Obsáhlý úvod k Neužilovu Husovi, včetně podrobného zdůvodnění, proč jsem jeho Husa zařadil do seriálu o dobré teorii, najdete zde:

https://radimvalencik.pise.cz/6849-teorie-dneska-kauza-hus-stale-aktualni-1-236.html

Považuji za důležité přečíst, aby bylo správně pochopeno, co a proč je zde napsáno a uveřejněno.

Krátká úvaha o tom, jakým způsobem si česká polistopadová vlastnická a mocenská elita prostřednictvím svých ideologů a propagandistů přivlastňuje osobnost Jana Husa – 6. část

František Neužil

V textových pasážích, které jsme ocitovali z knihy o "duchu doby gotické", jenž údajně rozhodujícím způsobem formoval osobnost trocnovského zemana Jana Žižky, bychom mohli každou větu podrobit rozsáhlému teoretickému rozboru, práce taková by však měla jen stěží nějaký smysl. Proto vzpomeneme již pouze ono místo, v němž se Josef Pekař zaměřuje na podle jeho mínění "konečné výsledky husitské revoluce", i když jako každý Čech a vlastenec zároveň "vzpomíná s hrdostí vojenské moci a udatnosti předků": "po patnácti létech v Basileji nedocíleno víc než čeho bylo lze dosíci po dobrém již roku 1420, země byla zpustošena, zbavena většiny památek krasoumy a dílen kulturních, ochuzena o největší díl inteligence i o možnost ji znovu vychovati, podlomena ve své neobyčejné kulturní vitalitě, odcizena duchovnímu proudění evropskému, izolována a zmalicherněna v neplodných kněžských hádkách – aby na konec, ochuzena a zmatena i v hrdém sebevědomí národním, jež jí dalo před časy tolik duševní síly, hledala záchranu v německém protestantismu; cesta s ním šla na Bílou Horu." Což prý je žaloba a stanovisko, "k němuž musí dospěti historik, který není obdivovatelem revoluce kvůli revoluci, ale který v hodnocení doby velké bouře i s její vojenskou slávou vychází od otázky, co bylo zhoubné, co prospěšné pro osud národní.".

V polistopadovém období jsem četl několik článků, v nichž se autoři snažili přesvědčit čtenáře, že vítězství vojsk katolické strany v bitvě na Bílé Hoře vlastně zachránilo český národ před poněmčením, čili, máme-li zopakovat slova historika Josefa Pekaře, před "rozplynutím v moři německého protestantismu". Jakoby ono poněmčení českého národa, díky němuž se udržela čeština pouze mezi selským obyvatelstvem na vesnicích a chudinou ve městech, takže první generace českých národních buditelů a obrozenců musely začít spisovný český jazyk znovu od základů pracně vytvářet, nebylo právě dílem bělohorské porážky vojsk českých stavů a následného procesu rekatolizace, v němž se útlak sociálně ekonomický a politický spojil s útlakem národnostním a duchovně kulturním, důsledkem epochy druhého nevolnictví a "doby temna"! Pekařovo historiografické dílo vnuká přes všechny výhrady, které lze k němu mít, úctu, jelikož je nesporné, že Josef Pekař dokonale ovládal řemeslo dějepiscovo – o tom, že historik Pekař byl "vědec s duší básníka", jak kdesi píše Eva Kantůrková, jsme se již zmínili –, a proto raději nebudeme tento svým myšlenkovým obsahem v předešlém odstavci nastíněný zcela groteskní názor, k němuž ve vývojové tendenci směřoval vážený pan univerzitní profesor, když údajně zvažoval, co bylo v českých dějinách "zhoubné a co prospěšné pro osud národní", brát vážně, abychom onu úctu úplně neztratili.

