Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

2. část

František Neužil

2) Utváření základních věroučných článků křesťanského nábožensko-filosofického světového názoru aneb, jak se kacířství stávalo dogmatickou ortodoxií

Křesťanství náleží spolu s judaismem a islámem (nebo kupříkladu s rozličnými proudy moderního hinduismu či buddhismu) k nejrozšířenějším monoteistickým náboženstvím (neboli náboženstvím vyznávajícím jednoho, jediného boha čili jedinost boží), přičemž tyto systémy historicky i logicky vycházejí z rozmanitých názorových proudů védské náboženské filosofie: křesťanství spolu s judaismem z tak zvaného "personalismu", kdežto islám, jenž hlásá neosobního boha, spíše z tak zvaného "impersonalismu". ²

Jestliže ale židovské náboženství či tak zvaná "bhakti-jóga" neboli "jóga oddané služby", k níž se hlásí vyznavači boha Krišny, kteří se také nazývají "vaišnavisté", zná jednoosobního boha, pak kategoriální soustava křesťanské náboženské filosofie zná a hlásá boha ve třech osobách, přičemž Ježíš Kristus coby syn a druhá osoba boží má v v této teologii (čili nauce o bohu) dvě podstaty a přirozenosti – božskou a lidskou. Zdá se mi, že právě tyto pojmové jemnosti způsobují, že Achillovou patou neboli "nejslabší součástí" křesťanské nábožensko-filosofické teorie je tak zvaná "sóteriologie" (čili "nauka o spáse"), tedy to, co v "bhakti-józe", judaismu či v islámu nečiní žádný problém, neboť vyznavačům těchto věroučných systémů ke spáse na "onom" světě stačí, když budou ve své každodenní životní praxi na "tomto" světě dodržovat pravidla, které jim příslušná věrouka předepisuje.

Člověku, jenž je přesvědčen, že Krišna je jediným a nejvyšším bohem, jehož bytí má aspekt neosobní, lokální a osobnostní, postačí k osobní spáse, když každého dne opakuje příslušnou mantru, nejí maso a nepožívá žádné drogy, aktivní stoupenec judaismu se má, aby byl osobně spasen, ve svém životě řídit pravidly tóry a pravověrný muslim má dodržovat principy (opěrné sloupy neboli pilíře) islámského náboženství.

Přestože tak zvaný "džihád" neboli "svatá válka proti nevěřícím" vlastně nepatří k pěti původním "pilířům islámu"³, vojáci armády tak zvaného "islámského státu" si z "džihádu" učinili šestý – dle jejich mínění zřejmě nejdůležitější – opěrný sloup islámského náboženství a "boj proti nevěřícím" (čili nemuslimům) zjednodušili na skutečnou nelítostnou a krvavou válku, v níž jim má zajistit vstup do ráje, kde má pravověrného muslima údajně oblažovat několik desítek panen – které i po skončeném oblažování patrně nadále zůstávají pannami, jelikož, jak jsem se dočetl v koránu, jejich panenství se neustále obnovuje – nejenom statečné podřezávání hlav křesťanských zajatců, leč a hlavně smrt v boji za šíření pravé víry prorokovy.

V tomto bodě však má i islámská věrouka osobní spásy drobnou slabinu: když totiž islámský válečník padne v boji s protivníkem, kterým je žena, pak se žádný ráj po jeho smrti nekoná, neboť pro pravověrného vyznavače víry, že "není boha kromě boha a Mohamed je jeho prorok", je největší potupou, když je v boji zabit ženou a hanbou je i vůbec proti ženám bojovat. A právě toho v dnešní době využívají například kurdské ženy bojující proti žoldákům "islámského státu": stačí totiž, když ze své obranné linie dají islamistickým válečníkům megafonem hlasitě najevo, že proti nim bojují ženské vojenské jednotky a "hrdinní" hrdlořezové "islámského státu" před nimi utíkají podobně, jako svého času v době husitských válek prchali u Domažlic křižáčtí rytíři před husitským vojskem sotva zaslechli zpěv husitského chorálu "Kdož jsú boží bojovníci". ⁴

