Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

6. část

František Neužil

V této christologické koncepci však Kristově lidské přirozenosti schází lidská vůle a lidský rozum. Alexandrijské teologii se tak nepodařilo teologicky zachránit a uchovat plnou lidskou přirozenost, neboť ji chápe pouze abstraktně obecně; Ježíš Kristus v ní není individuálním člověkem, ale má abstraktně obecnou lidskou přirozenost, která není individualizována v konkrétní osobě: Kristovo božství (logos) mělo onu abstraktně obecnou lidskou přirozenost potenciálně vždy, a proto je lidské tělo Kristovo homousios s božstvím, Kristus je nebeský člověk, "nebeský Adam", jenž byl tedy potenciálně vždy vtěleným bohem, božím synem. Pozemské vtělení v Ježíši Kristu je tak aktualizací potence, která existuje od věčnosti: alexandrijská teologie se obávala přiřknout Kristovi individuální lidství kvůli změnitelnosti a hříšnosti, jež k takové individuální lidské přirozenosti náleží.

Pokud však Kristus nepřijal konkrétní individuální svobodnou lidskou vůli, ani konkrétní individuální lidský rozum, pak jeho smrt na kříži sice mohla spasit a posvětit lidské tělo, lidského ducha však spasit nedovedla, ale naopak jej z teologického hlediska vydávala napospas mocnostem pekelným. Z tohoto důvodu volili někteří alexandrijští teologové poněkud opatrnější formulaci takto pojaté sóteriologické tendence: před vtělením na této hříšné zemi byly v Kristu pojmově teologicky dvě přirozenosti, božská a lidská, pozemským vtělením však byla lidská (tělesná, duševní i duchovní) přirozenost zcela přetavena v přirozenost božskou, takže v Ježíši Kristu tvoří člověk Ježíš naprostou jednotu s bohem Kristem a panna Maria je tedy bohorodičkou.

Christologický názor, že Ježíš Kristus měl pouze jedinou, a to zcela božskou, nikoli lidskou přirozenost, a proto nelze rozlišovat mezi bohem otcem a bohem synem v Kristu, se nazývá "monofyzitismus", jejž hlásal například mnich Eutychés, který mínil, že Kristus měl před sjednocením boží a lidské přirozenosti podstaty dvě, po sjednocení však pouze jednu podstatu božskou, a tudíž není jako bohočlověk stejné bytnosti s lidmi.

(Je-li však v osobě Kristově coby bohočlověka lidská přirozenost Ježíše Krista zcela přetavena přirozeností božskou, jak praví náboženská filosofie monofyzitismu, pak Kristova smrt na kříži, pokud není Kristus stejné podstaty s lidmi, mohla spasit a vykoupit pouze nebeské anděly, kteří nic takového nepotřebují, jelikož jsou bez hříchu, nebo spíše Lucifera (Satana), jenž byl prvním andělem, který se vzbouřil a postavil proti bohu otci jakožto svému stvořiteli). ¹⁶

Antiochijská teologie se snažila rozvíjet proti neosobnímu pojetí Kristova lidství a procesu spásy teologickou koncepci, která by neohrožovala mravní a osobní odpovědnost člověka v obecenství (čili společenství) s bohem a pojala by spásu jako osobní úsilí a rozhodování, protože ani v Kristu není tato osobní odpovědnost zrušena. Kristus je dokonalý bůh a dokonalý člověk, bůh Kristus sídlí v člověku Ježíšovi od samého počátku, jejich spojení je však aktem boží milosti, v podstatě stejné jako u všech zbožných lidí, ale v Ježíši Kristu jedinečné a neopakovatelné. K vrcholné formě spojení boha s člověkem v Ježíši Kristu ovšem došlo teprve po mravním vývoji a po dosažení jednoty smýšlení a vůle s bohem.

Dle názoru antiochijských teologů jsou tedy v Ježíši Kristovi dva subjekty: božský a lidský. Z hlediska člověka, jenž se ke Kristu modlí, je Kristus ovšem subjektem jediným, ve skutečnosti však v něm bytují dvě přirozenosti s různými vlastnostmi. Pouze člověk Ježíš se narodil, trpěl a zemřel, byv ukřižován. Spása je dána lidstvím Kristovým, panna Maria je "roditelkou člověka" ("anthropotokos"), nikoliv "bohorodičkou" ("theotokos"). (Monofyzitismus by proti tomu ovšem samozřejmě namítl, že "smrt člověka nepřemůže smrti", jelikož je vskutku závažnou teologickou otázkou, zda Ježíš Kristus, v němž je božství a lidství rozděleno do dvou rozdílných osob, mohl vstát z mrtvých).

