Právě sedím na avizovaném semináři k penzijní reformě, viz:

 

https://radimvalencik.pise.cz/6729-25-3-dulezity-seminar-o-penzich-ve-snemovne.html

Velmi zajímavé a užitečné. Informaci zpracuji. Teď zveřejňuji zítřejší příspěvej. Je z pera studenta, který je již vice let členem našeho týmu:

Důchodový systém

Petr Jelen

Na začátku roku se do popředí veřejné debaty dostalo téma reformy penzijního systému. Byla totiž ustavena nová důchodová komise, a tak se začaly opětovně probírat různé návrhy na změnu současného systému a možné způsoby spoření na stáří. Rád bych do této širší debaty přispěl svými postřehy, a to nejen z důvodu, že jde o téma týkající se každého z nás, ale také proto, že se mu VŠFS dlouhodobě věnuje a přichází s vlastními doporučeními.

Narovnání nespravedlností

Nepředpokládám, že nová důchodová komise přijde s podstatnými návrhy měnícími současný systém. Ostatně i sama předsedkyně deklarovala, že se komise zaměří na odstranění existujících nespravedlností. V této souvislosti především zmínila narovnání nerovností ve výši důchodů mezi ženami a muži. Nespravedlností v nastavení současného systému je však více a nejsem si jistý, že existuje politická vůle po změně těch hlavních.

Především by totiž mělo dojít k výraznému posílení zásluhovosti. Přestože je zřejmé, že systém sociálního zabezpečení ze své podstaty musí vycházet z redistribuce příjmů, je algoritmus českého důchodového systému nastaven extrémně solidárně až rovnostářsky. Rozdíly mezi vyplácenými důchody jsou malé. Odmyslíme-li extrémní případy, tak většina lidí pobírá důchod kolem 12 000 Kč a vzájemné rozdíly jsou pouze v řádech jednotek tisíců. Uvádí se, že průměrný náhradový poměr je 40 %. U lidí s vysokými příjmy je však hluboko pod 25 – 30 %.

Navíc současný způsob výpočtu upřednostňuje kontinuálnost v zaměstnání. Pokud je tak někdo modelově například vrcholným manažerem s vysoce nadprůměrnou mzdou, který následně z firmy odejde a rozhodne se dva roky nepracovat, odpočinout si a následně nastoupí do jiné firmy, kde pobírá znovu vysoce nadprůměrnou mzdu, ale je tu zaměstnán relativně krátce a následně několik let opět nepracuje, může dojít k situaci, kdy je takovému člověku kvůli redukčním hranicím vypočten důchod, který bude dokonce nižší než někoho, kdo pobíral sice pouze mírně nadprůměrnou mzdu, ale po celou dobu. A to paradoxně i přesto, že zmíněný vrcholný manažer do systému celkově odvedl více, přestože někdy nepracoval.

Domnívám se proto, že by výpočet důchodu měl daleko více zohlednit to, kolik kdo do systému reálně odvedl. Současný stav poškozující vysoce příjmové skupiny je dlouhodobě těžko udržitelný. Měli bychom se snažit o jeho nápravu už proto, aby tito lidé neztratili důvěru ve smysl průběžného pilíře a mohli ho považovat za relevantní zdroj penzijního zabezpečení.

Další nespravedlnost spočívá ve výrazně odlišných odvodech zaměstnanců a OSVČ. Většina živnostníků odvádí na sociálním pojištění jen povinné minimum. To bude mít samozřejmě dopad na jejich budoucí důchod. Je přitom otázkou, kolik z nich se dostatečně zabezpečuje na stáří jinými způsoby. Za minulé vlády dokonce Česká správa sociálního zabezpečení adresovala živnostníkům dopis, ve kterém je upozorňovala na riziko nízkých důchodů. Ty však budou dány jednoduše tím, že do systému málo odvádí. I přesto je pro ně však tato situace díky zmíněné malé zásluhovosti systému výhodná. Zaměstnanci do systému musí odvést výrazně více, přitom rozdíl v důchodech, nahlíženo touto optikou, tak velký nebude. A především, zatímco zaměstnanec tyto peníze do systému odvést musí, živnostník oproti němu může s prostředky, které mu vznikly tím, že se dobrovolně rozhodl odvést minimum, disponovat. Například je tak může uspořit a nakoupit za ně nemovitost, jejíž pronájem mu ve stáří zajistí dodatečný zdroj příjmu. Namísto psaní dopisů je proto řešením narovnání podmínek výše odvodů mezi zaměstnanci a OSVČ.