Pozitivní řešení problému osobní spásy v kategoriální soustavě křesťanské náboženské filosofie dále komplikuje v evangeliích vyprávěný základní křesťanský mýtus, životní příběh božího syna Ježíše Krista, v němž byl Kristus ukřižován, po třech dnech vstal z mrtvých, poté ještě čtyřicet dnů pobýval mezi svými učedníky, až v těle vstoupil na nebesa. Křesťané pak očekávají druhý Kristův na konci světa a dějin, kdy se má protnout běžný (neboli profánní) sociálně ekonomický, politický a duchovně kulturní historický vývoj lidské společnosti s dějinami spásy a syn boží bude soudit živé i mrtvé. Intuitivně se zdá být zjevné, že při svém druhém příchodu nemůže bůh jakožto nejenom všemohoucí stvořitel, leč i v osobě Kristově láskyplný a milostivý spasitel a vykupitel, automaticky spasit všechny lidi, neboť v takovém případě by, jak se lze alespoň domnívat, ztrácel druhý příchod logický smysl, a to právě pro vykoupení dědičného hříchu prvních lidí, jímž lidé ztratili ráj, a dějiny spásy lidského rodu. Není divu, že dějiny křesťanské náboženské filosofie zrodily tak velké množství rozmanitých kacířských (heretických) teorií, odchylujících se od postupně utvářené církevní ortodoxní doktríny, naopak se domnívám, že právě těmito heretickými koncepcemi křesťanství nejvíce přispělo ke vzestupnému pokrokovému rozvoji lidského filosofického myšlení a duchovní kultury lidské společnosti.

Výchozím a základním věroučným článkem křesťanského náboženství je vskutku dogmatický postulát "jednoho boha v trojjedinosti", jenž praví, že křesťanský bůh existuje ve třech osobách coby bůh otec, bůh syn a duch svatý. Křesťanství se zrodilo v prvním století našeho letopočtu, trvalo však tři sta let, než se dogma o "trojjedinosti boží" prosadilo v roce 325 na nikájském koncilu, načež později vešlo do křesťanské liturgie v následujícím znění: "Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. Věřím v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, který se zrodil z Otce před všemi věky. Bůh z Boha, Světlo ze Světla, Pravý Bůh z Pravého Boha, zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem, skrze něhož všechno je stvořeno. On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe, skrze Ducha svatého přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem. Byl za nás ukřižován, za dnů Pontia Piláta, byl umučen a pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých podle Písma. Vstoupil do nebe,  sedí po pravici Otce. A znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce. Věřím v Ducha svatého, Pána a Dárce života, který z Otce (i Syna) vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků..."⁵

Vznikající křesťanská dogmatická ortodoxie musela v otázce trojjedinosti boží, boha existujícího ve třech osobách, vést po tři sta let ideový zápas s rozličnými variantami vcelku srozumitelných a logických nábožensko-filosofických názorů, podle nichž jeden, jediný bůh může být pouze v jedné jediné osobě. ⁶

Takovou nábožensko-filosofickou teorií byl především tak zvaný "dynamistický monarchianismus"neboli "adopcionismus", což je ze striktního monoteismu vycházející teologický názor, že Ježíš Kristus nebyl svou podstatou bůh, ale obyčejný člověk, jenž byl při svém křtu obdařen duchem svatým, čímž byl bohem otcem, jenž je jedinou osobou boží, adoptován za božího syna a stal se tak bohem jednak svou zásluhou, jednak boží milostí. Adopcionistická teologie se snažila o zachování jedinosti čili "monarchie" boží, "dynamistickým" či "dynamickým" se tento monarchianismus nazývá proto, že si přítomnost boží v Ježíši Kristu představoval nikoliv podstatně, čili nikoli tím způsobem, že by Kristus byl svou přirozeností bůh, ale v důsledku působení boží síly ("dynamis") a boží energie v něm. Bůh byl pro adopcionisty jednoosobní bůh otec, všemohoucí stvořitel, rozlišování láskyplného, milujícího boha syna a božího ducha (boží moudrosti) bylo pro ně možné jen jako rozlišení vlastností božích, nikoliv jakožto rozlišování hypostází neboli osob: bůh v Ježíši Kristu bytoval nikoli bytostně, ale jakostně. Ježíšova jedinečnost záležela ve zvláštní boží milosti, díky níž jeho jednota s bohem spočívala ve smýšlení a vůli, v lásce, která má pro boha nevětší cenu a proti níž přirozené božství nic neznamená. Ježíš Kristus se stal podobným bohu a byl s ním zajedno proto, že vytrval v lásce k němu, a tak zůstal bez hříchu, překonal svým životním zápasem hříchy praotců, spasil a vykoupil svou smrtí na kříži lidský rod ze zla a hříchu.

