Obsáhlý úvod k Neužilovu Husovi, včetně podrobného zdůvodnění, proč jsem jeho Husa zařadil do seriálu o dobré teorii, najdete zde:
https://radimvalencik.pise.cz/6849-teorie-dneska-kauza-hus-stale-aktualni-1-236.html
Považuji za důležité přečíst, aby bylo správně pochopeno, co a proč je zde napsáno a uveřejněno.
Krátká úvaha o tom, jakým způsobem si česká polistopadová vlastnická a mocenská elita prostřednictvím svých ideologů a propagandistů přivlastňuje osobnost Jana Husa – 5. část
František Neužil
Pekařovo čtyřdílné monumentální historické dílo, psané podmanivým magickým stylem, nádherným uměleckým, básnickým jazykem, jenž připomíná jazyk románů a povídek Vladislava Vančury, vycházelo postupně v létech 1929 – 1933, tedy v létech velké celosvětové hospodářské krize z nadvýroby, která zachvátila celý systém monopolního kapitalismu, čímž i v imperialistickém Československu vznikla objektivní revoluční situace – z níž ovšem, jak ukázal politický vývoj v tehdejším Německu, mohlo být i kontrarevoluční východisko v nastolení státně teroristického, fašistického režimu –, bylo svým světonázorovým smyslem a cílem, třídně politickým obsahem a ideologickou orientací jednoznačně zaměřeno na tehdejší současnost. Světonázorová kategoriální optika konzervativního pojetí dějin, které učí, že každá revoluce údajně vždycky zrodí horší politický režim, než byl ten, proti němuž byla původně zaměřena, měla varovat příslušníky dělnické třídy i všech dalších pracujících mas na příkladě "tragických a katastrofálních důsledků", jež prý přinesla husitská revoluce, aby se nebouřili, nerebelovali proti "lidské přirozenosti odpovídajícímu společenskému řádu", založenému na soukromém vlastnictví výrobních prostředků, nerozvíjeli revoluční politický třídní boj, nepokoušeli se svrhnout ekonomickou a politickou moc monopolní velkoburžoazie a nastolit diktaturu proletariátu, ale naopak v něm ustali a spolehli se pouze na drobné ústupky, získané od buržoazie postupnými reformami.
V tom měla být historie učitelkou života, "objektivní a nestranný", na "výslechu svědků" založený popis historického vývoje husitského revolučně demokratického hnutí se měl pro československé dělníky stát návodem k "správnému a národně, vlastenecky uvědomělému, konstruktivnímu a státotvornému" politickému jednání. Proto vážený univerzitní profesor píše, že požár husitské revoluce jenž byl vznícen "horečkou doby", fanatismem potulných kazatelů, hlásajících "blouznivé a šílené chiliastické vize", schvátil všechno krásné, dobré a zdravé, z kvetoucí české země vytvořil pustinu, takže "po patnáctiletém zuření revoluce se ukázalo, že zisky, jichž bylo dosaženo, byly zaplaceny strašlivě: země byla plna trosek všeho toho, co bylo dříve titulem její slávy, vydrancovaná a zchuzená, a co je nejbolestnější, zbavená toho imponujícího počtu inteligence, s nímž minulá generace vstoupila v zápas za osvobození a proslavení svého národa. Největší a nejlepší část toho byla strávena, vyčerpána, zničena revolucí a to v situaci, jež takřka vylučovala možnost nápravy nebo náhrady: kulturní ochuzení a zjalovění českého prostředí, zbaveného de facto myšlenkového ohniska univerzity, která byla hlavním semeništěm pokroků minulých, a odervaného od obrodného duchovního společenství románského jihu a západu, bylo konečným facitem podivuhodného vzepětí české odvahy." Historik Josef Pekař je v tomto místě poněkud ahistorický, neboť zapomíná na jednu drobnou okolnost: "jednou provždy daný, věčný a neměnný, lidské přirozenosti odpovídající společenský řád" pro univerzitního profesora, jenž se narodil v devatenáctém století a větší díl své tvůrčí historiografické aktivity vykonal ve století dvacátém, tedy řád buržoazní epochy a kapitalistického systému, se zrodil z velké francouzské buržoazně demokratické revoluce, z ideálů volnosti, rovnosti a bratrství, racionalismu, osvícenectví a jimi inspirovaného hnutí českého národního obrození, které byly východiskem i Pekařova světového názoru a jeho dějepisecké metody, tedy tento společenský řád, založený na kapitalistickém soukromém vlastnictví, se zrodil z revoluce proti feudálnímu společenskému řádu, jenž jako "jednou provždy od boha daný, věčný a neměnný" připadal "jeho milosti císařské" Zikmundovi, církevním prelátům i českému panstvu, kterým vážený pan Pekař tak stranil v politickém zápase odehrávajícím se v jarních měsících roku 1420 – a husitství, husitské revolučně demokratické hnutí bylo jedním z prvních historických pokusů o tuto protifeudální revoluci.
