Obsáhlý úvod k Neužilovu Husovi, včetně podrobného zdůvodnění, proč jsem jeho Husa zařadil do seriálu o dobré teorii, najdete zde: 

https://radimvalencik.pise.cz/6849-teorie-dneska-kauza-hus-stale-aktualni-1-236.html

Považuji za důležité přečíst, aby bylo správně pochopeno, co a proč je zde napsáno a uveřejněno.

Krátká úvaha o tom, jakým způsobem si česká polistopadová vlastnická a mocenská elita prostřednictvím svých ideologů a propagandistů přivlastňuje osobnost Jana Husa – 3. část

František Neužil

Dobří mužové, kteří zosobňovali rameno světské spravedlnosti, jemuž církevní otcové koncilu svěřili vykonání ortelu nad Husem, si při Husově exekuci počínali velice důkladně. Kat spolu s pomocníky – na Husově upálení se údajně podíleli čtyři popravčí – svlékli Husa ze šatů, za dozadu stočené ruce ho provazy uvázali k do země zaraženému kůlu a za krk jej k němu připevnili začouzeným řetězem. Pod nohy mu dali dříví promísené se slámou a postupně ho tak obložili až po bradu, slámu a dříví polili smolou a hranici zapálili. Smůla urychlila hoření, Hus zazpíval tři verše litanie, pak jej oheň zalkl a on už se jen potichu modlil, umíral asi tak dlouho, než by se mohly odříkat dva, nanejvýš tři otčenáše. Když Husovo mrtvé tělo zůstalo viset u kůlu za řetěz, srazili ho biřici i s kůlem na zem, znova obložili dřevem a pálili, kosti roztloukali, i lebku rozbili kyjem na kousky. Srdce, které patrně vzdorovalo plamenům, spálili samostatně na rožni. Spálili i šaty a popel a všechny oharky vhodili do vod Rýna. Počínali si tak samozřejmě proto, aby Čechům nezůstala ani špetka popela, kterou by si mohli odvézt jako památku na Husovu mučednickou smrt.

To však nebyl jediný důvod této německé důkladnosti. Jejím dalším a, jak se zdá, klíčovým a rozhodujícím důvodem byla v té době vládnoucí nábožensko-filosofická a teologická představa, že spálení těla a vysypání popela do rýnských vod znemožní, aby Husovo tělo, rozptýlené v milionech částic popela po celé ploše atlantického oceánu, mohlo vstát při posledním soudu z mrtvých: v souladu s "věčnou a neměnnou katolickou teologickou věroukou a morálkou, o níž se nediskutuje", je tak Husova duše stále navěky vydána všanc plamenům a mocnostem pekelným. Je příznačné, že otcové kostnického koncilu se svým příkazem o způsobu upálení Jana Husa povýšili nad boha, nad boží rozhodnutí v den posledního soudu: tak vypadá pravá křesťanská láska k bližnímu – Hus coby "arcikacíř" přece nemohl být bližním pro dobré syny svaté matky církve! – v podání svaté, na samospasitelné víře založené, církve katolické. 

Můžeme ještě dodat, že zemřel-li Jan Hus poměrně brzy, pak mistr Jeroným Pražský, kterého v Kostnici upálili o rok později, umíral smrtí mnohem pomalejší a mučivější. Ještě poté, co mu ohořely vousy a naskákaly po těle puchýře velké jak husí vejce, se u mučednického kůlu trápil po dobu, během níž by se pomalým krokem došlo ze staroměstského konce Karlova mostu na druhou stranu řeky ke kostelu panny Marie na Velkopřevorském náměstí.  

