Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

8. část

František Neužil

Vrcholem evangelijního příběhu neboli "dobré zprávy" o spasitelském poslání božího syna Ježíše Krista je tak zvaná "parusie" čili druhý příchod Kristův, v němž, jak praví nikájské vyznání víry a jak má závazně věřit každý dobrý křesťan, Kristus "znovu přijde, ve slávě, soudit živé i mrtvé a jeho království bude bez konce". Již jsme se zmínili, že právě druhý Kristův příchod zpochybňuje jistotu spásy a vykoupení pro každého věřícího křesťana v ještě větší míře než kupříkladu věroučný článek o vzájemném poměru mezi lidskou a božskou přirozeností v osobě Krista coby bohočlověka. Intuitivně se také zdá být jasné, že zdůvodňování toho, že každý věřící nemůže být v době druhého příchodu automaticky spasen, muselo probíhat v souladu s logikou theodicey neboli teorie ospravedlňující boha a přenášející odpovědnost za osobní spásu na svobodně se rozhodující lidskou vůli každého jednotlivce.

Uvedli jsme také, že členové křesťanských obcí v prvním století našeho letopočtu pokládali Krista za nebeského božího anděla, a tak není divu, že hluboce věřili, že, jak přislibuje "Zjevení svatého Jana" neboli "Apokalypsa", se ještě za svého života dočkají toho, že se otevřou nebesa i nastane boj mezi "beránkem božím", spasitelem lidského pokolení, a "drakem tím velikým, hadem starým, kterýž slove ďábel a satanáš, svodící všecken okršlek světa"; tento zápas se pak skončí naprostým vítězstvím beránka nad satanem, jenž v Apokalypse symbolizuje "nevěstku babylonskou" – římskou říši, která dle proroctví autora Apokalypsy musí neodvratně padnout, a to v brzkém čase: "A aj, přijduť brzo a odplata má se mnou, abych odplatil jednomu každému podle skutkův jeho". Po vítězství beránkově nastane konec světa a "skonání věků" i "poslední soud", po němž nastoupí tisícileté panování Kristovo, "království boží", představující "nebe nové a zemi novou".²⁰

Roky ubíhaly a druhý Kristův příchod se stále nedostavoval, což již v prvním století našeho letopočtu vyvolalo první velkou názorovou krizi v křesťanských společenstvích, způsobenou stálým odkládáním parusie, a tedy i zklamáním "eschatologické naděje" čili naděje na spásu a vykoupení z moci "ďábla a satanáše" i "nevěstky babylonské" coby kosmického jevu, v němž by nastával "konec světa" a dostavilo se "skonání věku časného" neboli protnutí profánních dějin s dějinami vykoupení a spásy. Onu krizi dovedně tlumila kázání svatého Pavla, hlásajícího nikoliv katastrofálně kosmické, nýbrž mysticko-individuální pojetí druhého příchodu Kristova, dle něhož Kristus přichází "ve dnech posledních" skrytě, v podobě osobní víry v Kristovo vzkříšení a zmrtvýchvstání, která je dílem milosti boží a rodí se z "vylití ducha svatého". Pavlovy listy křesťanským obcím – jež učily: "Všichni jste se vírou v Krista Ježíše stali Božími dětmi. Všichni, kdo jste pokřtěni do Krista, jste se do Krista oblékli. Nejde už o to, kdo je Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena – všichni jste jedno v Kristu Ježíši..." –, díky kterým se vlastně křesťanství počalo utvářet jako univerzální celosvětové náboženství, vedly zároveň k překonání představ o Kristovi jako nebeském božím poslu, božím andělu a dávaly vzniknout christologickým teoriím, v nichž se Kristus stával druhou boží osobou, synem božím.²¹

