V logice věci zařazuji do seriálu o dobré teorii:  

 Jan Schneider navázal na můj první článek k otázce položené Markem Řezankou velmi podnětnou úvahou.

Zde je odkaz na původní článek:

https://radimvalencik.pise.cz/6986-uz-zase-k-tomu-co-delat.html

Zde je reakce Jana Schneidra:

Tys na otázku "Tak nějak tušíme, co by mělo být – ale jak toho dosáhnout?" odpověděl analýzou zase jen toho "CO DĚLAT", s tím, že tomu úkolu nikdo nedorostl. Ale Marek Řezanka se ptal nikoliv na to, CO, ale JAK (rozumím též KDO)? V tom dalším textu máš příliš mnoho zvratných zájmen alla "v zimě se cesta neuklízí" (neznám cestu, která by "se uklízela"): doba si vyžaduje, aby se paradigma šířilo, aby se pochopení stalo nakažlivým.... KDO to ale přijme za úkol? Nelze se smířit s tím, že tomu nikdo nedorostl. Navíc to není pravda, když se Marek ptá, dorostl otázky, dorostl tedy i horizontu řešení. Domnívám se, že hledá spojence.

Jenže ty tomu řešení dáváš tolik podmínek, že se stává neřešitelným. Příliš se soustřeďuješ na europroblematiku, a neřešíš globální rozměr. Tím je podle mého soudu boj o udržení dominance dolaru, což je (podle mého soudu) ústřední modus operandi současného uspořádání světa. EU s projektem eura je konkurenční (viz Saddámovy, Chavezovy a naposledy íránské pokusy obchodovat ropu za euro - a ty důsledky jsou snad přesvědčivé, že jde o neuralgický bod současnosti). Kdo oslabuje euro, koná dobro pro dolar. Je mi líto, ale takto to vposledku vyznívá. Zachráníme V4, ale jen jako další hvězdičky na té pruhované vlajce (a pak budou všichni platit dolary, a nikdo se jich nebude ptát, chtějí-li). Toto je pro mne základní parametr všech úvah. Od toho se další odvíjejí. Jestli budeme trvat na zásadní otázce, třeba na uchování moravských národních koláčků, protože si přece z Bruselu nedáme nic nařizovat, potom skutečně vyhrajeme, akorát že se to bude jmenovat Moravian National Cakes a bude to prodávat Starbuck.

Velmi podnětnou úvahu napsal Pavel Barša (Právo, 5.6.2019, Salon: Habsburský mýtus). Končí těmito odstavci:

"Zavržení habsburské monarchie en bloc by bylo oprávněné, jen pokud by nástupnické státy byly schopny vyřešit ty problémy, které nebyla schopna vyřešit ona. Tímto testem však tyto státy neprošly ani s ohledem na domácí uspořádání, ani s ohledem na vzájemné vztahy. Československo, Polsko nebo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců se sice samy de iure chápaly jako státy národů označených ve svých názvech, de facto ale v malém replikovaly mnohonárodnostní strukturu monarchie. Ta ovšem chápala nehegemonní národy jako v principu rovné národnosti, což jim umožňovalo usilovat o zvýšení svého formálního statusu přes různé formy autonomie a (kon)federalizace. Nové státy naopak chápaly nehegemonní národy ve svém lůně jako národnostní menšiny, a tedy potenciální ohrožení národní identity a bezpečnosti, což jakékoliv pokusy o zlepšení jejich formálního statusu předem stigmatizovalo coby podvracení státu. 

Ani z hlediska vzájemných vztahů středoevropských národů nelze hovořit o tom, že by versailleský systém vyřešil problémy, s nimiž se potýkal systém rakouskouherský. Spíše je vyostřil, a tím urychlil svůj rozpad. Jeho nestabilitu a jepičí dobu trvání je třeba srovnat s relativní stabilitou a dlouhověkostí habsburské vlády. 

Z toho vůbec neplyne, že máme antihabsburský mýtus nahradit habsburským. Můžeme však proti xenofobně-nacionalistickému "poučení" ze středoevropské zkušenosti, které prezentují Orbán či Kaczyński, postavit její alternativní čtení. Místo za dědice hrdinného boje křesťanských národů s Turky a islámem se můžeme považovat za dědice stýkání a potýkání různých jazyků, kultur a náboženství v jednom politickém prostoru. Ten byl jistě prostorem zjevných nespravedlností, neřešitelných konfliktů a institucí, které by byly ve 21. století neobhajitelné. Zároveň ho však zpětně můžeme vidět také jako laboratoř, v níž se testovala možnost, jak učinit národnostní či náboženskou diverzitu snesitelnou a produktivní. Jak z politické koexistence skupinových diferencí, kterou nacionalisté a fundamentalisté všeho druhu považují za pohromu, učinit požehnání. Nestojí snad dnes Evropská unie před stejným úkolem?" 