Filosofické pojetí českých národních dějin, které se knihou spisovatelky Evy Kantůrkové snaží postavit do světonázorového protikladu Husa a husitské revoluční hnutí – zcela ve smyslu Pekařových výkladů, podle nichž "i z hlediska naší doby máme právo tvrdit, že opravdovost a horoucnost úsilí o mravní přerod církve a společnosti v duchu zákona božího, jež vyznačuje všechny vůdce českého hnutí opravného (třeba nešli všichni tak daleko jako Jakoubek nebo Chelčický) a jehož nejvyšším gestem jest smrt Husova a Jeronýmova v Kostnici, jest a zůstane svědectvím velkého vzepětí české kulturní snahy v době gotické i titulem její slávy; zůstane zároveň hlavním svědectvím české spolupráce v duchovním vývoji západoevropského světa; v jeho středu jsme se odvážili zaujmout na čas vůdčí místo.... Ale co následovalo potom s vypuknutím ničivé táborské vzpoury, bylo neštěstím, bylo úšklebkem revoluce, v němž imponuje jen fanatismus poblouznění a branná zuřivost a nepřemožitelnost jeho" – se stalo ideově teoretickým východiskem nového třídílného filmového zpracování životního příběhu Husova, jehož režie se ujal Jiří Svoboda, jenž stál v určitém krátkém období po roce 1990 v čele KSČM.

Nebudu si hrát na odborníka na filmové umění. Ze zcela laického hlediska mohu říci, že nový film o Janu Husovi má velice dobré herecké obsazení, ať už se jedná o hlavního hrdinu, postavu krále Václava čtvrtého, jeho druhé manželky Sofie bavorské, císaře Zikmunda, Husova nejdříve přítele a později nejhoršího nepřítele Štěpána z Pálče, atd., atp., které tudíž snese srovnání s hereckým obsazením filmu Vávrova.  Domnívám se, že kladům filmu náleží kupříkladu to, že postava Štěpána z Pálče je hlouběji a plastičtěji propracována, než tomu bylo ve Vávrově zpracování.

Z hlediska souladu s objektivní historickou pravdou bych měl vůči Svobodovu zpracování jen jednu jedinou drobou výhradu: mám na mysli onu jakousi jemně naznačenou a samozřejmě pouze platonickou "love story" mezi Husem a královnou Sofií bavorskou, kterou hraje velice půvabná a okouzlující mladá dáma. V této vedlejší dějové linii se Jiří Svoboda nechal ovlivnit, jak se mi alespoň zdá, kvůli "ozvláštnění děje" americkými filmovými škváry, jejichž fabulační dějová schémata se ovšem pro tento případ naprosto nehodí. Jakási "love story" mezi Husem a manželkou krále Václava čtvrtého je v podmínkách středověké společnosti s jejími obrovskými a pro nás i naši dobu nepředstavitelnými stavovskými rozdíly a protiklady naprostý ahistorický nesmysl. V tomto ohledu se Vávrovo zpracování Husova životního příběhu daleko více blíží historické pravdě. A to již z toho důvodu, že ona "krásná Sofi", jak ji ve Svobodově filmu nazývá herec Vladimír Javorský v úloze krále Václava IV., nebyla zdaleka tak mladá, jako ona, jak znovu opakuji, velice půvabná a okouzlující mladá dáma, která ji v tomto filmu ztvárňuje – a jíž jsem před tím viděl v několika nedělních televizních pohádkách v rolích princezen. Byla jenom o šest let mladší než Hus, jenž se narodil roku 1370, "drahá a krásná Sofi" se tedy narodila roku 1376, Husovi tudíž bylo v roce 1415 čtyřicet pět let a královně Sofii bavorské třicet devět roků: tělesným zjevem krásné, zralé ženy ve středním věku ji tedy lépe ztvárňuje Vlasta Matulová ve Vávrově filmu.

Jakákoli "love story" mezi Husem a manželkou krále Václava čtvrtého, královnou Sofií bavorskou, je absurdní a ahistorický nesmysl už z toho důvodu, že královna Sofie byla hluboce, čistě a vroucně křesťansky zbožná, a proto k ní reálný historický Jan Hus určitě cítil pouze a jedině hlubokou úctu jako ke křesťanské světici a nikdy by se ani v myšlenkách k ní neodvážil chovat nějak jinak. Jsem přesvědčen, že vzájemný vztah mezi reálným historickým Husem a reálnou historickou Sofií bavorskou byl přesně takovým vztahem vzájemné úcty bez jakýchkoli postranních myšlenek, jak ho rozehrávají Zdeněk Štěpánek coby Jan Hus a Vlasta Matulová coby královna Sofie bavorská ve filmovém zpracování pod režií Otakara Vávry.