Antiochijská teologie tak představovala radikální christologický "dyofyzitismus", neboť sice přijímala formuli "dvě přirozenosti v jedné osobě", ale tato jednota osoby pro ni byla pouze jednotou uctívání a vzývání, nikoliv jednotou substanciální. Kristus má z hlediska antiochijské teologické doktríny ve skutečnosti dvě osoby (= dvě přirozenosti), pro věřícího však samozřejmě existuje pouze jedna osoba, která je vzývána; v Ježíši Kristu se tudíž nejedná o pravé boží vtělení, leč o to, že "logos", "slovo boží", božská vůle a božský rozum přijal lidské tělo, obdařené rozumnou duší, jejíž vůle směřovala cílevědomě k dobru, uskutečnění božího záměru s člověkem a světem, k naplnění Kristova spasitelského a vykupitelského poslání. (Z čehož, jak se alespoň zdá, vyplývá, že věřící, kteří v Ježíši Kristovi spatřují a vzývají jednu boholidskou osobu, i když v něm bytují díky odlišení boží a lidské přirozenosti osoby dvě, mohou uvěřit, že člověk Ježíš vstal z mrtvých, protože jej vzkřísil bůh).

K názorovým proudům antiochijské teologie náleží i "nestoriánství", jehož hlavní myšlenka spočívala právě v tvrzení, že v Ježíši Kristovi existuje boží a lidská osoba (osoba s božskou přirozeností a osoba s přirozeností lidskou). Tvůrcem a zakladatelem nestoriánské nauky byl konstantinopolský patriarcha Nestorios, jenž rozlišoval Kristovu podstatu před vtělením a po něm, a proto odmítl označení panny Marie jako bohorodičky, neboť podle jeho názoru se božská podstata vtělila do Ježíše Krista až po pozemském vtělení a Marie byla tedy matkou pouze lidské části Kristovy osobnosti (lidské přirozenosti), a tudíž označení Marie za "theotokos" (bohorodičku) vlastně zpochybňuje Ježíšovo božství. Z toho důvodu Nestorios učil, že Marie nebyla matkou "božího slova", ale pouze matkou "zaslíbeného mesiáše z rodu Davidova", takže spojení boha s Ježíšem bylo pouze mravní, nikoliv podstatné a Kristus byl, tak řečeno, "nositelem boha", božské podstaty, nikoliv bohem samotným.

Nestoriova kázání vyvolala v Konstantinopoli pozdvižení "lidu", jenž se postavil za pannu Marii coby "bohorodičku" a nadšeně jásal, když efezský koncil Nestoria sesadil (načež jej východořímský císař poslal do vyhnanství) a vyhlásil jako ortodoxně závazný věroučný článek, že panna Maria je "theotokos", nositelka boha (čili bohorodička), protože Ježíš byl jedinou osobou, nikoli dvěma oddělenými osobami, zcela bohem i zcela člověkem s racionální duší a tělem, Maria pak porodila tohoto Ježíše coby boha i člověka současně a spojení dvou přirozeností bylo v Kristovi takové povahy, že božská a lidská přirozenost se vzájemně nerušily.

(Oprávněně se lze domnívat, že "prostý lid" tehdy v Konstantinopoli bouřlivě protestoval proti bludným a kacířským názorům bludaře a kacíře Nestoria, a naopak se nadšeně radoval ze závěrů efezského koncilu, jelikož "prostému lidu" někdo z nejvyšších mocenských kruhů "moudře poradil" a inspiroval jej, aby se rozhořčoval či naopak nadšeně jásal "správným" a "politicky žádoucím" způsobem: uvádí se, že onou osobou byla patrně sestra tehdejšího východořímského císaře. Je ovšem pravdou, že z hlediska dogmatické ortodoxní věrouky může z tvrzení, podle něhož člověk Ježíš, syn tesařův, se nenarodil jako Kristus, syn boží, plynout, že Ježíš Kristus ani nezemřel na kříži, a tudíž ani nemohl vstát z mrtvých, což odporuje mínění svatého Pavla v první epištole ke Korintským: "Když se tedy káže o Kristu, že byl vzkříšen z mrtvých, jak mohou někteří z vás popírat zmrtvýchvstání? Jestliže není zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus! A jestliže nebyl vzkříšen Kristus, pak je naše kázání k ničemu; celá vaše víra je k ničemu! Z nás se pak stávají falešní Boží svědkové, protože jsme o Bohu tvrdili, že vzkřísil Krista, jehož nevzkřísil – pokud totiž mrtví nemohou být vzkříšeni. Jestliže mrtví nemohou být vzkříšeni, pak nebyl vzkříšen ani Kristus! A jestliže nebyl vzkříšen Kristus, vaše víra je marná – ještě jste ve svých hříších. Pak tedy i ti, kteří zesnuli v Kristu, zahynuli. Máme-li v Kristu naději pouze pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí." Ani svatý apoštol však nevysvětluje, jak mohl Ježíš Kristus jako věčně živý boží syn, který je shodné podstaty s bohem otcem, zemřít na kříži, neboť pro opravdu věřícího křesťana je to prostě "tajemství" a přechází kolem této "nepatrné logické nesrovnalosti" evangelijního příběhu bez mrknutí oka: vždyť což neučinil bůh – na logice založenou – moudrost tohoto světa bláznovstvím?). ¹⁷