Průběžný systém jako páteřní prvek

V úvahách o tom, jak by měl být celý penzijní systém dlouhodobě koncipován, jsem přesvědčen, že jeho nejdůležitějším prvkem musí zůstat průběžný pilíř. Ten je založen na solidaritě mezi ekonomicky aktivními občany s těmi, kteří jimi již být nemohou. Volání po reformě zaznívá hlavně z obav neudržitelnosti tohoto systému kvůli demografickému vývoji. Na jaké smysluplné alternativě by však měla být jeho reforma postavena? Průběžný systém je totiž podle mého názoru stále nejvhodnější formou zabezpečení. Odbor analýz při Úřadu vlády publikoval v roce 2017 studii, podle které je průběžný důchodový systém stále dostatečně udržitelný (jedním z recenzentů studie byl prof. Vostatek z VŠFS). Podle jejích závěrů se dokonce ani do roku 2080 nezmění demografické parametry natolik, aby zapříčinily rozvrat systému. Nastavení průběžného pilíře v nynější podobě přitom není neměnné a lze s ním pracovat. Kromě narovnání výše zmíněných nespravedlností bychom si měli položit otázku, jak velký podíl HDP na důchody chceme alokovat. V současnosti Česká republika vynakládá 7 %, zatímco země EU přes 10 %. Prostor pro navýšení prostředků směřujících na důchody tedy v ekonomice je.

Z těchto důvodů bychom proto měli bránit snahám oslabit průběžný systém a zejména se postavit různým návrhům na jeho částečnou privatizaci a posilování úlohy fondového spoření. Ostatně Česká republika má ze sebou zkušenost s druhým důchodovým pilířem, který byl stejně jako v Polsku a Maďarsku zrušen. Na Slovenku a v pobaltských státech došlo k jeho oslabení. Přesto se pod reformou penzijního systému většinou ukrývá posílení role spoření ve fondech. Za zmínku stojí, že ani jeden z 28 penzijních fondů v České republice nepřekonal v minulém roce inflaci, přičemž dokonce pouze 2 z nich skončily s kladným výnosem. Ti, kdo na nich však neprodělají nikdy, jsou jejich vlastníci.

Úvahy o reformě penzijního systému proto nakonec vždy skončí u důrazu na vlastní spoření. Ať už ho budeme nazývat individuálními úsporami, individuálními účty nebo jednoduše osobní odpovědností. Podstata spočívá v tom, že se do budoucna dopředu už rovnou počítá s tak malým důchodem, že si kromě něj bude muset každý šetřit sám na sebe. Moderní stát, tak jak ho vnímám já, by však neměl být odpovědný pouze za fyzickou bezpečnost občanů, ale i tu sociální, jejíž součástí jsou důchody. Akcentování a přesouvání váhy na vlastní spoření tak vyvazuje stát z této odpovědnosti. Svým způsobem jde o geniální tah. Případné miliardy, které by státu chyběly pro zajištění důstojných důchodů, nejsou tak patrné, když se rozloží na chybějící tisíce jednotlivým občanům. Proti nim lze následně v případě, že by jim jejich prostředky ve stáří přišly příliš nízké, jednoduše argumentovat: Myslíte si, že nemáte dostatečně důstojný důchod? Měli jste si přece k němu sami více spořit.

