Do seriálu o dobré teorii zařazuji článek, který v rámci našeho týmu připravujeme jako prestižní výstup v oblasti základního výzkumu v rámci rozpracování komplexní vize, která zahrnuje identifikování příčin současných problémů a cesty jejich řešení včetně návrhu komplexních reforem. Podrobnější úvod viz první díl:

Barevně (fialovou barvou) odlišuji své poznámky.

https://radimvalencik.pise.cz/6673-teorie-dneska-presah-ekonomicke-teorie-i-114.html

Dobrá teorie musí být srozumitelná. Snažíme se o to a uvítáme všechny podněty k prezentovanému textu.

Ekonomie produktivní spotřeby jako přesah hlavního proudu ekonomické teorie v hlavním směru – 5. část

3. Charakteristika a základní teoretická východiska ekonomie produktivní spotřeby

3.1. Podstata ekonomie produktivní spotřeby

Jedním z přístupů, který usiluje o přesah neoklasické ekonomické teorie a překonání jejích nedostatků, je i ekonomie produktivní spotřeby. Tato teorie (představená např. ve Valenčík a kol. 2014[1] a navazujících monografiích) odmítá jeden z klíčových předpokladů neoklasické ekonomie, že spotřebitel maximuje svůj užitek v souladu se svými preferencemi. Ekonomie produktivní spotřeby považuje mechanismus preferencí založený na subjektivně pociťovaném prožitku nikoli za cílotvorný, ale rozhodovací, a to z hlediska orientace na dlouhodobou strategii využití současného příjmu do pořizování a využívání aktiv umožňujících zvyšovat současnou hodnotu budoucího příjmu.

Abychom vysvětlili podstatu ekonomie produktivní spotřeby, připomeňme nejprve, jak neoklasická ekonomie standardně chápe užitek:

1. Původně a převážně jako subjektivní fenomén typu pociťovaného požitku (prožitku, slasti-strasti apod.).

2. Někdy a spíše později jako projev preferencí, aniž by byla specifikována jejich povaha či podoba.

V jedné i druhé interpretaci se předpokládá finální a exogenní charakter užitku ve vztahu k ekonomickému systému. Finalita užitku se projevuje tím, že neoklasická ekonomie předpokládá racionální rozhodování vztažené k maximalizaci užitku, samotný užitek nemá zpětnou vazbu na ekonomické procesy. Exogenní charakter užitku znamená, že způsob fungování ekonomického systému nemá žádný vliv na utváření užitku. Pokud teorie předpokládá finální charakter užitku, potom rovněž musí předpokládat, že spotřeba slouží pouze k uspokojení užitku a nemá žádný produktivní charakter – lidé spotřebou nezískávají žádný výrobní faktor např. v podobě lidského nebo sociálního kapitálu, který může být oceněn a který slouží jako zdroj budoucího příjmu. Podíváme-li se ale na současný reálný ekonomický systém, pak v něm doložitelně a prokazatelně roste role produktivních aspektů spotřeby, od nichž nelze abstrahovat a které nelze považovat za nepodstatné reziduum. Tatáž spotřeba (v podobě konzumace vzdělávacích služeb, vytváření společenských kontaktů, přičemž toto vytváření se může dít i prostřednictvím okázalé či klubové spotřeby apod.) je současně jak tím, co vyvolává užitek (jako subjektivně pociťovaný fenomén), tak vede k nabývání lidského či sociálního kapitálu, který je jako výrobní faktor vstupem do produkce, a tudíž i zdrojem budoucího příjmu. Z hlediska exogennosti užitku: předpokládá-li teorie exogenní charakter užitku, musí předpokládat, že vztahy či mechanismy v nichž se lidské ekonomické subjekty (jednající lidé) nacházejí, a o kterých koneckonců ekonomická teorie pojednává, nehrají žádnou roli při vytváření jejich subjektivně pociťovaných prožitků. Realita je ale přesně opačná: vztahy i mechanismy, jejichž prostřednictvím je nějaký systém organizován, jsou důležitým faktorem tvorby lidských preferencí, a tedy i užitku.

