Nyní trochu z nedávné historie problému (později se dostanu ještě k dávnější historii, která je ještě zajímavější). Vezměme jen jednu z interpretací schémat, která jsme si v různých modifikacích představili v minulém pokračování. Pro představu připomenu poslední z nich:

Obrázek 4:

Máme situaci, kdy si dva subjekty mohou polepšit oproti bodu nedohody d v množině dosažitelných výplat S. Pokud se dohodnou, mohou se dostat až na hranici dosažitelných výplat mezi body (x_d, y_maxd) a (x_maxd, y_d). Ve všech těchto bodech dosahují (paretovského) optima v tom smyslu, že si žádný z nich nemůže svou výplatu polwepšit, aniž by si druhý nepohoršíl.

Před očima máme Nashův vyjednávací problém zformulovaný kolem roku 1950. Tento model nemá jednoznačné řešení, resp. má nekonečně mnoho řešení, která odpovídají třem samozřejmým požadavkům:

- Aby každý ze subjektů jednal racionálně v tom smyslu, že dá přednost té variantě, která je pro něj lepší (teorie her formuluje tento požadavek jako předpoklad individuální racionality).

- Aby v případě, že si oba hráči mohou polepšit, tuto možnost využili (teorie her formuluje tento požadavek jako předpoklad kolektivní racionality, což je ovšem v podstatě totéž, jako požadavek paretovské optimality, o kterém jsem již hovořil).

- Aby se jednalo o bod, který je dosažitelný, tj. patří do množiny S.

Nyní si můžeme položit otázku: Jak se mají hráči podělit? V úvahu připadají čtyři triviální řešení:

- Mohou se o zlepšení podělit "fifty-fifty", což je řešení známé např. z filmu "Čtyři vraždy stačí, drahoušku", tj. rovnostářské řešení, kdy si oba polepší stejně.

- Mohou se podělit tak, aby suma jejich výplat byla maximální.

- Jeden ze subjektů si může přivlastnit celé zlepšení, což dává dvě řešení, která se nazývají diktátorská (kdo se oženil, ví, o čem mluvím).

Kromě toho existuje nespočet dalších netriviálních řešení, z nichž některá jsou velmi zajímavá a mají užitečné aplikace. Některá z nich byla odvozena na základě zdánlivě univerzálně platících axiomů, jiná na základě představy o procesu postupného vyjednávání (tzv. sekvenční řešení). Jedná se o zajímavou problematiku, která nás však v tuto chvíli nezajímá, protože si můžeme položit otázku mnohem významnější:

Co může dohodě subjektů, při které by si oba mohli polepšit oproti výchozímu stavu, zabránit?

Odpověď na tuto otázku není triviální. Platí totiž současně, že nic a cokoli. Pokud totiž platí, že se oba řídí individuální i kolektivní racionalitou, měli by se dohodnout. Ale na jakém rozdělení? V úvahu připadá nekonečné množství řešení, z nichž každé je oproti každému jinému z těchto řešení pro jednoho výhodnější a pro druhého méně výhodně. Tak které vybrat a podle čeho?

Nechat rozhodovat náhodu, například losovat? – Ale to je přece jeden z možných způsobů rozdělení, na které jeden ze subjektů nemusí přistoupit.

Využít osvědčené "moudřejší ustoupí"? – Ale kdo ustoupí a kam až by měl ustoupit?

A do toho vstupuje realita objektivní i subjektivní. Objektivní v tom smyslu, že některá rozdělení výplat mohou v reálném vývoji některého z hráčů poškodit. Subjektivní realita v tom smyslu, že některá rozdělení se nám mohou zdát nepsravedlivá. Do každého rozdělení, ať chceme či nechceme, ať si to uvědomujeme či nikoliv, totiž zasahuje spousta nejrůznějších faktorů, které ve chvíli, kdy se pokoušíme situaci vyjádřit nějakým modelem, ještě neznáme. Reálný vývoj jen odhadujeme naším subjektivním cítěním, přitom zpravidla různě. Co se jednomu může zdát být ústupkem, druhému se může zdát být nepřiměřeným nárokem. 

