooperativních her nastoluje otázku toho, čím je podmíněno či určeno rozdělení přebytku, který vzniká kooperací (směnou, veřejnou volbou, rolí arbitra, kterého uznávají kooperující strany apod.), aby následně odhalila nesmírnou složitost této problematiky a využitelnost matematických prostředků při jejím řešení. Z hlediska ekonomie produktivní spotřeby je teorie her významná, jak jsme mj. ukázali již výše a ukážeme i dále, při analýze kontraktů zaměřených na investice do nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu. V návaznosti na vícebodové rozšíření Nashova vyjednávacího problému pak nabízí rovněž využití nekooperativních her k analýze odlišných důsledků investování do rozvoje lidských schopností a do společenské pozice (což lze chápati i jako odlišnosti investování do lidského kapitálu a investování do společenského kapitálu).

K tomu ode mě:

Zde je nutno upozornit na to, že mezi investováním do lidského kapitálu a do společenského kapitálu není žádná ostrá hranice, ale je zde plynulý přechod, pro který je poměrně obtížné najít empiricky jednoznačně definovaná kritéria. Proto v dalším zkoumání považujeme za vhodnější nejdříve vytvořit příslušný teoretický model (na bázi vícebodového rozšíření Nashova vyjednávacího problému, což je nesmírně atraktivní i z matematického hlediska) a teprve návazně formulovat určité praktické závěry. Zde je zapotřebí uvést, v jakém smyslu rozšiřujeme Nashův vyjednávací problém:

- Kromě bodu "d" (bodu nedohody) uvažujeme ještě bod "p", bod, který může být dosažen některým z hráčů (formou pozičního investování).

- Zatímco z bodu "d" jsou možná paretovská zlepšení v rámci příslušné kooperativní hry (jako řešení Nashovy vyjednávacího problému), z bodu "p" možná nejsou.

- Pokud má druhý hráč (v případě her s více hráči někteří z ostatních hráčů) možnost reagovat na volbu bodu "p" příslušným hráčem tak, že se změní výplaty hráčů, a hráč, který má možnost volit bod "p" zná alternativy těchto změn, dochází v některých případech k tomu, že řešení hry je podmíněno různými nekooperativními dvoumaticovými hrami, má různé relevantní interpretace a je netriviální. K tomu viz podrobněji trojdílná série v rámci tohoto seriálu, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/6579-teorie-dneska-k-investovani-do-pozice-1-75.html

https://radimvalencik.pise.cz/6582-teorie-dneska-k-investovani-do-pozice-2-76.html

https://radimvalencik.pise.cz/6592-teorie-dneska-k-investovani-do-pozice-3-77.html

https://radimvalencik.pise.cz/6606-teorie-dneska-k-investovani-do-pozice-4-84.html

(Pokračování)