Podporovat tvorbu vlastních úspor a to, aby lidé na důchod zodpovědně mysleli, má samozřejmě smysl. Problém nastává ve chvíli, pokud by měl celkový systém zabezpečení v penzi na individuální úspory výrazně spoléhat. Nezbytnými podmínkami v takovém případě by totiž muselo být, že lidé mají nejen z čeho spořit, ale také do čeho své peníze uložit. Těžko lze za situace, kdy jsou naše nízké mzdy chápany jako hlavní konkurenční výhoda, předpokládat, že domácnosti mají významné přebytečné finanční prostředky, které by mohly odkládat. Je samozřejmě pravda, že řada domácností by mohla hospodařit efektivněji, ale je otázkou, kolik je reálně schopen průměrný člověk uspořit. Nejvyužívanější tvorbou vlastních úspor je penzijní připojištění ve třetím pilíři, kde průměrný měsíční vklad loni činil 650 Kč u transformovaných fondů a 770 Kč u nových účastnických fondů. Nejvyšší státní podporu lze přitom získat se vkladem 1000 Kč měsíčně, kterou tedy ani lidé v průměru nevyužívají.

Dominantní role individuálního spoření je problematická také proto, že podstata fungování finančního systému neumožňuje garantovat uchování hodnoty úspor. Jeden z nedávných dílů pořadu "Máte slovo" byl věnován tématu, jak naspořit na stáří. Ekonom Pavel Kohout v něm uvedl, že na penzi se nemá spořit, ale investovat. Jako naprosto nevhodné pro penzijní investice následně označil všechny úročené nástroje (dluhopisy, termínované vklady a spořicí účty), protože zůstávají pod inflací. Doporučil by proto investovat do fondů, avšak ne všech. Postupně vyloučil fondy rizikové, dluhopisové, smíšené a fondy s vysokými poplatky. A objektivně dodal: "Tím jsme vyloučili více než 90 % nabídky fondů." Jako vhodné k investování mu tak zůstaly dobře diverzifikované akciové fondy. Běžný občan nemá šanci takový fond sám kvalifikovaně rozpoznat. Nehledě na to, že z historie trhů víme, jak jednoduše se akcie některé firmy mohou proměnit z výhodných na nechtěné. Divákům tak nakonec nezbyde nic jiného než řídit se vyřčenými obligatorními radami, že nejlepší investice na stáří jsou ty do vlastního vzdělání, bydlení a dětí.

Zdroje by být měly

Dodatečné zdroje pro financování důchodů lze podle mého názoru hledat částečně již v nastavení současného systému. Tím, že by podstata průběžného systému měla být založena na solidaritě s těmi, kteří již nemohou pracovat, nedává smysl, aby lidé měli nárok na důchod, přestože nadále normálně chodí do zaměstnání. Morálně nejkřiklavější je asi situace řady soudců nebo senátorů, kteří kromě velmi slušných platů pobírají navíc důchod. Nezpochybňuji, že je vhodné, aby ve společnosti docházelo k mezigeneračnímu předávání zkušeností a že je naopak vhodné, aby například starší vědec mohl dále působit ve výzkumném týmu. Z hlediska vyplácení důchodů by však bylo na místě, aby se lidem, kteří pracují i po dosažení věkové hranice, důchod podle příjmů nějak krátil. Ušetřit by stát také mohl ve výplatě výsluh příslušníkům bezpečnostních sborů, jejichž současná výše je neadekvátní a v budoucnu státní rozpočet zatíží ještě více.

 

Příklad s výplatou výsluh ukazuje, že je třeba o objemu prostředků směřujících na důchody uvažovat v rámci celkového hospodaření státu. Proč se například bát slov korporátní nebo sektorové daně? Vždyť samotný výkon ekonomiky by přece měl být do výše prostředků alokovaných na důchody promítnut a nastavení penzijního systému se z něho nějakým způsobem odvíjet. Zamyslet bychom se měli i nad hlubšími společenskými změnami. Je například rozumný stále se zvyšující tlak na formální vzdělání, který způsobuje prodlužování doby studia lidí a tím postupně zkracuje ekonomicky produktivní část jejich životů? Podobných nápadů a námětů mě napadá více. Pokud by v budoucnu mělo dojít k tomu, že by řečeno slovníkem politiků "na důchody nebylo dost peněz" a hrozil návrat sociálních jistot ve stáří kamsi do první poloviny 19. století, nezbylo by nic jiného, než se těmito nápady začít seriózně zabývat. A to přesto, že se ne všem musí nyní hodit nebo politicky líbit.