Není těžké pochopit, že vážený pan univerzitní profesor Pekař cítil hlubokou nelásku vůči mezinárodnímu revolučnímu dělnickému a komunistickému hnutí, že ve svém srdci choval upřímnou nenávist vůči novému socialistickému společenskému zřízení, které se velmi složitě a komplikovaně, doprovázeno těžkými objektivními a subjektivními chybami, ale přece jenom přes všechny nedostatky tehdy grandiózním způsobem rodilo v Sovětském svazu, a proto nazývá husity "bolševiky patnáctého století". I zde však mohl být pan univerzitní profesor historicky přesnější a konkrétnější: "bolševikem patnáctého století" by snad, s přivřením obou očí, mohl být radikální táborský kněz Petr Kániš", jak jej vykresluje Alois Jirásek v románu "Proti všem", označovat však za "bolševiky patnáctého století" Jana Žižku či dokonce Prokopa Holého, kteří byli názorově i politicky představiteli měšťansko-šlechtické opozice (což platí zvláště u Prokopa Holého), je prostě směšné a dokládá pouze to, že vážený pan Pekař neměl nejmenší ponětí o ruském bolševismu, ani nerozuměl rozdílům mezi různými názorovými a politickým křídly husitského hnutí, které měly třídně sociální základ a podstatu, nedovedl rozlišit počáteční a současně vrcholnou vývojovou etapu husitského revolučního hnutí, kdy na Táboře vládla venkovská a městská chudina, od etapy následující, kdy se i na Táboře ujali vlády představitelé měšťansko-šlechtické opozice v čele s Žižkou – šlo o radikálnější, levicovější křídlo měšťanské a šlechtické opozice, než bylo to, které vládlo v husitské Praze – a selské, plebejské sociálně ekonomické vrstvy ztratily úlohu hegemona husitského revolučního hnutí, zůstaly však až do lipanské porážky táborských a sirotčích vojsk jeho hybnou silou.
Abychom však Pekařovy názory pouze nekritizovali: i my musíme objektivně uznat, že i když profesor Pekař politicky straní císaři Zikmundovi, přesto dokáže přiznat, že právě Zikmund nesl největší díl politické odpovědnosti za neúspěch jednání se zástupci pražských měst, což je beze sporu projevem snahy o vědeckou poctivost. Ovšem i tento po věcné stránce zajisté správný názor se mí zdá být poněkud ahistorický, jelikož se lze oprávněně domnívat, že v jarních měsících roku 1420 ovládala Zikmundovo myšlení a jednání satanská panská pýcha, která si ani na okamžik nepomyslela, že by křižáckou výpravu, v jejímž čele se císař Zikmund chystal vtrhnout do Čech, mohla stihnout porážka. Zikmund byl naopak určitě přesvědčen, že české husitské a viklefské kacíře se podaří velmi rychle a lehce vojensky rozdrtit, jako se v první polovině třináctého století povedlo zničit a vyhubit albigenské (neboli sektu katarů) ve Francii, a proto hovořil při jednání s Pražany tak arogantně, z pozice síly, před kterou musí všichni padnout na kolena a vzdát se na milost a nemilost.