Pokud by se do modelu podařilo zabudovat něco, co by si umožnilo představit, na co může dohoda narazit, čeho se některý z hráčů může obávat, a vyjádřit to, co působí proti dohodě velmi názorně, srozumitelně, mělo by to obrovský význam. Odhalili bychom totiž obecný základ toho, proč se lidé nedohodnout.

Význam tohoto objevu by byl tím větším, čím obecnější by byla rovina, ve které bychom tuto odpověď dali. Tak se pokusme najít, co by to mohlo být.

Zde je na místě následující metodologická úvaha: Je tím neobecnějším zdrojem nedohody, která vystupuje v každém konkrétním případě v nějaké konkrétní podobě, jeden jev (který lze pojmenovat a popsat vhodným modelem), nebo je těchto jevů více (a každý z těchto jevů může být pojmenován a popsán vhodným, ale odlišným způsobem)? A pokud je to více jevů, je mezi nimi nějaký vztah?

Předpokládejme, že existuje nějaký jev, který lze považovat za obecnou příčinu toho, proč se lidé nedokážou dohodnout tak, aby si v rámci daným možností polepšili.

Obecnost, se kterou jsme dali obecné schéma dohody (Nashův S, d vyjednávací problém) nám dává určitou naději, že toto "zlo", přitom v té nejvíce "vydestilované" podobě, dokážeme najít. Tak proč se o to nepokusit?

V té souvislosti stojí za připomenutí to, co jsme si říkali minule. Schémata (z nichž budeme postupně budovat funkční model), kterými se zabýváme, umožňují vyjádřit téměř každé lidské konání a rozhodování – od aktu směny, až po uzavírání nejrůznějších smluv.

Před dalším pokračováním (nevím, kdy se k němu dostanu, zda již zítra, nebo za pár dní) se velmi přimlouvám za to, aby si ten, kdo čte s porozuměním to, co píšu, vyzkoušel aplikovat to, co jsme si zatím ukázali, na reálné situace, s nimiž se setkává. Schéma, kterým jsme si vyjádřili úvodní problém vyjednávání zlepšení z výchozího stavu, je totiž nutné zasadit do schopnosti vytvářet si představu o reálných situacích, je ho potřeba "obalit živým materiálem představ". Přitom zjistíte několik věcí:

- Problém zlepšení oproti výchozímu stavu na základě dohody se vyskytuje prakticky všude.

- Je ovšem velmi obtížné určit parametry problému – množinu zlepšení, to, co určuje nárok na podíl každého subjektu ze zlepšení, kterého mohou subjekty dosáhnout.

- Navíc cítíme, že některá rozdělení zlepšení oproti výchozímu stavu jsou pro nás nepřijatelná.

- Problém je ovšem nejen v tom, že se nedokážeme zpravidla dohodnout na společném vidění výchozího stavu, tj. kolik kdo bude mít, když se nedohodneme, o kolik si můžeme polepšit, kdo a na základě čeho má nárok na určitý díl zlepšení.

Schéma, které jsme si ukázali, je užitečné v tom, že to, jak se v dané situaci chováme bez znalosti schématu, čistě intuitivně a na základě zkušeností, se stává viditelnějším, zřetelnějším, začínáme si uvědomovat všechny dílčí aspekty dané problematiky. To je velmi důležité, abychom se postupně dostali až k odpovědi na otázku, co brání tomu, aby lidé mnohem více spolupracovali na dosažení společných efektů a těžili z toho ve svůj prospěch. A také zjistíme, že překážky, které v tom lidem brání, nemají původ v jejich "přirozenosti", ale mají velmi logický původ ve společenské realitě. Jak se ukáže, lze tyto překážky postupně odstraňovat. A o tom to je.

(Pokračování)