Zcela jiný způsob života než "krásná andělská Sofi" však vedla Barbora Celjská, druhá manželka "jeho milosti císařské" Zikmunda Lucemburského. To byla dáma, která byla především výrazně mladší: uvádí se, že se narodila někdy v roce 1392, takže byla asi o dvaadvacet let mladší než a Hus a o čtyřiadvacet let mladší než její stárnoucí císařský choť, jenž přišel na světlo světa roku 1368; vážené paní Barboře, kterou tehdejší kronikáři líčili jako atraktivní, štíhlou krasavici s bělostnou pletí a velkým osobním kouzlem, bylo tedy v roce 1415 třiadvacet let.  Hlavně se ovšem o ní traduje, že "krásná paní Barbora" velice aktivně nasazovala svému císařskému manžílkovi parohy, jak jen mohla, takže její zálety, jimž císař Zikmund, který měl zase slabost pro krásné pohlaví, také nezůstával nic dlužen, byly patrně vítaným tématem pro klepy na všech evropských panovnických dvorech. Zároveň dlužno podotknout, že si při aktivitě, jež zvláště mladým dámám velice prospívá k utužení tělesného zdraví, prý počínala velice demokraticky, nečiníc nižádných věkových, ani třídně sociálních a stavovských rozdílů: jejím ložem prošli mužové zralí i jinoši sotva plnoletí, světští a církevní feudální magnáti i muži prostého původu. 25 Tak tedy mezi touto půvabnou a okouzlující dámou z nejlepší společnosti a mistrem Janem Husem by mohla vzniknout "love story" v plném smyslu toho slova. Obávám se však, že ohnivý betlémský kazatel, jenž chtěl mravně povznést církev i celou středověkou feudální společnost, by se asi do dámy takového typu patrně nezamiloval a vážená paní Barbora by českého univerzitního mistra zřejmě pokládala za příliš nudného patrona.

Katolický historik Radomír Malý, jenž zasypal tolika rozhořčenými slovy krále Václava čtvrtého, se ani jediným slovem nezmiňuje o jeho povedeném bratříčkovi Zikmundovi, i když je známo, že Zikmund se aktivně podílel na dvojím uvěznění Václavově českou šlechtou, stál zřejmě za pokusem o jeho otrávení, hrozil svému staršímu bratru křižáckou výpravou a kromě toho na svojí cestě za tituly římského krále a německého císaře neváhal odklidit všechny další příbuzné ve své rodině, kteří by mohli jeho plánům překážet. Vážený pan Malý by ale, jak se lze domnívat, namítl, že tyto skutky vykonal Zikmund Lucemburský s chvályhodnými a bohulibými úmysly, pro větší slávu boží i církve svaté a rozmožení říše římské, a proto na nich neshledává žádného hříchu. I světonázorová funkce Svobodova filmového zpracování životních osudů Husových spočívá v omlouvání a obhajobě počínání jeho milosti císařské Zikmunda Lucemburského v průběhu jednání kostnického koncilu. A tak není divu, že se do děje Svobodova filmu "nevešla" známá scéna, která ve Vávrově filmovém příběhu o Husovi samozřejmě nechybí a zmínku o ní nalezneme i v knize spisovatelky Kantůrkové, kdy čeští páni Jan z Chlumu a Václav z Dubé, kteří doprovázeli Jana Husa na cestě do Kostnice, náhodou zaslechnou promluvu císaře Zikmunda ke kardinálům, co vyslýchali Husa: "I kdyby slíbil odvolat, nevěřte mu. Kdyby se vrátil do Čech, vzbouří celé království. Znám je. Buď upálit, nebo žalář nadosmrti." Na to pak reaguje pan Václav z Dubé: "Slyšels? Místo, aby se ho zastal! Pěkný dědic české koruny!" A pan Jan z Chlumu pronáší slova, která si zaslouží, aby navěky vešla do českých národních dějin: "Šelma ryšavá, těchhle slov bude litovat! Nikdy mu je nezapomeneme!"

(Pokračování)