Chystanou křižáckou výpravu si Zikmund nechal posvětit bullou od papeže, kterou slavnostně vyhlásil v březnu 1420. Papežská bulla volala do boje veškeré křesťanstvo "k vykořenění husitů, viklefistů a jiných kacířů". Křižácké hordy však v českých městech a na vesnicích vraždily veškeré obyvatelstvo bez rozdílu, pobíjely všechny lidi, kteří mluvili česky, ať se hlásili ke kalichu, nebo zůstali katolíky – všemohoucí, vševědoucí a nanejvýš spravedlivý bůh přece sám na věčnosti oddělí věrné syny a dcery matky církve od kacířů: zajímavé a pozoruhodné ovšem je, že svatý otec vůbec nepomyslel na to, že by bůh mohl na věčnosti oddělit "zrno od plev" zcela opačně, než zamýšlí bulla. Zmíněná papežská bulla si tak objektivně kladla za cíl vyhubení celého českého národa. A dlužno mít na zřeteli, že tato bulla stále platí – vzpomeňme na dogma o papežské neomylnosti! – a díky ní lze například vysvětlit, proč v období po bitvě na Bílé Hoře a během třicetileté války tak klesl počet obyvatel českých zemí, ačkoliv se na vlastním území Čech a Moravy neodehrálo příliš mnoho krvavých válečných střetnutí: ono tak drastické snížení počtu českého obyvatelstva způsobilo řádění katolické soldatesky, která uskutečňovala "ohněm a mečem" rekatolizaci "českých kacířů" a naplňovala tak skutky slova bully a plán křižácké výpravy z března roku 1420, neboť se jí už na rozdíl od epochy husitských válek a spanilých jízd žádná vojenská síla nestavěla na odpor. Když Jan Žižka hovoří ústy Zdeňka Štěpánka ve stejnojmenném filmu o tom, že "Zikmund porušil slib a vydal v Kostnici Husa na smrt jako nejhorší nepřítel českého národa", pak tuto charakteristiku "nejhorších nepřátel českého národa" musíme vztáhnout i na pohlaváry římskokatolické církve.
Praví-li pak vážený univerzitní profesor v textové pasáži, kterou jsme ocitovali, že "nelze souhlasiti s míněním, že šlo tenkrát" (neboli v průběhu do Čech vyslaných křížových výprav k "vyplenění husitského kacířství") "o bytí nebo nebytí českého národa, jenž prý vítězstvími revoluce byl zachráněn", pak prostě zcela záměrně nehovoří pravdu. A praví-li profesor Pekař dále, že "všechna křížová vojska Zikmundova dohromady nevyžádala si tolik obětí na životech a statcích v naší zemi, kolik bratrovražedné boje domácí", je nezbytné si uvědomit, že v husitských válkách šlo o politický a vojenský zápas – válka byla i ve středověké "době gotické" pokračováním politiky násilnými prostředky! – mezi kontrarevolučním terorem křižáckých hord a sil domácí katolické a šlechtické feudální reakce na jedné straně a revolučním terorem husitských bojovníků za "boží pravdu" a "boží zákon" na straně druhé, o zápas na život a na smrt, v němž spravedlivou válku vedli právě "boží bojovníci", kteří byli nuceni, aby uchovali existenci českého národa a zachránili ho před vyvražděním, bez milosti hubit "nepřátele Kristovy a království božího", které ve formě literárního uměleckého obrazu souhrnně ztělesňuje a zosobňuje louňovický probošt z románu a filmu "Proti všem". A to, že kontrarevoluční (bílý) teror byl i za husitských válek mnohem krutější a krvavější než teror revoluční, názorně dokládá jednání lipanských vítězů se zajatými tábority. Oběti vojsk domácí panské jednoty nutno za husitských válek připočítávat k obětem řádění cizáckých křižáckých hord.
Husitské války dokládají, že spravedlivé války revolučních třídně sociálních a politických sil v sobě sjednocují teror a "ctnost", jak o tom o více než třista padesát let později bude hovořit velký francouzský revolucionář Maxmilián Robespierre": teror bez "ctnosti" (neboli bez mravní ideje, sloužící dějinotvornému pokroku) je nesmyslným vražděním, "ctnost" bez teroru je reálně prakticky a politicky bezmocná. Byla to právě vojska domácí panské jednoty a zahraniční křižácké soldatesky, jimž ona "ctnost" chyběla, a proto zkrachovalo pět křižáckých výprav a i u Lipan se vojskům panské jednoty podařilo zvítězit pouze taktickou válečnou lstí. Z toho důvodu nelze lipanskou bitvu pokládat za "šťastný den českých národních dějin", leč naopak za celospolečenskou národní tragédii, což dokládá skutečnost, že přibližně za padesát let po Lipanech dochází k upevnění feudálních výrobních vztahů přeměnou poddanství na nevolnictví, díky čemuž ztratila nakonec i kompaktáta, jež z husitského programu vyjádřeného ve čtyřech pražských artikulech zachovávala pouze kalich, jakýkoli smysl, takže se katolická strana mohla domáhat jejich zrušení a kališnická strana je ve druhé polovině šestnáctého století vůbec nehájila, jak se o tom ostatně zmiňuje i Pekařova kniha.