 

Poznámky:

14) Okrajová poznámka: středověká scholastická filosofie rozeznávala dvě podoby, dva významy kategorie "podstata", "esence" (čili soubor podmínek vedoucích ke vzniku věci, jevu, děje, procesu atd., atp.): "podstatu" v obecném (neboli druhovém, rodovém) smyslu vyjadřoval termín "substance", pokud ale šlo o jedinečný jev či děj, užíval se termín "bytnost". Řečeno jinými slovy: "podstata" v obecném smyslu, obecná "podstata" = "substance"; "podstata" ("esence") jedinečného předmětu = "bytnost". Scholastická filosofie chápala samozřejmě lidskou i božskou "podstatu" metafyzicky a ahistoricky, jako něco jednou provždy daného, věčného a neměnného, a proto ji ztotožňovala s jednou provždy danou, věčnou a neměnnou lidskou i božskou "přirozeností".

15) V kategoriální soustavě Platónova objektivně idealistického filosofického myšlení má věčná a nesmrtelná lidská (i božská) duše tři složky: rozum (myšlení), vůli a žádostivost. Každé z těchto tří součástí duše odpovídá i určitá forma ctnosti (zdatnosti) neboli stavu, v němž se daná úroveň duše nejvíce přibližuje ke svému cíli (ideálu), jímž je nejvyšší dobro, obecné blaho (řecky "eudaimóniá"). Ctností rozumového poznávacího myšlení je tak "moudrost" ("sofia"); ctností volní složky duše, která sídlí v srdci, je "statečnost", "odvaha" ("andría"); ctností žádostivé duše je "uměřenost" ("sófrosyné"). (Viz Störig, H. J.: Malé dějiny filozofie, v citovaném vydání str. 122-123). Z naší poznámky je také mimo jiné zjevné, proč je mezi Rusy tak běžné mužské jméno "Andrej", mezi Angličany "Henry" (francouzský ekvivalent onoho mužského jména se čte "Ánry"), či proč nosí mnoho německých mužů křestní jméno "Heinrich", jež se do češtiny překládá jako "Jindřich".

16) Okrajová poznámka: dle věroučných článků křesťanské dogmatické ortodoxní náboženské ideologie je kacíř horší než Satan neboli Lucifer (čili pekelný vládce), neboť Lucifer – což by se dalo do češtiny přeložit jako "světlonoš": nejedná se v tomto případě vlastně o reakci křesťanské náboženské ideologie na hrdinu starořeckého bájeslovného příběhu o Prométheovi? – se staví pouze proti bohu stvořiteli, kdežto kacíř odporuje svým myšlením i životem jak bohu otci coby stvořiteli, tak i Ježíši Kristu jako synu božímu – spasiteli a vykupiteli, a proto není divu, že označení "svatou katolickou církví" za kacíře vyvolávalo takovou hrůzu mezi lidmi ve středověké feudální společnosti, jelikož kacíř byl po exkomunikování (vyloučení) z církve vyloučen i ze společnosti: zkonfiskovali mu majetek, uvěznili jej, odsoudili k smrti a odevzdali "rameni světské spravedlnosti" k upálení – o čemž jsme se již zmiňovali v první části našeho povídání o Husovi a husitství. (Viz Kantůrková, E.: Jan Hus; Ideál, Praha 2008, například str. 53-68).

17) Jedná se o úryvek patnácté kapitoly z "První epištoly svatého Pavla ke Korintským", k níž se lze na internetu dobrat podobným způsobem jako k "Evangeliu svatého Jana", o němž se zmiňuje poznámka číslo osm.

Moje poznámka:

Podstata problému je v tom, zda lze vstát z mrtvých, resp. zdali je život Ježíšův dokladem možnosti spasení, na kterém křesťanství stojí jako na základním pilíři své víry. A tato otázka vždy nutně vede k té nejvýznamnější: Co je předpokladem spasení? O tom jsou všechny spory.

(Pokračování)