Eva Kantůrková píše, že zvláště česká umělecká literatura ráda řeší otázku, která má být údajně pro příslušníky českého národa zásadní, zda se Hus měl či neměl nechat v Kostnici upálit, zda měl setrvat v rozhodném odporu proti kostnickému sněmu, či měl přijmout nabízený kompromis. Tato otázka je položena naprosto falešně. Jan Hus totiž v Kostnici žádnou volbu neměl, psychologický a morální tlak, který na něj na koncilu vyvíjel "výkvět všeho křesťanstva", pouze předstíral, že mu nabízí volbu mezi dvěma možnostmi. Svobodná volba předpokládá, že se člověk může rozhodnout mezi dvěma možnostmi, aniž by popřel mravní identitu a integritu svojí osobnosti. A to se právě stalo Husovi, když obě řešení, která mu nabízeli nejvyšší koncilní hodnostáři, z něj činila kacíře, což bylo pro něj jakožto hluboce křesťansky věřícího člověka, jenž se musí nejvíce ze všeho na světě obávat o spásu své nesmrtelné duše, oné "jiskry boží", oživující tělo, před pekelnou záhubou, pokud by coby kacíř odpadl od boží pravdy, božího zákona a církve Kristovy, naprosto nepřijatelné: takzvaně mírnější návrh církevních otců kostnického sněmu spočíval v tom, že by se za kacíře uznal sám a vysloužil si za to možnost dožít v zapomenutí a zatracení v nějakém odlehlém klášteře – údajně měl být internován v jakémsi klášteře ve Švédsku v oblasti polárního kruhu, kde teplota v zimě klesá k padesáti stupňům pod nulou; to Hus odmítl a raději přijal druhou alternativu – aby z něj kacíře udělal koncil a upálil jej. Hus byl přesvědčen, že před bohem jakožto nejspravedlivějším soudcem bude svou mučednickou smrtí očištěn. Ptát se tedy, zda se měl či neměl dát upálit, znamená postihovat pouze vnější stránku Husova rozhodování, rozhodování o tom, jak zemřít, zda na hranici v mukách, jež rychle pominou, nebo v odlehlosti zaživa, kdy by sice bylo ještě po nějakou dobu zachováno na živu smrtelné tělo, tato "potrava pro červy", leč byla by mrtva nesmrtelná duše. Vlastní smysl Husova rozhodování byl přece v něčem docela jiném: situace, v níž se Hus v Kostnici ocitl, byla koncilem nastrojena tak, že mohl "volit" buď mezi věrností Kristu, a tedy upálením, anebo zradou na Kristovi, a tedy odvoláním všeho, co psal, učil a kázal, ačkoli byl přesvědčen, že právě to je boží pravda, která se může i musí stát východiskem mravní nápravy církve i celé společnosti. A nejen on, ale i koncilní otcové věděli, že Hus žádnou skutečnou volbu nemá, že jejich počínání je pouhý úskok a způsob, jak ho zlomit a jak spolu s ním zlomit revoluční názory v Čechách, leč též i ve Francii, v Anglii, či v Německu, po celém tehdejším feudálním světě.

Husovo rozhodování v Kostnici nebylo volbou, betlémský kazatel hledal pouze mravní sílu, aby dostál svému velikému vzoru, Ježíši Kristu. A je zjevné, že každý, kdo si Husovu otázku klade tak, zda se měl či neměl nechat upálit, už pro sebe dospěl k rozhodnutí, že neměl. Jan Hus se však sám sebe tázal, zda to dokáže či nedokáže dát se upálit, zda nalezne odvahu k mučednické smrti na hranici, jíž by následoval vykupitelskou Kristovu smrt na kříži. Mučednická smrt nám Husa vzdaluje do nedosažitelnosti, vždyť dobrovolně stanout na hranici bylo i při tehdejším vnímání smrti jako brány do posmrtného života čímsi nelidským či nadlidským. Sněmovní otcové patrně s tak úžasnou Husovou odvahou a odevzdaností nepočítali. Být nadlidským však Husa donutila krutost koncilních soudců a jejich rozsudek. Když Hus hledal sílu pro mučednickou smrt, pozvolna překračoval mez lidsky možného, jeho odhodlání k bolestné a potupné smrti, na níž byl psychicky připravován rizikem celého svého boje, bylo skutkem vytržení. Dokud se však Hus mohl rozhodovat lidsky obyčejně, jen na základě tlaku událostí, dokud se nemusel pozdvihovat k mučednickému výkonu, jen s ním neustále počítat, bylo jeho počínání i našemu současnému chápání lidsky přirozené, přiměřené lidským možnostem, dostupné a pochopitelné.

Husitský teolog Martin Chadima zdůrazňuje, že otcové kostnického sněmu se dopustili justiční vraždy, když odsoudili Husa k mučednické smrti na kacířské hranici, neboť mnohé názory, které mu falešně a křivě připsali jako bludné, coby důkaz viklefovské hereze – například mínění, že křest, jejž udělí kněz v těžkém hříchu, přestává být platný – Hus vůbec nehlásal. Když totiž chtěli v Kostnici učinit Husa kacířem, použili jednoduchou metodu: v Husově spisu "O církvi" prostě šikovně vytrhali z kontextu různé teze a "sešroubovali" je tak, aby zněly viklefsky – čili hereticky. Psal-li Hus například, že "kněz ve smrtelném hříchu neslouží mši svatou hodně (neboli řádně, s čistou a neposkvrněnou duší)", pak Husovi soudci škrtli slovo "hodně". A nyní si celou větu povězme znova bez onoho slova "hodně": "Kněz ve smrtelném hříchu neslouží mši svatou"! – a hned se před námi zjeví Viklefovo kacířství v celé své kráse, respektive ohavnosti. Právě tato manipulace přivedla českého kněze k upálení na kacířské hranici.

A proto se katoličtí preláti dočkali – tehdy i dnes! – zcela po právu toho, že Jan Hus, zosobňující ve své době protest svobody svědomí proti dogmatické autoritě církve jakožto institucionální opoře vykořisťovatelského a sociálně nespravedlivého feudálního společenského řádu, vystupuje z plamenů kacířské hranice živější, než byl kdy dříve, jeho hlas zní mnohem silněji, než zazníval z kazatelny betlémské kaple a jeho myšlenky dosud promlouvají k dnešku – což je možná i důvod, proč jej církev svatá nemůže prohlásit za svatého.

(Pokračování)