Ocitujme ještě jednu krátkou textovou pasáž ze třetího dílu Pekařovy knihy, v níž vážený pan profesor hořekuje nad "táborskými metodami, jež naplnily křesťanstvo úžasem a hněvem": "Jakou měl zásluhu Tábor o hmotné zpustošení, ochuzení, zloupení země (na něž slyšíme tolik nářků u vrstevníků i potomků), netřeba doličovat šíře – tu jde sic o škody, s nimiž ve středověku i dlouho později byla spojena každá válka domácí a z nichž země bohatá jako Čechy byla by se restaurovala snáze a rychleji, kdyby revoluce nebyla ve svém ničitelském díle pracovala tak dlouho, tak záměrně a nelítostně. Z těch škod byly mnohé nenapravitelné, z těch ztrát mnohé nenahraditelné: to platí o skoro úplném zničení množství klášterů, v nichž v nejednom přece měla vědecká i literární činnost české tradiční útočiště, o vypálení nebo rozchvácení četných knihoven, o zničení bezpočtu uměleckých děl od nádherných staveb kostelních či klášterních až k výzdobě nebo pokladnicím chrámů a měst."
V těchto stručných textových pasážích jsme alespoň dvakrát narazili na místa, kde se hovoří o tom, že husité, míněni jsou samozřejmě především radikální husité táborští, "ničili kulturní a historické památky". Položme si však otázku: copak mohli kupříkladu sedláci, kteří museli v oné době robotovat na stavbě nějakého kostela či kláštera, pokládat tyto stavby za nějakou "kulturně historickou památku", a nikoli pouze za "marnivou a hříšnou světskou nádheru"? Což mohli lidé, kteří se za celý život pořádně nenajedli, spatřovat v klášterech nějaká střediska vzdělanosti, když viděli, že mniši, kteří v nich přebývají, představují spíše "peleš lotrovskou", jež se věnuje pouze hříšnému a rozmařilému životu, který je hanbou církve Kristovy, neboť nic nedělají, starajíce se jedině o to, aby si nacpali svůj břich chutným jídlem, které zalijí dobrým truňkem, což mohli v této souvislosti nevzpomenout na slova Písma: "Kdo nepracuje, ať nejí!"? Což mohli chudí a vykořisťovaní, jejichž životním údělem byla těžká a vysilující dřina, spatřovat v kostelích něco jiného než symboly feudálního vykořisťování a sociálně ekonomického útlaku, když z vlastní zkušenosti věděli, že kněží z nich ždímají a vysávají peníze od kolébky až do hrobu za církevní úkony a jsou je schopni připravit o poslední peníz? Ne náhodou se mistr Jan Hus zmiňuje v jednom ze svých kázání o tom, že i lupič se dokáže slitovat nad chudou stařenkou, když by ji měl připravit o poslední haléř, avšak kněz – "sluha boží", ten se neustrne a nestydí se vymámit od ní i ten příslovečný poslední haléř třebas za poslední pomazání udělené jejímu umírajícímu manželovi. A jak ukazuje například zákon o restituci církevního majetku, jenž církvi nikdy nepatřil, ona satanská, ďábelská chtivost po majetku a světské politické moci neopustila pohlaváry svaté matky katolické církve až do dneška, přičemž osoba současného papeže Františka na papežském stolci je pouhým fíkovým listem, chabě onu chtivost zakrývajícím; na stolec svatého Petra byl papež František ostatně dosazen ze zcela jiného důvodu, než aby hájil chudobu a skromnost původní křesťanské církve: církevní preláti jej zvolili papežem proto, aby bylo možné eliminovat ideový a morálně politický vliv levicových politických režimů ve Venezuele, Bolívii a dalších státech Latinské Ameriky.
(Pokračování)
Obsáhlý úvod k Neužilovu Husovi, včetně podrobného zdůvodnění, proč jsem jeho Husa zařadil do seriálu o dobré teorii, najdete zde:
https://radimvalencik.pise.cz/6849-teorie-dneska-kauza-hus-stale-aktualni-1-236.html
Považuji za důležité přečíst, aby bylo správně pochopeno, co a proč je zde napsáno a uveřejněno.