Ani utváření, postupné šíření a prosazování pro všechny věřící závazných dogmatických věroučných postulátů o stejné podstatě božího syna a boha otce, víry, která měla zabezpečit jistotu osobní spásy, že v Kristu musel být přítomen sám bůh a lidská přirozenost Kristova v něm musela být spojena a posvěcena přirozeností božskou, však nemohlo – zvláště v podmínkách krutého pronásledování křesťanů státní mocí v římské říši – z křesťanských společenství zcela vytlačit touhu, aby Kristus "přišel znova sám tělesně" a bylo nastoleno "tisícileté království boží". Již ve druhém století vzniklo hnutí "montanistů", na něž ve stoletích dalších navázala hnutí "novatiánů" a "donatistů", v němž – máme na mysli právě a zvláště hnuti montanistické – vyvstali prorokové i prorokyně hlásající, že jejich ústy promlouvá bůh, jenž praví, že "již přicházejí dnové poslední", blíží se "hodina posledního soudu", a proto dlužno opustit všechen majetek, osvobodit se od "veškerého mamonu", jenž přece tíží nesmrtelnou lidskou duši, přitahuje ji k hříšné zemi, nedávaje jí vzlétnout ku hvězdám a slunečnímu nebi, od všech pozemských statků a činit pokání. Montanisté, novatiáni a donatisté vyvolali ve druhém a třetím století organizační rozkol (rozštěpení, schizma) v obecné apoštolské církvi především nábožensko-filosofickým učením o tom, že účinnost svátostí (křtu, svěcení, manželství) je závislá na důstojnosti toho, kdo kupříkladu křest uděluje, a tudíž, že všechny křty (i ostatní svátosti), vykonané osobami, které žijí ve smrtelném hříchu – v obdobích, kdy členové křesťanských obcí byli vystavováni periodicky se opakujícím vlnám pronásledování, bylo takovým smrtelným hříchem především odpadlictví od víry – jsou neplatné: to vše více než tisíc let před Viklefovým článkem "Nullus est dominus..."! Montanisté se nejostřeji střetávali s církevními představenými (biskupy) v otázce odpuštění hříchů: podle názoru montanistů může hříchy odpouštět pouze bůh, třetí osoba boží, jíž je duch svatý, církevní předáci však mínili a zdůrazňovali, že odpouštět hřích mají právě a jedině oni, neboť je k tomu opravňuje "posvěcující milost ducha svatého", jež spočívá na jejich úřadě a úředním postavení; římský papež pak má právo, z moci úřadu mu dané, odpouštět i hříchy smrtelné.

Ve čtvrtém a pátém století byla tato nábožensko-filosofická hnutí kritickou reflexí skutečnosti, že křesťanství již není náboženstvím chudých a bezprávných, otroků a propuštěnců, vykořisťovaných a utlačovaných sociálně ekonomických vrstev obyvatelstva a porobených národů římského impéria, jak bylo zpočátku, v době, kdy měl po této hříšné zemi kráčet boží syn i v prvních desítkách let po jeho údajné smrti na kříži, kdy apoštolové roznášeli do všech světových stran "radostnou zvěst, že Kristus vstal z mrtvých", ale že se stává náboženskou ideologií, která se spojuje právě s onou "nevěstkou babylonskou", o níž se mluví ve zjevení svatého Jana – a v době husitských bojovníků, bojujících za "boží pravdu" a "boží zákon", se klidně spojila s "velikým ryšavým drakem, který se ďábel a satanáš slove", čili s uherským králem Zikmundem, jenž "povstal proti nadcházejícímu království spravedlivých" –, a proto varovala hodnostáře svaté církve katolické před "utonutím v bohatství a světském panování", jak o tom pak bude na počátku patnáctého století kázat Jan Hus. Církevní preláti ovšem v majetku, penězích a světské moci utonuli velice rádi, a tak se nelze divit, že svatá apoštolská církev montanisty, novatiány i donatisty přísně odsoudila a exkomunikovala z církve, odňavši zároveň jejich nehodným ústům možnost napít se z kalichu osobní spásy a jako "kacíře obzvláště zatvrzelé" je nelítostně pronásledovala. A od těch dob pak každý, kdo chtěl ve středověké feudální společnosti opět učinit z křesťanského náboženství filosofické a teologické učení, které by odráželo a vyjadřovalo potřeby, zájmy, touhy a naděje těch, jež písmo svaté označovalo za "sůl země" a kteří svou prací živili světské feudály i kněžstvo – a proto jako jediní měli právo se modlit "chléb náš vezdejší dej nám dnes, ó pane", kdežto ostatní ho jedli jako "zloději a lupiči", jak hřímal ve svých plamenných kázáních radikální husitský kněz, ideolog revoluční pražské chudiny Jan Želivský –, čili všemi formami feudální renty vykořisťovaných a utlačovaných sociálně ekonomických pracujících vrstev venkovského a městského obyvatelstva, venkovské a městské chudiny, musel počítat s tím, že bude pohlaváry "obecné církve svaté" označen za "bludaře" a "kacíře", byť by se jednalo, jak jsme již zmínili v prvním díle našeho vypravování, pouze o učené kacířství univerzitních mistrů, které nešlo dál než k požadavku sekularizace církevního majetku, jak jej kázal mistr Jan Hus.²² 

Pro naše další vypravování má velký význam názorový spor mezi svatým Augustinem a v Římě žijícím teologicky vzdělaným laikem a přísným asketou Pelagiem, pocházejícím z britských ostrovů, dvěma muži, kteří se v první polovině pátého století zasloužili o utváření křesťanské náboženské filosofické teorie o tak zvané "predestinaci" neboli předurčení k osobní spáse. Onen spor se ale často chápe zkresleně: Augustin, jemuž se připisuje odmítání svobody lidské vůle, měl údajně prohlašovat, že bůh svým "moudrým a spravedlivým úradkem" již před všemi věky jedny lidi předurčil a vyvolil ke spáse, jiné pak odsoudil k věčnému zatracení, což je učení, které by své krajní podobě bylo nakonec v rozporu s vůlí a zájmy církve; mnichu Pelagiovi, výbornému a přesvědčivému řečníku, se zase připisuje názor, že k individuální spáse člověku postačí svobodná vůle, takže všichni lidé dojdou jaksi automaticky spásy a věčné blaženosti, čímž však údajně zpochybňoval nezbytnost milosti a pomoci boží pro osobní spásu a podrýval tak učení apoštolů.