2) Okrajová poznámka: Je známo, že na védské nábožensko-filosofické teorie bezprostředněji a příměji navazuje buddhismus, jenž se také nazývá "náboženství bez boha", a moderní polyteistický (mnohobožství vyznávající a hlásající) hinduismus, jenž v panteonu (čili souboru božstev) zdůrazňuje úlohu tří základních, hlavních a nejdůležitějších božstev, k nimž náleží: Brahma – bůh stvořitel; Višnu – bůh udržovatel; Šiva – bůh ničitel, jejichž role logicky navazuje na myšlenky o "koloběhu převtělování duší a ukončení tohoto koloběhu převtělování" neboli "působení zákona karmy a ukončení působení karmického zákona" čili "vysvobození duší", které patří k myšlenkovému jádru staroindické filosofie. Rozličné varianty buddhismu navazují na neortodoxní školy védské náboženské filosofie, odlišné systémy a názorové proudy hinduismu navazují na ortodoxní školy této filosofie. (Viz Störig, H. J.: Malé dějiny filozofie; Zvon, Praha 1996, str. 30-66.

3) O tom se lze lehce přesvědčit, když webovému portálu www.wikipedia.cz, jenž náleží nezávislé internetové encyklopedii, zadáme hesla "islám", "pět pilířů islámu" a "džihád".    

4) Okrajová poznámka: k tomu, že v islámu je žena bytostí nižšího řádu, než je muž – v jedné z muslimských modliteb se údajně praví: "děkuji bohu, že mne neučinil ženou" –, a proto je pro pravověrného muslima největší potupou, je-li v boji zabit ženou, se váže ještě poněkud pikantní dovětek. Pro vyznavače pravé islámské víry, jimiž by měli být zvláště a především aktivní stoupenci a nositelé ideologie islámského nábožensko-politického fundamentalismu, je prý jedním z nejdůležitějších mravních příkazů, jež mají zajišťovat mravní čistotu jejich životů, věroučný postulát, že pravověrný muslim smí spatřit odhalená nejintimnější místa ženského těla pouze u své zákonité manželky; korán zde údajně nedělá výjimku ani u muslimovy matky nebo sestry. Pokud by třebas čirou náhodou uviděl ony partie ženského těla, jak je Alláh stvořil, u ženy, která není jeho chotí dle zákona prorokova, pak prý musí pravověrný muslim spáchat sebevraždu, neboť se dopustil smrtelného hříchu. Kdysi a kdesi jsem se na internetu dočetl, že této okolnosti údajně využívají členky speciálních ženských jednotek izraelské armády, které válčí proti bojovníkům hnutí "Hamás": stačí jim prý, aby vyznavačům mohamedánské víry, oddaným do vůle boží, ukázaly svůj odhalený klín. (Laskavý i nelaskavý čtenář zajisté pochopil, že v onom článečku bylo pro nejněžnější a nejkrásnější místečko na těle ženy použito výrazu poněkud peprnějšího). Což pouze dokazuje, že i pro islám platí, že – aniž bychom se chtěli osobně dotknout stoupenců jakékoliv náboženské víry – náboženská troubovitost je vskutku "opium lidu", duchovní narkotikum pro nejširší lidové vrstvy.