Krátká úvaha o tom, jakým způsobem si česká polistopadová vlastnická a mocenská elita prostřednictvím svých ideologů a propagandistů přivlastňuje osobnost Jana Husa – 6. část
František Neužil
V textových pasážích, které jsme ocitovali z knihy o "duchu doby gotické", jenž údajně rozhodujícím způsobem formoval osobnost trocnovského zemana Jana Žižky, bychom mohli každou větu podrobit rozsáhlému teoretickému rozboru, práce taková by však měla jen stěží nějaký smysl. Proto vzpomeneme již pouze ono místo, v němž se Josef Pekař zaměřuje na podle jeho mínění "konečné výsledky husitské revoluce", i když jako každý Čech a vlastenec zároveň "vzpomíná s hrdostí vojenské moci a udatnosti předků": "po patnácti létech v Basileji nedocíleno víc než čeho bylo lze dosíci po dobrém již roku 1420, země byla zpustošena, zbavena většiny památek krasoumy a dílen kulturních, ochuzena o největší díl inteligence i o možnost ji znovu vychovati, podlomena ve své neobyčejné kulturní vitalitě, odcizena duchovnímu proudění evropskému, izolována a zmalicherněna v neplodných kněžských hádkách – aby na konec, ochuzena a zmatena i v hrdém sebevědomí národním, jež jí dalo před časy tolik duševní síly, hledala záchranu v německém protestantismu; cesta s ním šla na Bílou Horu." Což prý je žaloba a stanovisko, "k němuž musí dospěti historik, který není obdivovatelem revoluce kvůli revoluci, ale který v hodnocení doby velké bouře i s její vojenskou slávou vychází od otázky, co bylo zhoubné, co prospěšné pro osud národní.".
V polistopadovém období jsem četl několik článků, v nichž se autoři snažili přesvědčit čtenáře, že vítězství vojsk katolické strany v bitvě na Bílé Hoře vlastně zachránilo český národ před poněmčením, čili, máme-li zopakovat slova historika Josefa Pekaře, před "rozplynutím v moři německého protestantismu". Jakoby ono poněmčení českého národa, díky němuž se udržela čeština pouze mezi selským obyvatelstvem na vesnicích a chudinou ve městech, takže první generace českých národních buditelů a obrozenců musely začít spisovný český jazyk znovu od základů pracně vytvářet, nebylo právě dílem bělohorské porážky vojsk českých stavů a následného procesu rekatolizace, v němž se útlak sociálně ekonomický a politický spojil s útlakem národnostním a duchovně kulturním, důsledkem epochy druhého nevolnictví a "doby temna"! Pekařovo historiografické dílo vnuká přes všechny výhrady, které lze k němu mít, úctu, jelikož je nesporné, že Josef Pekař dokonale ovládal řemeslo dějepiscovo – o tom, že historik Pekař byl "vědec s duší básníka", jak kdesi píše Eva Kantůrková, jsme se již zmínili –, a proto raději nebudeme tento svým myšlenkovým obsahem v předešlém odstavci nastíněný zcela groteskní názor, k němuž ve vývojové tendenci směřoval vážený pan univerzitní profesor, když údajně zvažoval, co bylo v českých dějinách "zhoubné a co prospěšné pro osud národní", brát vážně, abychom onu úctu úplně neztratili.
Filosofické pojetí českých národních dějin, které se knihou spisovatelky Evy Kantůrkové snaží postavit do světonázorového protikladu Husa a husitské revoluční hnutí – zcela ve smyslu Pekařových výkladů, podle nichž "i z hlediska naší doby máme právo tvrdit, že opravdovost a horoucnost úsilí o mravní přerod církve a společnosti v duchu zákona božího, jež vyznačuje všechny vůdce českého hnutí opravného (třeba nešli všichni tak daleko jako Jakoubek nebo Chelčický) a jehož nejvyšším gestem jest smrt Husova a Jeronýmova v Kostnici, jest a zůstane svědectvím velkého vzepětí české kulturní snahy v době gotické i titulem její slávy; zůstane zároveň hlavním svědectvím české spolupráce v duchovním vývoji západoevropského světa; v jeho středu jsme se odvážili zaujmout na čas vůdčí místo.... Ale co následovalo potom s vypuknutím ničivé táborské vzpoury, bylo neštěstím, bylo úšklebkem revoluce, v němž imponuje jen fanatismus poblouznění a branná zuřivost a nepřemožitelnost jeho" – se stalo ideově teoretickým východiskem nového třídílného filmového zpracování životního příběhu Husova, jehož režie se ujal Jiří Svoboda, jenž stál v určitém krátkém období po roce 1990 v čele KSČM.
Nebudu si hrát na odborníka na filmové umění. Ze zcela laického hlediska mohu říci, že nový film o Janu Husovi má velice dobré herecké obsazení, ať už se jedná o hlavního hrdinu, postavu krále Václava čtvrtého, jeho druhé manželky Sofie bavorské, císaře Zikmunda, Husova nejdříve přítele a později nejhoršího nepřítele Štěpána z Pálče, atd., atp., které tudíž snese srovnání s hereckým obsazením filmu Vávrova. Domnívám se, že kladům filmu náleží kupříkladu to, že postava Štěpána z Pálče je hlouběji a plastičtěji propracována, než tomu bylo ve Vávrově zpracování.
