Obsáhlý úvod k Neužilovu Husovi, včetně podrobného zdůvodnění, proč jsem jeho Husa zařadil do seriálu o dobré teorii, najdete zde:

https://radimvalencik.pise.cz/6849-teorie-dneska-kauza-hus-stale-aktualni-1-236.html

Považuji za důležité přečíst, aby bylo správně pochopeno, co a proč je zde napsáno a uveřejněno.

Krátká úvaha o tom, jakým způsobem si česká polistopadová vlastnická a mocenská elita prostřednictvím svých ideologů a propagandistů přivlastňuje osobnost Jana Husa – 8. část

František Neužil

Přílohy

1) Uvedeme Viklefův článek "Nullus est dominus...", jejž kostnický tribunál připsal Janu Husovi, v textové pasáži z monografie Františka Grause "Městská chudina v době předhusitské": "Hlavní význam v Husově učení pro začínající boj chudiny proti jejím utlačovatelům má jeho názor o vrchnosti a jeho praktický poměr k ní. Již Hus, který tvrdil (v době, kdy se ještě do otevřeného konfliktu s církví nedostal), že nikdo nemůže být exkomunikován, koho neexkomunikuje Bůh, otřásá, byť i nevědomky stavbou středověké církve. Ale dále se dostává při obhajobě proslulého Wycliffova článku "Nullus est dominus". Wycliff určil (podle formulace jeho artiklu v obhajobě: nikdo není světským pánem, nikdo není prelátem, nikdo není biskupem, je-li ve smrtelném hříchu. "Nullus est dominus civilis, nullus est prelatus, nullus episcopus, dum est in peccato mortali."). Sice podotýká právem V. Novotný, že Hus nepřijímá všechny konsekvence, které pro Wycliffa z toho článku vyplývaly. Mírní revolučnost tohoto tvrzení tím, že vsouvá slůvko "iustus", tudíž "spravedlivým" pánem není nikdo, pokud je v smrtelném hříchu. A Hus mohl právem odmítnout v Kostnici obžalobu, jako by tvrdil shodně s Wycliffem, že se nehodnému knězi nemají odvádět desátky. Přece jen zašel v kázáních betlémských již poněkud dále: pán v smrtelném hříchu není pánem; drží-li hrady a města, nedrží je v pravdě, nýbrž je pouze uchvacuje. Otázka, zda kněz posvěcuje, je-li ve smrtelném hříchu, stává se spornou otázkou prvého řádu.

Názor, že člověk, který je "ve smrtelném hříchu", nemá vlastně vůbec žádnou moc, nepochází od Wycliffa, nýbrž (jak ukázal F. v. Bezold) objevuje se již v díle španělského myslitele Raymunda Lulla (1232 – 1316), který učí, že člověk ve smrtelném hříchu eo ipso ztrácí všechen majetek ("...homo existens in peccato mortali non habet ius in bonis, que possidet"). Ale nové, co přineslo učení Wycliffovo, a u nás Husovo, je, že nyní o tom rozhodují věřící sami. I dříve, jak jsme již viděli, osobovala si církev právo zbavit světského pána jeho moci. Ale o jeho sesazení rozhoduje církev, tedy moc (podle církevního názoru) nadřazená. Podle nového učení nezbavuje moci pána nadřazená církev (jež naopak má být světské vládě podřízena), ale – Hus sám ovšem tak daleko nejde – lid. Neboť nemá-li panovník sankci Boží, není skutečným panovníkem, nemá nároku na vládu, je pouze tyranem, uchvatitelem moci – a odstranit jej není hříchem, nýbrž bohumilým činem.

Snad si ani Hus sám neuvědomoval, jak dalece popřel základy existující společnosti. Nepostřehl-li to Hus, postřehli to brzy jeho odpůrci. Učil-li Hus (v svém sporu proti papeži, který byl následkem kramaření s odpustky), že se nemá věřit všem bullám papežským, neměl vůbec v úmyslu hlásat negování všech listů vladařů světských; ba výslovně se proti tomu ohrazuje. Ale není možno upřít jisté oprávnění Pálčovi, poukazuje-li na to, že toto stanovisko znamená též připustit možnost neposlouchat listů císařů, králů a knížat, Stanislavovi ze Znojma, tvrdí-li, že Husovo učení znamená nebezpečí pro celou "středověkou" (tj. feudální společnost). V tom mají pravdu jeho odpůrci; Hus přispěl velmi vydatně k tomu, aby otřásl duchovním základy této společnosti, a je známo, jak na kostnickém koncilu poukazoval Gerson na tuto revolučnost Husových teorií.