Tento názor je mylný: Aurelius Augustinus, jehož prohlásila obecná apoštolská církev za světce a církevního učitele, i mnich Pelagius vycházeli ve svých teologických predestinačních koncepcích z toho, že o osobní, individuální spáse rozhoduje konec konců svobodná lidská vůle, jež může být zajisté zaměřena k dobrému i zlému, kdežto boží vůle nemůže být pramenem zla čili odsouzení člověka k věčnému zatracení, čímž oba současně vycházeli z myšlenky theodiceje, což, jak znovu připomínáme, je nábožensko-filosofická teorie, snažící se dokázat, že bůh není odpověden za existenci zla ve světě, jež by samozřejmě spočívalo i ve vědomém božím odsouzení byť jediné lidské duše do věčně hořících pekelných plamenů: bůh tedy všechny lidi předurčil a vyvolil ke spáse a věčné rajské blaženosti a záleží na každém jednotlivci, zda se této příležitosti chopí či nikoli – někdo si možná může myslet, že na obláčcích nebeské blaženosti by mu byla zima, kdežto v pekle je příjemné teplo.

Poznámky:

20) Viz "Zjevení svatého Jana Theologa" čili "Apokalypsa" v "Bibli Kralické" podle vydání z roku 1613: kapitola 12, odstavec 9; kapitola 22, odstavec 12; kapitola 21, odstavec 1. Okrajová poznámka: v evangeliích stojí psáno, že "den a hodinu konce světa a posledního soudu zná pouze bůh otec". Že by stejnopodstatnost mezi bohem otcem a Kristem jako synem božím vlastně nebyla tak zcela úplná a dokonalá?    

21) Viz závěr ze třetí kapitoly "Epištoly svatého Pavla ke Galatským" a viz také ještě jednou již zmíněný úryvek z Pavlova prvního listu ke Korinťanům.

22) Údaje i myšlenkový obsah posledních dvou odstavců si lze ověřit, když nezávislé internetové envyklopedi zadáme hesla "donatisté", "montanismus", "novatiáni" a "parusie". Okrajová poznámka: je příznačné, jak pohlaváři "svaté církve" začali velmi rychle poté, co se na konci čtvrtého století stalo křesťanství státním náboženstvím, pronásledovat ve jménu "pravé křesťanské lásky k bližnímu" vyznavače pohanských kultů či židovského a zoroastriánského náboženství spolu se zastánci rozmanitých "kacířských" doktrín. Tak v roce 415 zavraždila v Alexandrii tlupa zběsilých křesťanských mnichů bestiálním způsobem novoplatónskou filosofku a matematičku Hypatii. Za tuto vraždu nese plnou morální i politickou odpovědnost tehdejší alexandrijský patriarcha Cyril, jenž ovšem nebyl za svůj čin vůbec trestně stíhán: katolická a pravoslavná církev si naopak z tohoto zločince a vraha, jenž kromě toho, že poštval na inteligentní a vzdělanou Hypatii, která v Alexandrii proslula coby "učitelka moudrosti", dav zfanatizovaných mnichů, pronásledoval novatiánské "kacíře" a rozpoutal v Alexandrii "pro větší slávu boží" pogromy na Židy, učinila jednoho ze svých svatých. Církevní pohlaváři měli dokonce tolik drzosti, že se nestyděli ukrást památku zavražděné představitelky novoplatonské filosofie a předělat příběh Hypatie, umučené křesťanskými fanatiky, na legendu o "svaté Kateřině", mučednici, kterou údajně nechal pohanský císař popravit pro její křesťanskou víru. (Viz články "Hypatie z Alexandrie" a "Cyril Alexandrijský", které lze nalézt na webovém portálu www.wikipedia.cz.).

Moje poznámky:

1. Zde do hry vstoupil další prvek – role očekávání příchodu Krista ještě během života stávajících generací. Ta se objevuje vždy, když je společnost v hluboké krizi a má silný motivační účinek. Platí se za ní ovšem vyhrocením sporu o to, kdo a jak má být spasen (ti, co způsobili selhávání institucí a krizi, nebo naopak ti, co usilují o nápravu zdola?).

2. Můj názor na roli Zikmunda je poněkud odlišný. Jakkoli my Češi ho nemáme moc rádi a jakkoli k tomu máme pádné důvody, sehrál v emancipaci vůči zdegenerované moci katolické církve významnou roli. Považuji hoi za jednu z hlavních osobnosti evropského sekularizačního procesu. Tím mechci obhajovat všechny jeho lumpárny.

(Pokračování)