Čili, jak se snad lze shodnout, není důležité ani úplně přesně vydefinované CO, ale JAK. Nesmí být důležité kalkulování o tom, zda to budeme my, kdo dosáhneme cíle (nedosáhneme, ta netrpělivost potom vede k mystifikaci, místo socialismu je dosaženo "reálného socialismu", abychom mohli tvrdit, že jsme dosáhli alespoň cípu stínu našeho cíle). 

Důležitá je CESTA, jak dávno vědí lidé znalí historie a religionistiky. (Ústředním motivem Brabencových Pašijí, které nahráli Plastici, bylo: NEBOŤ JITĺ JE HOSPODINOVO).

A podle mého mínění se Marek zajímá, jak nastartovat to JITĺ  po cestě, vedoucí k "tušenému cíli". Jak zvednout prdel, řečeno česky, jak přestat mudrovat vsedě, a jak - po vzoru peripatetiků - mudrovat v chůzi!!

Dostáváme se k tomu, že sedící vzory skutečně nejsou vzory, že to jsou zakrslíci, kteří ničeho nedorostli, to máš pravdu, Radime. (Geniální je ona scéna z Života Briana, kdy se stejně jako dnes silně pociťovaná potřeba neprodlené akce realizuje nejprve debatou o stanovách a jednacím řádu!). Jinými slovy - nastává čas Okrašlovacích spolků. Zájem o regionální historii (pak není třeba se bát o identitu a podobné vyprázdněnosti, když se člověk stane nositelem tradic - a zase, to JITĺ - nést něco neznamená stát, nositel není sloup!). Zasadit strom v parku a obden ho v tomto svinském počasí chodit zalévat. Člověka přitom napadne tolik věcí! (Některé naštěstí včas "rozchodí", ale ty, které se vracejí, nebo se vryjí do paměti, asi stojí za další promýšlení). Též trochu i kalokagathia.

A tím pádem se dostáváme k těm vzorům. Sedící bůvol či býk není vzor. Vzor je každý, kdo "tuší cíl" (to úplně stačí! nemůžeme mít přece všichni stejný cíl, to by byla Severní Korea!), a kdo zvedne prdel a vyjde tím směrem. Hned zjistí, že se mnozí přidají, a někteří už šli i předtím.

(A pak se začtěme znovu do bible: exodus! Tam je to skvěle popsáno, se smyslem pro psychologický detail i celkový vývoj! Těch úskalí, těch keců, těch vzpour, toho chození dokola a odnikud nikam, toho kafrání a kňochtání ... a zhruba po polovině cesty se ti, co vyšli od "masných hrnců egyptských", ocitli v místě, zvaném "tachat", což jsou záda, potažmo prodloužená záda: ano, byli v prdeli. Všechno to tam je popsáno, s tím, že se to dá překonat, když člověk jde ..... zajímavé, o parlamentu tam není zmínka ...!?)

Každopádně Radime i Marku - díky za otázky! Ty jsou základem. Jak psal rabín Nilton Bonder, když začal chodit do školy, maminka se ho po návratu ze školy neptala, co se učili, ale NA CO SES DNESKA PTAL?

P. S. Nilton Bonder uvádí o důležitosti otázky též tuto anekdotu: Muž zmučený pochybami o podstatě pravdy vyhledal se svojí otázkou rabína. Přednesl mu ji, rabín mu pohlédl do očí a uhodil jej do tváře. Muž odešel do hospody a začal pít. Kdosi se jej zeptal, co jej trápí. Muž se svěřil se svým problémem. Zaslechl to rabínův žák a vysvětlil: "Rabín tě udeřil proto, aby sis uvědomil, že dobrou otázku nemáš chtít vyměnit za odpověď." 

Ale když už jsem u těch facek, neodolám, a přidám ještě jednu anekdotu od Harolda Kushnera:

Sam Levenson šel poprvé do školy. Jeho starostlivá matka zašla hned za učitelkou: "Kdyby se můj Samíček nezpůsobně choval, dejte prosím facku dítěti vedle něj. Na našeho Samíčka nejvíce zabírají názorné příklady!"