Z hlediska souladu s objektivní historickou pravdou bych měl vůči Svobodovu zpracování jen jednu jedinou drobou výhradu: mám na mysli onu jakousi jemně naznačenou a samozřejmě pouze platonickou "love story" mezi Husem a královnou Sofií bavorskou, kterou hraje velice půvabná a okouzlující mladá dáma. V této vedlejší dějové linii se Jiří Svoboda nechal ovlivnit, jak se mi alespoň zdá, kvůli "ozvláštnění děje" americkými filmovými škváry, jejichž fabulační dějová schémata se ovšem pro tento případ naprosto nehodí. Jakási "love story" mezi Husem a manželkou krále Václava čtvrtého je v podmínkách středověké společnosti s jejími obrovskými a pro nás i naši dobu nepředstavitelnými stavovskými rozdíly a protiklady naprostý ahistorický nesmysl. V tomto ohledu se Vávrovo zpracování Husova životního příběhu daleko více blíží historické pravdě. A to již z toho důvodu, že ona "krásná Sofi", jak ji ve Svobodově filmu nazývá herec Vladimír Javorský v úloze krále Václava IV., nebyla zdaleka tak mladá, jako ona, jak znovu opakuji, velice půvabná a okouzlující mladá dáma, která ji v tomto filmu ztvárňuje – a jíž jsem před tím viděl v několika nedělních televizních pohádkách v rolích princezen. Byla jenom o šest let mladší než Hus, jenž se narodil roku 1370, "drahá a krásná Sofi" se tedy narodila roku 1376, Husovi tudíž bylo v roce 1415 čtyřicet pět let a královně Sofii bavorské třicet devět roků: tělesným zjevem krásné, zralé ženy ve středním věku ji tedy lépe ztvárňuje Vlasta Matulová ve Vávrově filmu.
Jakákoli "love story" mezi Husem a manželkou krále Václava čtvrtého, královnou Sofií bavorskou, je absurdní a ahistorický nesmysl už z toho důvodu, že královna Sofie byla hluboce, čistě a vroucně křesťansky zbožná, a proto k ní reálný historický Jan Hus určitě cítil pouze a jedině hlubokou úctu jako ke křesťanské světici a nikdy by se ani v myšlenkách k ní neodvážil chovat nějak jinak. Jsem přesvědčen, že vzájemný vztah mezi reálným historickým Husem a reálnou historickou Sofií bavorskou byl přesně takovým vztahem vzájemné úcty bez jakýchkoli postranních myšlenek, jak ho rozehrávají Zdeněk Štěpánek coby Jan Hus a Vlasta Matulová coby královna Sofie bavorská ve filmovém zpracování pod režií Otakara Vávry.
Zcela jiný způsob života než "krásná andělská Sofi" však vedla Barbora Celjská, druhá manželka "jeho milosti císařské" Zikmunda Lucemburského. To byla dáma, která byla především výrazně mladší: uvádí se, že se narodila někdy v roce 1392, takže byla asi o dvaadvacet let mladší než a Hus a o čtyřiadvacet let mladší než její stárnoucí císařský choť, jenž přišel na světlo světa roku 1368; vážené paní Barboře, kterou tehdejší kronikáři líčili jako atraktivní, štíhlou krasavici s bělostnou pletí a velkým osobním kouzlem, bylo tedy v roce 1415 třiadvacet let. Hlavně se ovšem o ní traduje, že "krásná paní Barbora" velice aktivně nasazovala svému císařskému manžílkovi parohy, jak jen mohla, takže její zálety, jimž císař Zikmund, který měl zase slabost pro krásné pohlaví, také nezůstával nic dlužen, byly patrně vítaným tématem pro klepy na všech evropských panovnických dvorech. Zároveň dlužno podotknout, že si při aktivitě, jež zvláště mladým dámám velice prospívá k utužení tělesného zdraví, prý počínala velice demokraticky, nečiníc nižádných věkových, ani třídně sociálních a stavovských rozdílů: jejím ložem prošli mužové zralí i jinoši sotva plnoletí, světští a církevní feudální magnáti i muži prostého původu. 25 Tak tedy mezi touto půvabnou a okouzlující dámou z nejlepší společnosti a mistrem Janem Husem by mohla vzniknout "love story" v plném smyslu toho slova. Obávám se však, že ohnivý betlémský kazatel, jenž chtěl mravně povznést církev i celou středověkou feudální společnost, by se asi do dámy takového typu patrně nezamiloval a vážená paní Barbora by českého univerzitního mistra zřejmě pokládala za příliš nudného patrona.