Výše uvedené souvisí s problematikou úroku. Neoklasická teorie (detaily viz Sojka 2010)[2] vysvětluje úrok jako výsledek spolupůsobení dvou příčin: willingness a opportunity. Willingness vychází z toho, že lidé upřednostňují současnou spotřebu. Pokud se jí vzdají, pociťují ztrátu užitku. Aby byli ochotni se současné spotřeby vzdát, musí se dočkat satisfakce v podobě vyšší budoucí spotřeby. Každý člověk přitom má individuální míru satisfakce – je ochoten se vzdát svého současného příjmu a spotřeby jen tehdy, pokud je budoucí příjem a tedy i spotřeba n-násobně větší (hodnota n je větší než 1). Willingness tak lze označit za subjektivní příčinu determinující úrok – definuje nejmenší částku, kterou je člověk ochoten přijmout, aby se vzdal současného příjmu a spotřeby. Opportunity je objektivní příčinou determinující úrok. Jedná se o příležitost investorů investovat dnešní důchod do výrobních metod přinášejících vyšší budoucí důchod. Poměr mezi očekávaným budoucím důchodem a dnešním (investovaným) důchodem určuje maximální úrok, jaký je investor ochoten platit. Problém spočívá ve vysvětlení upřednostňování současné spotřeby před budoucí v důsledku lidské netrpělivostí. Netrpělivost ale není jediným faktorem naší psychiky ve vztahu k budoucnosti. Můžeme se kupř. na něco těšit. Tento faktor působí zcela opačně a vede k upřednostňování budoucí spotřeby. Z pohledu dlužníka tedy není úrok jen odměnou za trpělivost, respektive satisfakcí za to, že se vzdává současné spotřeby. Je rovněž prostředkem, díky kterému si lidé mohou dopřát alespoň část budoucí spotřeby. Zdůrazněme dále, že neoklasické vysvětlení úroku rovněž předpokládá důsledné oddělení mezi spotřebou a investicemi – peníze, respektive jiné zdroje lze použít buď na současnou spotřebu, nebo na budoucí spotřebu. Neexistuje nic mezi tím, nepředpokládá se, že by současná spotřeba mohla sloužit jako zdroj budoucího příjmu, tedy že by měla produktivní charakter. Nicméně v řadě případů je spotřeba zdrojem nejen současného užitku, ale ovlivňuje i budoucí příjem. Uveďme alespoň dva ilustrativní příklady:

1. Dívka si pořídí kabelku, má z ní radost, ale tak je tomu mj. i proto, že tím působí na své okolí, otevírá si cestu k úspěšnosti, ke zlepšení image, společenského postavení apod.

2. Domácnost si pořídí zahradní gril, členové domácnosti z toho mají radost, ovšem mj. i proto, že se těší, jak budou zvát návštěvy a podvědomě oceňují užitek ze společenských kontaktů, které takto budou nabývat.

Samozřejmě platí i opačná závislost: zdroje, které lidé používají na investice, dosažení budoucího příjmu, jim i v současnosti přinášejí užitek. Jako typický příklad lze uvést prostředky vynaložené na vzdělávací kurz, ale i do nejrůznějších investičních instrumentů typu akcií, zlata. Budoucí příjem není to jediné, co zde lidi zajímá. Svůj vliv sehrává i současné potěšení, radost, vzrušení apod. Při strategické orientaci domácností a jejich členů na maximalizaci současné hodnoty současného příjmu z vytváření a provozování aktiv sestávajících se z nikoli lidského a lidského kapitálu a při subjektivním oceňování přínosu těchto aktiv hraje důležitou roli společenský kontext, společenské zvyklosti, tradice apod.

