Obsáhlý úvod k Neužilovu Husovi, včetně podrobného zdůvodnění, proč jsem jeho Husa zařadil do seriálu o dobré teorii, najdete zde:

 https://radimvalencik.pise.cz/6849-teorie-dneska-kauza-hus-stale-aktualni-1-236.html

Považuji za důležité přečíst, aby bylo správně pochopeno, co a proč je zde napsáno a uveřejněno.

Krátká úvaha o tom, jakým způsobem si česká polistopadová vlastnická a mocenská elita prostřednictvím svých ideologů a propagandistů přivlastňuje osobnost Jana Husa – 2. část

František Neužil

Vážený pan Radomír Malý se zároveň snaží zpochybnit i mravní identitu a integritu osobnosti Jana Husa. Tak se dozvídáme, že Husovo chování v Kostnici nebylo vůbec takové, jak je líčeno jeho dnešními stoupenci, neboť Hus nestál hned od prvopočátku "neohroženě za svou pravdou", ale hrál s církevními otci falešnou hru, neustále mlžil při odpovědích na otázky, zda souhlasí či nesouhlasí s některými Viklefovými články, ba dokonce se v některých případech Viklefa zřekl, ačkoli před tím při každé příležitosti hlásal, že ve Viklefových spisech je boží pravda, od níž se nedá odvrátit. Husovo pokrytectví a účelové jednání prý také dokládá fakt, že sice kritizoval nemravný život části kléru, avšak mlčel k obrovskému pohoršení, jež dával svým životem a násilnými skutky král Václav, s jehož pomocí získává Hus v létech 1411-12 v Praze téměř neomezenou moc, vycházející z jeho pozice univerzitního rektora.

Tehdy již Jan Hus nejenom kárá církevní a společenské zlořády, ale především z kazatelny demagogicky rozeštvává lid a studentstvo proti duchovenstvu a arcibiskupovi Zbyňkovi z Hazmburka, který nechal spálit Viklefovy spisy.  Hus ve svých kázáních i univerzitních přednáškách líčí tu část duchovenstva, jež stála na straně arcibiskupově, jako mravně zkaženou bez výjimky. To vedlo k tomu, že luza přepadá duchovní osoby a řeholníky, čímž bylo mnoho kněží vyhnáno z kostelů, řada mnichů a jeptišek oloupena či dokonce usmrcena. Tato zvěrstva byla přímým důsledkem Husova nenávistného štvaní a on sám se pronásledovaných duchovních nikdy nezastal. Katolický historik se také rozhořčuje nad tím, že Hus psal z Kostnice svým přátelům dopisy, v nichž vášnivě protestuje proti trestu smrti pro heretiky – pokud se měl týkat jeho osoby, avšak v době, kdy se těšil přízni krále Václava, plně souhlasil s názorem, že usvědčený kacíř má být potrestán upálením na hranici, pokud by se tento trest týkal Husových názorných odpůrců v teologických diskusích.

Vážený pan Malý se v této textové pasáži svého článku odvolává na Palackého dějiny, v nichž najdeme zmínku, že Hus při teologické diskusi o Viklefových článcích před králem na Žebráku, v níž se měla projednávat žaloba Husových názorových odpůrců na Husovy veřejné přednášky v posluchárně teologické fakulty o Viklefově nábožensko-filosofickém učení, která jej mimo jiné vinila z toho, že své názory nepředložil v písemné podobě děkanovi teologické fakulty, ačkoli byl o to několikrát žádán a upomínán (zopakujme si ještě jednou: po Husovi se žádalo písemné zpracování názorů, s nimiž se mohl kdokoliv seznámit na jeho veřejných přednáškách), byl připraven předložit své články písemně v případě, že se jeho ideoví protivníci zavážou k takovému podpůrnému zdůvodnění svojí žaloby, že budou souhlasit s trestem upálení, pokud by se v učené disputaci prokázalo, že právě jejich teologické postuláty, a nikoli názory Husovy, jsou kacířské.Je zjevné, že i v disputaci na Žebráku byl Hus ochoten podstoupit za svoje názory mučednickou smrt na kacířské hranici, chtěl pouze, aby téhož činu byli schopni i jeho názoroví odpůrci – Palacký uvádí, že doktoři teologické fakulty, kteří ve zmíněném sporu představovali stranu protivníků Husových, byli Husovým návrhem překvapeni a zaskočeni –, a tudíž jeho chování neneslo žádné stopy falše a pokrytectví. Vážený pan Malý i v tomto případě poněkud zamlžuje skutečnost.

Husovi minulí i současní ctitelé poukazují na to, jak statečně odmítl zříci se Viklefových bludů a dal přednost potupné a bolestivé smrti. Nelze kvalifikovat jeho počínání jako věrnost hlasu svědomí, byť z hlediska nadčasové a věčné nábožensko-filosofické a teologické nauky nezaviněně mylného? Právě v tom je problém. Hus jako vzdělaný teolog přece dobře věděl, jaká je pravá katolická nauka, proto lze těžko hovořit o "nezaviněně mylném" svědomí. On sám si toho byl vědom, proto se na koncilu nejdříve Viklefa zříkal, vykrucoval se, taktizoval a teprve na naléhání českého poselstva zaujal vůči možnosti odvolání kategoricky zamítavý postoj. Všechno nasvědčuje tomu, že Husovou motivací ke statečné smrti na hranici byla nejspíš vize jakési posmrtné slávy. Ctižádostivý Hus si dobře uvědomoval, že svůj boj na této zemi prohrál a odvolání před kostnickým koncilem by tuto jeho porážku zpečetilo. Odvrátit ji mohla pouze smrt na hranici, jež nabízela možnost jakéhosi posmrtného Husova vítězství, když mu nebylo dopřáno za života. S nadsázkou prý lze říct, že motivace Husovy statečnosti je podobná motivaci japonských kamikadze za druhé světové války nebo dnešních muslimských sebevražedných atentátníků s tím rozdílem, že Hus svým upřednostněním smrti na hranici před odvoláním a záchranou vlastního života žádné životy jiných neohrozil.