Katolický historik Radomír Malý, jenž zasypal tolika rozhořčenými slovy krále Václava čtvrtého, se ani jediným slovem nezmiňuje o jeho povedeném bratříčkovi Zikmundovi, i když je známo, že Zikmund se aktivně podílel na dvojím uvěznění Václavově českou šlechtou, stál zřejmě za pokusem o jeho otrávení, hrozil svému staršímu bratru křižáckou výpravou a kromě toho na svojí cestě za tituly římského krále a německého císaře neváhal odklidit všechny další příbuzné ve své rodině, kteří by mohli jeho plánům překážet. Vážený pan Malý by ale, jak se lze domnívat, namítl, že tyto skutky vykonal Zikmund Lucemburský s chvályhodnými a bohulibými úmysly, pro větší slávu boží i církve svaté a rozmožení říše římské, a proto na nich neshledává žádného hříchu. I světonázorová funkce Svobodova filmového zpracování životních osudů Husových spočívá v omlouvání a obhajobě počínání jeho milosti císařské Zikmunda Lucemburského v průběhu jednání kostnického koncilu. A tak není divu, že se do děje Svobodova filmu "nevešla" známá scéna, která ve Vávrově filmovém příběhu o Husovi samozřejmě nechybí a zmínku o ní nalezneme i v knize spisovatelky Kantůrkové, kdy čeští páni Jan z Chlumu a Václav z Dubé, kteří doprovázeli Jana Husa na cestě do Kostnice, náhodou zaslechnou promluvu císaře Zikmunda ke kardinálům, co vyslýchali Husa: "I kdyby slíbil odvolat, nevěřte mu. Kdyby se vrátil do Čech, vzbouří celé království. Znám je. Buď upálit, nebo žalář nadosmrti." Na to pak reaguje pan Václav z Dubé: "Slyšels? Místo, aby se ho zastal! Pěkný dědic české koruny!" A pan Jan z Chlumu pronáší slova, která si zaslouží, aby navěky vešla do českých národních dějin: "Šelma ryšavá, těchhle slov bude litovat! Nikdy mu je nezapomeneme!"
(Pokračování)
Obsáhlý úvod k Neužilovu Husovi, včetně podrobného zdůvodnění, proč jsem jeho Husa zařadil do seriálu o dobré teorii, najdete zde:
https://radimvalencik.pise.cz/6849-teorie-dneska-kauza-hus-stale-aktualni-1-236.html
Považuji za důležité přečíst, aby bylo správně pochopeno, co a proč je zde napsáno a uveřejněno.
Krátká úvaha o tom, jakým způsobem si česká polistopadová vlastnická a mocenská elita prostřednictvím svých ideologů a propagandistů přivlastňuje osobnost Jana Husa – 7. část
František Neužil
Pokusme se ukázat, že jeho milost císařská byl šelmou nejenom ryšavou, leč též i, abychom neužívali příliš hrubých výrazů, poněkud politicky krátkozrakou. Na samém počátku nemůžeme pominout způsob, jímž Karel Marx strhl masku z osobnosti krále Zikmunda, když o něm napsal: "Tento politování hodný parazit, darmožrout, loudil, hýřil, opilec, šašek, zbabělec a kejklíř vydal Husa biskupu... na hrad Gottlieben, kde jej velel nemilosrdně přikovat ve vězení". Marx neustále užíval pro Zikmunda označení "Lumpacius", "Lumpacius vagabundus Sigismundus". Tato kusá poznámka naznačuje, jak Marx vysoce oceňoval revoluční pokrokovou úlohu husitství.