Z výše uvedeného plyne, že ekonomie produktivní spotřeby na rozdíl od standardního pojetí neoklasické ekonomie předpokládá, že spotřeba řady statků neslouží pouze k uspokojování současných potřeb, respektive k dosažení současného užitku, ale že má produktivní charakter a je zdrojem budoucího příjmu. Zdůrazněme, že ekonomie produktivní spotřeby z neoklasické ekonomie vychází, jejím cílem není vytvoření jiné, naprosto alternativní teorie. Ekonomie produktivní spotřeby rozvíjí předpoklad neoklasické ekonomie (detaily viz např. Friedman 1957[3], Becker 1997[4]), že k porovnání současných a budoucích užitků lidé musí disponovat odpovídajícím představivostním kapitálem – musí být schopni si představit budoucí užitky. Zároveň musí disponovat samotnou schopností porovnání užitku.

Ekonomie produktivní spotřeby zdůrazňuje, že lidé ve svém jednání zpřítomňují dříve prožité a vztahuji své jednání k budoucímu. Lidé neusilují pouze o současné užitky, ale uvažují, jaký vztah bude mít jejich současné jednání vzhledem k jejich budoucnosti. Samozřejmě, že různí lidé mají různou schopnost vztáhnout jejich současné jednání k budoucnosti a zpřítomnit v současném jednání minulé. Pokud někdo disponuje touto schopností v malé míře, bude se častěji dopouštět nejrůznějších chyb a omylů, na které upozorňuje behaviorální ekonomie. Z tohoto pohledu lze zobecnit: čím více a plněji dokáže člověk zpřítomnit již prožité do aktuálního žití a čím více člověk dokáže své aktivity, své aktuální žití vztáhnout ke své budoucnosti, tím plnější (a méně chybový) bude jeho život.

Ekonomie produktivní spotřeby si uvědomuje, že velká část lidského jednání je vztažena k budoucnosti (více či méně vzdálené). Člověk při svém jednání působí (ovlivňuje, přetváří) vnější svět, aby uspokojil své potřeby, a tak dosáhl užitku. Používá přitom určité předměty, vykonává určité činnosti, dostává se do určitých situací, přičemž vychází ze svých minulých zkušeností. Ilustrativně: rybář používá rybářský prut (předmět) při chytání ryb (činnosti), přičemž spolupracuje nebo naopak si konkuruje s ostatními rybáři (situace), vychází z minulých zážitků při lovení ryb, aby uspokojil svou potřebu hladu. Potřeba, o kterou člověk usiluje, ovšem ovlivňuje jeho ocenění a prožívání předmětů, činností a situací, které jsou s touto potřebou spojeny. Samotné předměty, činnosti a situace se stávají potřebami (člověk chce vlastnit prut, rybařit, spolupracovat nebo konkurovat s ostatními rybáři). Tyto potřeby zpětně působí na původní potřebu (zde potřebu hladu). V realitě, vzhledem ke komplexnosti lidského života i k tomu, že ve svém jednání člověk zpřítomňuje již prožité, je přitom obtížné určit, která potřeba byla původní. Navíc jak určitý prostředek, tak určitá činnost a situace zpravidla slouží k uspokojování většího množství potřeb. Dochází tedy k syntéze prožitků z uspokojování řady potřeb. Produktem této syntézy je vznik dalších potřeb, které opět vycházejí z minulých zkušeností a působí na další potřeby.

Jak se již konstatuje v úvodu této subkapitoly, ekonomie produktivní spotřeby obecně považuje užitek (v podobě psychických prožitků či požitků) za nikoli cílotvorný jev ve smyslu orientace spotřebitele na maximalizaci užitku, ale za prostředek rozhodování. Lidé prostřednictvím užitků oceňují jednotlivé nejen potřeby, ale i:

- předměty (prostředky), činnosti a situace, jejichž prostřednictvím jsou dané potřeby uspokojovány,

- výnosy, které ze současné spotřeby vyplynou v budoucnu.

(Pokračování)