A právě z toho důvodu vážený katolický historik přesvědčuje čtenáře, že svatá katolická církev nemůže Husovu osobní statečnost uznat jako ryzí věrnost vlastnímu, nezaviněně mylnému svědomí, protože nezbytná kritéria tady chybí. Husovu oběť na hranici nelze totiž zcela oddělit od jeho předchozího hříšného jednání, jehož se nikdy nezřekl a za něž nikdy neprosil o odpuštění, konkrétně od podněcování násilí proti duchovenstvu a servilnosti vůči nemravnému a zločinnému králi Václavovi. Husovu statečnost a oběť života není proto možno hodnotit jinak než jako falešné mučednictví, jež církev svatá vždycky odmítala. Při srovnání všech těchto faktů nelze údajně jinak než konstatovat, že Husova osobnost je v našich dějinách spíše zápornou než kladnou postavou. Pozitivně nutno u Husa ocenit jeho vysoké vzdělání, odstranění spřežkového pravopisu a počáteční upřímný zápal pro mravní reformu kléru. Jeho traktáty jsou historicky cenným dokladem teologického myšlení té doby a tam, kde Hus zůstává pravověrným, mají leckdy co říci i dnešku. Hus také stojí mravně výš než alkoholik a smilník Luther nebo münsterský polygamista Jan z Leydy či jiní představitelé pozdější protestantské reformace, nicméně ovoce Husovy činnosti nebylo dobré. Stále více si počínal jako demagog a politický agitátor, neváhající sáhnout ani k násilí. Husitské války se všemi hrůzami, řekami prolité krve a totálním úpadkem mravů a kultury jsou tristním důsledkem Husových aktivit, což se prý nedá upřít. ⁵

Laskavý i nelaskavý čtenář zajisté poznal, jaký český mučedník je dle mínění váženého pana Radomíra Malého ve srovnání s falešným mučedníkem Husem mučedníkem pravým. Ano, je to samozřejmě Jan Nepomucký. Našemu váženému katolickému historikovi pochopitelně nevadí, že žádný Jan Nepomucký reálně neexistoval, že generální vikář pražského arcibiskupa Johánek z Pomuku, k němuž se legenda o mučednické smrti Jana Nepomuckého vztahuje, nikdy nebyl zpovědníkem královny Sofie bavorské, druhé manželky krále Václava IV, a proto ani nemohl být mučedníkem zpovědního tajemství, ale byl pouze obětí mocenského zápasu mezi králem a arcibiskupem Janem z Jenštejna, že údajně zázračně zachovaný světcův jazyk je vlastně kouskem mozkové tkáně atd., atp. ⁶ Tvrzení o "ctižádostivém Husovi, jenž prohrál svůj boj na této zemi, a proto baží po alespoň posmrtné slávě", je koncentrovaným vyjádřením světonázorového zahrocení celého paranoidně nenávistného antihusovského pamfletu pana Radomíra Malého. I zde ovšem vážený pan "katolický historik" převrací skutečnost naruby: chorobnou ctižádostí byli naopak postiženi právě otcové kostnického koncilu, kteří se bláhově domnívali, že upálením Jana Husa "vyplení v Čechách všechno jedovaté býlí viklefovského a husitského kacířství", čímž "v hlavě i v údech" vyřeší krizi církve a upevní tak feudální řád, otřesený celkovou strukturně systémovou a funkcionální krizí.

Mocenské špičky katolické církve zaujímají k Husově osobnosti diplomatičtější postoj než odpůrci katolického modernismu a závěrů druhého vatikánského koncilu, k nimž, jak se mi alespoň zdá, náleží vážený katolický historik Malý, jenž patrně nesouhlasí ani s politickou linií nynějšího papeže Františka. Papež Jan Pavel II. nazval svého času Husa velkým reformátorem církve, vyzdvihl mravní bezúhonnost jeho života i osobní odvahu a prohlásil, že cítí "povinnost vyslovit hlubokou lítost nad krutou smrtí způsobenou Janu Husovi a nad následným zraněním mysli a srdce českého národa."

Současně však dlužno mít neustále na zřeteli, že svatá církev v žádném případě nemíní Husa právně rehabilitovat a revidovat tím rozsudek kostnického tribunálu, neboť pod zorným úhlem kanonického práva byl prý kostnický soudní proces naprosto v pořádku, "po procesuální stránce nebylo zjištěno žádné pochybení soudu", takže "na Husovi nebyl z hlediska církevního práva spáchán justiční zločin". V dohledné době zřejmě nedojde na poněkud ironicky míněný názor autora jednoho z doslovů ke knize spisovatelky Evy Kantůrkové "Jan Hus", jenž praví, že při pohledu na Husa z pozice moderního katolicismu, kdy papež akceptoval Luthera, jenž byl na rozdíl od betlémského kazatele skutečným heretikem v podstatných článcích katolické dogmatiky, kdy se ukazuje, že při podrobné revizi je v Husově díle skutečných odchylek od katolického učení vlastně velice málo, by Hus mohl být katolickou církví nejenom právně rehabilitován, leč možná i blahoslaven či dokonce svatořečen, čímž by však prý "byla Husovi odňata z hlediska protestantů a evangelíků ona jediná "pocta kacířství", která ho v dějinách proslavila".

(Pokračování)