Především ale uveďme "kádrový posudek", jejž dali otcové kostnického sněmu papeži Janu XXIII. poté, co jej sesadili z Petrova stolce a uvrhli do vězení, načež ve třiadvaceti článcích přednesli "velmi ohavné zločiny", jichž se měl dopouštět: "totiž že ten pan Jan byl a je utlačovatel chudých, pronásledovatel spravedlnosti, pilíř ničemů, sloup svatokupců, milovník tělesnosti, sedlina neřesti, daleký ctnosti, vyhýbající se veřejným konzistořím a zcela oddaný spánku a jiným tělesným žádostem, úplný opak života a mravů Kristových, zrcadlo hanby a vtipný vynalézač všech špatností, do té míry a natolik církev Kristovu pohoršující, že je mezi Kristovými věřícími, kteří poznají jeho život a mravy, obecně nazýván vtěleným ďáblem. Dále, že se ten pan papež Jan XXIII. dopouštěl smilstva s manželkou svého bratra a s posvěcenými jeptiškami, prznil panny, cizoložil s vdanými ženami a napáchal jiná provinění nezdrženlivostí, pro která sestoupil hněv Boží na syny nedověrné. Také že byl nádoba všech hříchů, zapletený do vražd, travičství a jiných těžkých zločinů, svatokupec, tvrdošíjný kacíř a církvi Kristově dělal zřejmou ostudu. Dále že ten pan papež Jan XXIII. velmi často před různými preláty a jinými čestnými a řádnými muži tvrdošíjně podle rady ďáblovy říkal, tvrdil, hlásal a dokazoval, že není života věčného ani jiného po tomto životě, ba dokonce tvrdil a zatvrzele věřil, že lidská duše s lidským tělem umírá a hyne jako němá zvířata, a prohlašoval proti článku o zmrtvýchvstání, kdo je jednou mrtev, že naprosto nevstane ani v poslední den."
Je zjevné, že svatí mužové koncilu svého "bratra v Kristu" hrubě pomluvili, když muži tak nevzdělanému, primitivnímu a hlavně pověrčivému, jak o něm vyprávějí dobové zvěsti, kterým byl Baltazar Cosa, což bylo občanské jméno papeže Jana XXIII. v době, kdy se aktivně věnoval svému původnímu, veskrze počestnému a ctihodnému zaměstnání námořního piráta a lupiče, připsali tak moderní, rozumný a osvícený názor na katolickou nauku o zmrtvýchvstání a posmrtném životě. Ještě zjevnější však je, že líbeznou charakteristiku, jíž se dostalo Janovi XXIII., by bylo zajisté možné, jak jsem hluboce přesvědčen, dát komukoliv ze shromážděného "výkvětu všeho křesťanstva", který se tehdy v Kostnici sešel. Proto Zikmund lže, když ve Svobodově filmu ústy herce Michala Dlouhého prohlašuje, že nemůže dopustit, aby se mu do Kostnice sezvaní kardinálové rozutekli, neboť by nebylo možné vyřešit církevní schizma a napravit církev "v hlavě i v údech": takový "výkvět křesťanstva" mohl Zikmund klidně rozehnat, nepohodlné církevní preláty sesadit z jejich úřadů a hodností, přičemž na každou kardinálskou či arcibiskupskou hodnost by měl alespoň deset kandidátů, z nichž každý by určitě svoji kandidaturu podepřel hezkou sumičkou zlatých florénů, takže by si syn císaře Karla IV., blahé paměti, zajistil vydatný zdroj příjmů do císařské pokladnice a nemusel by zastavovat říšské korunovační klenoty. V první polovině čtrnáctého století hájil německý císař Ludvík Bavorský anglického učence Williama Occama proti papeži, o něco později chránil anglický parlament Johna Viklefa, v první polovině šestnáctého století pak anglický král Jindřich osmý srazil hřebínek katolickým prelátům a stará dobrá Anglie se z toho také nezhroutila. A kdyby Zikmund toho přece jenom nemohl učinit, mohl by alespoň – ať už jakýmkoli způsobem – dostat Husa z koncilního vězení, a to i třeba proti jeho vůli, čímž by v samotném zárodku ulomil hrot husitské revoluci a též by si po smrti Václavově zajistil jako právoplatný dědic královský trůn v Čechách, proti čemuž by mohli mít námitky snad jen radikální táborští kněží hlásající vize o "příchodu království božího", v němž už nebude žádných císařů a králů, pánů a poddaných, jejichž kázání by však již asi nenalézalo takového ohlasu, jak by chtěli.
Zde, v tomto konkrétním historickém okamžiku, na kostnickém koncilu a ne až na jaře roku 1420 mohl Zikmund "všemu dalšímu vývoji našich dějin dát směr", jenž by "pravděpodobně byl cestou vzhůru, k odvrácení katastrofy revoluce husitské", jak o tom hovořil univerzitní profesor Pekař, jehož musíme i v tomto bodě popravit. Jeho milost císařská, císař a král Zikmund, se ovšem i zde stejně jako na jaře roku 1420 projevil nejenom jako "šelma ryšavá", leč i též – s prominutím – hlavně převelice blbá. A stejně jako na jaře roku 1420 byla politická krátkozrakost a slepota Zikmundova způsobena jeho satanskou panskou pýchou a mocenskou arogancí.
(Pokračování)