Uvedu některá zobecnění výchozí úlohy. Jen pro inspiraci. Analyzovat reálné situace s využitím výše navrženého aparátu, který je natolik prostý, že si ho může osvojit i ten, kdo se danou oblastí nezabývá profesionálně, lze v mnoha směrech.

Mě třeba v současné době zajímá problém averze k reformám zaměřeným na vyšší motivaci, pokud jde o využívání investičních příležitostí spojených s rozvojem, uchováním a uplatněním schopností člověka. Někoho jiného může zajímat otázka rozdělení efektů mezi těmi, kdo přicházejí s inovacemi, kdo je realizují a kdo jejich realizaci financují (tak asi nějak by bylo možné formulovat "Schumpeterův problém" či "moderní teorii nadhodnoty", což je v podstatě totéž).

Možná zobecnění výchozí úlohy:

Nyní je dobré mít před očima základní schéma, takže ho zde připomínám:

1. Bod d (nedohody) nemusí být neměnný, jakmile začneme vyjednávat, může dojít k tomu, že se k původnímu rozdělení již nebudeme moci vrátit, buď se dohodneme na polepšení, nebo se dostaneme k ještě horšímu rozdělení výplat, než před tím.

2. Rovněž tak množina S nemusí být neměnná. Jednak není tak jednoduché si ji představit, tj. znát všechny možnosti dosažitelných rozdělení výplat, jednak se v důsledku řady působících faktorů může za určitých podmínek změnit, příp. jde o to ji změnit (rozšířit).

3. Výchozí parametry situace může každý z nás (ze zúčastněných hráčů) vidět odlišně, což může komplikovat vyjednávání.

4. Nejenže můžeme výchozí parametry vidět odlišně, ale kromě orientace na dohodu v určité hře se mohou začít hrát i různé navazující hry, kterými se snažíme ovlivnit představu tohoto druhého o parametrech hry, případně ovlivnit jeho představu o tom, jak vnímáme parametry hry my sami. (Zde vzniká velké množství velmi zajímavých situací.)

5. Na danou hru zpravidla navazuje hra další. Tak se může stát, že ve výchozí hře sice získáme něco navíc, ale v další hře ten, kdo získal nepřiměřeně více, může vůči nám uplatnit svou výhodu a poškodit nás. (To jsme si ukázali v případu tzv. ultimátní hry, ale do stejného okruhu patří třeba i Marxem objevený fenomén "odcizení práce", kdy dělník svou prací získává nejen obživu, ale také vytváří společenské síly, které obracejí proti němu a působí proti němu.)

6. Přeměna majetkové výhody ve výsadu může mít různé podoby, poziční investování může být jen jednou z nich, případně může být dostatečně obecným případem, který si však vyžaduje další konkretizaci.

7. V prvním přiblížení můžeme pracovat s představou bodu pozičního investování p jako bodu, který může jeden z hráčů dosáhnout, aniž by mu v tom druhý zabránil. Jenže v realitě druhý hráč může na poziční investování reagovat určitým odporem, což může vést k jinému rozdělní výplat. Hráč prosazující poziční investování může zase za odpor hráče trestat. Tj. od výchozího schématu pozičního investování se mohou odvíjet další hry.

8. Obecně platí, že v každé konkrétní společenské situaci se hraje větší množství her, které na sebe vzájemně navazují svými parametry či podmínkami, za nichž se hrají.

9. Většinou je nutné do popisu her zahrnout i neurčitost, resp. to, že musíme zadat pravděpodobnosti, s nimiž mohou některé situace nastat.

10. Pokud uvažujeme větší počet hráčů, můžeme uvažovat i koalice, které mezi nimi mohou vznikat (a to, že koaliční dohody se mohou dodržovat či nedodržovat).

Podobných zobecnění či rozšíření výchozí hry (resp. schématu, kterým hru vyjadřujeme), je mnohem více. Přitom platí to, že když se nám podaří rozšíření některým ze směrů, otevře se možnost mnoha dalších rozšíření. (To jsme viděli v případě bodu pozičního investování, kdy nás hned napadne, že jeden z hráčů se sice může pokusit bod pozičního investování prosadit, ale druhý na to může nějak reagovat, což ovšem umožní reakci tomu prvnímu apod.).

Z hlediska vývoje teorie je vždy důležité postupovat obezřetně. Každé rozšíření výchozího schématu musí mít svou logiku, musí být klíčem k pochopení významných a opakujících se situací, musí být svým způsobem "elegantní". Tak, jak to odpovídá vývoji teorie i v jiných oblastech. Důležité je vyhnout se dvěma krajnostem:

- Dopustit se příliš velkého zjednodušení, do kterého své myšlení uzavřeme (je sice zcela odtržené od reality, ale my si tím dokážeme vysvětlit vše).

- Rezignovat na důsledné dešifrování reality tím, že se spokojíme s konstatováními typu: Všechno je mnohem složitější, vše je závislé na mnoha okolnostech a náhodě, každý vše vidíme jinak, lidé nejsou schopni uvažovat racionálně...

(Pokračování)