5) Tak zní "nicejsko-konstantinopolské vyznání víry", které v této pravopisné úpravě nalezneme na nezávislé internetové encyklopedii. Okrajová poznámka: v polovině jedenáctého století došlo mezi západní (římskokatolickou) a východní (pravoslavnou) církví k rozkolu (schizmatu) v otázce, odkud pochází třetí osoba boží, tedy duch svatý. Pravoslavní teologové zdůrazňovali, že pouze z boha otce, jak to stálo v původní věroučné formulaci, teologové svaté církve římskokatolické formulovali dovětek "ze syna též", latinsky: "filioque". Tento co do myšlenkového obsahu naprosto bezobsažný a bezvýznamný rozdíl teologických doktrín zrcadlil samozřejmě konflikt mocenských politických zájmů svatých otců i politických vůdců západního a východního křesťanství, v důsledku čehož se "jednotná svatá, všeobecná a apoštolská církev" rozštěpila na dvě vzájemně znepřátelené poloviny.  Z toho důvodu by bylo zcela neúčelným zaměstnáním mudrovat a lámat si hlavu nad tím, jak je to s tím duchem svatým tak zvaně "doopravdy", a to již z toho důvodu, že formulka "filioque" měla především význam politický, jelikož na přelomu jedenáctého a dvanáctého století inspirovala římské papeže v bojích o tak zvanou "investituru" s císaři svaté říše římské, v nichž papežství v zásadě zvítězilo. V tomto zápase se také zrodilo proslulé teologické dílo, které nejenom vyhlásilo nezávislost duchovní (církevní, papežské) moci na moci světské (císařské, královské), leč i deklarovalo prvenství moci papeže vzhledem k moci světských panovníků: papežská moc zde byla přirovnávána ke slunci, zatímco moc světských panovníků k měsíci, jenž může na nočním nebi svítit pouze proto, že odráží sluneční světlo. Zmíněné dílo vyhlašovalo, že papež má právo sesazovat císaře a krále a vyvazovat jejich vazaly z věrnosti, kterou jim složili coby svým vládcům. (Viz Sokolov, V. V.: Středověká filozofie; Svoboda, Praha 1988, str. 136-138). Teoretická argumentace byla v tomto případě zřejmě poměrně jednoduchá: je-li papež náměstkem Kristovým a vychází-li tedy z něj duch svatý, jenž všechno oživuje, není divu, že je možné přirovnat papežskou moc ke slunci a moc knížat, králů a císařů k měsíci, neboť v takovém srovnání je moc světských panovníků pouhým odleskem moci papežské stejně tak, jako je svit měsíce odrazem slunečního svitu.    

6) V tom také v podstatě tkví základní filosofická námitka islámu proti křesťanství. Korán prohlašuje, že křesťanské pojetí jednoho boha ve třech osobách přetváří boha otce, boha syna a ducha svatého na tři samostatná a nezávislá božstva, a tudíž křesťanství není vlastně náboženstvím monoteistickým, nýbrž polyteistickým.

Několik poznámek ode mě:

1. Rekapitulace vzniku a rozšíření křesťanství je pro pochopení toho, co se v souvislosti s Mistrem Janem Husem událo, nezbytná.

2. Osobně mě vždy bude znovu a znovu fascinovat příběh velmi rychlého rozšíření křesťanství po celém tehdejším světě (Říši římské a jejích přesazích), a to jak mezi všechny tehdejší kultury, tak i z hlediska pronikání křesťanství do všech společenských vrstev. Po krátkém zrání křesťanství v rámci židovských komunit dochází k něčemu, co nemělo v historii obdoby. Podle mého názoru důležitou roli sehrálo, že atributem křesťnaství je i to, že se jedná o racionalizované náboženství. K racionalizaci rodícího se křesťanství došlo při jeho zrání v židovských komunitách vazbou na tradici helénské racionální kultury, která v Řecku a v zemích bývalého řeckého vlivu přežívala. Skutečnost, že v memplexu křesťanství je od počátku silný prvek racionality pak nutně vedla k tomu, že domýšlení toho, jak to je, bylo zdrojem vzniku různých modifikací původního memplexu, odstartování evoluce memplexů typu křesťanství z hlediska jejich přežívání v komunikačním prostoru (tedy něco na způsob soutěže o přežití v komunikačním prostoru a tudíž i dynamické evoluce), následně pak i otevření prostoru pro vznik různých herezí.

(Pokračování)