Nedošel-li Hus ještě za svého života k tomu, aby učil otevřený boj proti moci duchovní nebo světské, ukázal tuto nutnost svou smrtí. V Kostnici, místo aby jej a národ český přesvědčili o tom, že se Husovo učení neshoduje s "učením evangelickým" (a důkaz toho byl prostě nemožný), Husa odsoudili. Tak církev zřetelně kostnickou hranicí ukázala, že mírná reformace je nemožná, že "boží bojovníci" budou muset hájit svou pravdu s mečem v ruce." (Graus, F.: Městská chudina v době předhusitské; Melantrich, Praha 1949, str. 162-165).

2) I když jsme v naší studii většinou kritizovali názory historika Josefa Pekaře, uvedeme textovou pasáž z jeho knihy "Žižka a jeho doba", v níž přes svoje odmítání chiliastického "blouznivého šílenství" vyjadřuje jistý obdiv vůči táborským "božím bojovníkům": "Ta cesta malého zástupu asi čtyř set bojovníků, provázených kněžími, ženami a dětmi – 12 vozů a 9 koní jízdných bylo prý celou cestovní výzbrojí jeho – cesta ze ztracené velké pevnosti do neznáma, na "horu", kde jsou shromážděni "bratří", je podívanou dějinnou, u níž nemůže nezastaviti se v podivu historik. Musí si uvědomiti, že ten neveliký houf lidí nesl v srdci odhodlání obnoviti tvář světa, především země české, nelítostným vykořeněním všeho hříchu, a urovnati tak cestu nastávajícímu příchodu Kristovu. Musí si uvědomiti, že ten hlouček blouznivců učinil co třeba, aby přiblížil se synům božím, jak je chtěl míti zákon Páně, že opustil pro jméno Kristovo vše, zbavil se majetku, aby stokrát víc vzal a obdržel život věčný. Neboť zásliby odměn časných i věčných, jimiž na tolika místech lákaly věřícího texty Písma, byly to jistě především, jež sílily nadlidské odhodlání jeho.... Neuplynul ani rok a z toho malého zástupu byla moc, která hnala na útěk vojska králů a knížat. Nepochybujeme, že to byla právě tato duchovní výzbroj lidí Žižkových a ovšem především vůdce samého, jež je učinila nepřemožitelnými, dávajíc hloučkům primitivně ozbrojeným a oděným vítěziti nad několikrát silnějšími a v boji cvičenými sbory. Takového překvapujícího úspěchu dobylo 300 lidí Žižkových již za plzeňského pobytu, za výpadu proti tvrzi Nekměři, kde útok pana Bohuslava ze Švamberka vyzněl naprázdno – tu po prvé slyšíme, že Žižka užil vozů k ochraně malého šiku svého – a ještě podivnější bylo šťastné vyváznutí Břeňkova a Žižkova houfu z Plzně na Tábor si cestu razícího. Bylo to u Sudoměře dne 25. března, kde vrhly se naň dva houfy těžkooděné jízdy panské, prý přes 2000 mužů čítající – prvý to pokus královské moci zničiti v poli proslulého již v zemi vojenského vůdce revoluce a prvá její porážka. Pan Břeněk sice v bitvě, jež trvala od večera do noci (a v níž jistě prospělo Žižkovi i vtipné zvolení místa obrany), padl, ale Žižka mohl se svými druhého dne svobodně obrátiti se, kam zamýšlel. Není divu, že přítel a snad i nepřítel měli vítězství takové za zázračné a že ono posílilo a dotvrdilo víru Táborů Žižkových, že s nimi a za ně bojuje Bůh. Ten neúspěch nepochybné přesily lze snad vysvětliti jen tak, že zkušení žoldnéři byli přímo polekáni fanatickou divokostí, jíž sálalo oko a tvář kacířova, že couvali zmateně před silou, s níž se ještě nikdy nepotkali a v níž tušili něco démonického. Co snad v prostoduchém výkladu jejich jevilo se působením samého ďábla, bylo věrným druhé strany výrazem pomoci boží." (Pekař, J.: Žižka a jeho doba; Odeon, Praha 1992, str. 34-35 v díle třetím). Okrajová poznámka: "boží bojovníci" nezvítězili u Sudoměře nad nepřítelem pouze svou morální převahou, jak píše vážený pan univerzitní profesor, leč i díky tomu, že používali na svou dobu nejmodernější a technicky špičkové palné (střelné) zbraně v podobě pušek a děl (z dnešního hlediska samozřejmě nesmírně primitivních), které bylo možné převážet na vozech z místa na místo. Žižkova vojevůdcovská válečnická genialita spočívala, jak je všeobecně známo, v tom, že naučil husitské bojovníky užívat jako zbraní pro boj upravených nástrojů, které se běžně používají v rolnické či řemeslnické práci – okované cepy, kosy místo rytířských mečů atd., atp., s nimiž uměli sedláci dokonale zacházet. "Pan Břeněk", jehož jméno text zmiňuje, byl zeman Břeněk Švihovský, jenž stál vlastně v čele onoho malého zástupu "bojovníků za vítězství boží pravdy"; po smrti Břeňkově se vojevůdcem táboritů stává Jan Žižka z Trocnova.