Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:
https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html
Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím
9. část
František Neužil
Oba náboženští myslitelé měli ovšem rozdílný postoj k otázce hříchu, jehož se dopustili první lidé, když uvěřili biblickému hadovi, že když pojedí ze stromu poznání dobra a zla, "tu otevrou se oči jejich a budou jako bohové". Starý zákon praví, že důsledkem prvotního hříchu bylo vyhnání z ráje, čímž lidstvo vstoupilo do období reálného, nezávislého sociálně historického vývoje na základě rozvoje práce a výroby, kdy se člověk musel začít řídit božím příkazem: "v potu tváře své chléb jísti budeš, dokavadž se nenavrátíš do země, poněvadž jsi z ní vzat, neboť prach jsi a v prach se navrátíš"; na ženskou část lidského rodu pak dolehl boží příkaz: "velice rozmnožím bolesti tvé a počínání tvá, s bolestí roditi budeš děti a pod mocí muže tvého bude žádost tvá, a on panovati bude nad tebou".
V reálných dějinách pak první lidé i všechno jejich potomstvo počali stárnout a umírat, ztrativše tak věčné mládí i naději na nesmrtelnost – přesto se však ze svého činu nekáli a nelitovali jej. Všemocný Hospodin si s vyhnáním lidí z "rajské zahrady" vskutku musel pospíšit, neboť vzpoura prvních lidí coby akt neposlušnosti proti bohu, se stala počátkem lidských dějin jakožto rozvoje a pokroku svobody na základě přirozeně historického procesu střídání společenskoekonomických formací na jevišti dějin v souladu s dialektikou výrobních sil a výrobních vztahů, a tak není divu, že Starý zákon uvádí slova boha stvořitele, jimiž zdůvodňuje nezbytnost vyhnat lidský rod z ráje, jelikož poté, co člověk poznal dobro i zlo a získal tak moudrost, mohl by ještě vztáhnout ruku po ovoci ze stromu života, jenž v "zahradě Eden" rostl spolu se stromem poznání dobra a zla a dosáhnout tak boží nesmrtelnosti: "Aj člověk učiněn jest jako jeden z nás, věda dobré i zlé; pročež nyní, aby nevztáhl ruky své, a nevzal také ze stromu života, a jedl by, i byl by živ na věky, vyžeňme jej".23
Svatý Augustin se domníval, že první člověk (neboli "Adam") byl stvořen bohem jako živá rozumná bytost, jejíž svobodná vůle byla zaměřena k dobru. Skrze prvotní hřích však byla jeho vůle pokažena a napříště již svobodná vůle lidí zahrnovala i možnost směřování k zlému; hřích prvních lidí se pak dědil z generace na generaci. Ani za těchto okolností nemohlo ovšem zaměření lidského rozhodování svobodnou vůlí k dobrému zcela zaniknout a v nesmrtelné lidské duši coby jiskře boží ve smrtelném těle stále působila "posvěcující a pomáhající boží milost", díky níž se boží syn stal v Ježíši Kristu člověkem, jenž překonal "pýchu biblického Adama": Satan získal moc nad člověkem pádem Adamovým a stal se "vládcem tohoto pozemského světa", v Ježíši Kristu však ďábel sáhl na nevinného a ztratil svoje právo na lidi – spása a vykoupení se proto vztahuje na všechny příslušníky lidského rodu. "Poslední závěr moudrosti" Augustinovy predestinační teorie spočívá v tom, že "mimo církev není spásy", a to jak neviditelnou církev nebeskou, mystickou, tak i zjevnou, viditelnou církev pozemskou, která je "hierarchicky uspořádaným ústavem spásy", neboť je pokračovatelkou díla svatých apoštolů, na níž spočívá milost ducha svatého a bez níž by nemohla působit boží milost, jež dává člověku víru v boha, osvěcuje rozum a posiluje vůli, a tudíž i nejzarytější hříšník bude v den posledního soudu, až se uzavřou pozemské dějiny lidstva, nejmilosrdnějším bohem spasen.
Pelagius naproti tomu mínil, že první lidé Adam a Eva nepředali svým potomkům schopnost ke zlým, hříšným činům, ale jen schopnost litovat jich – což ale z příslušného biblického starozákonního textu příliš nevysvítá! –, schopnost svobodné lidské vůle konat dobré skutky a dosáhnout individuální spásy se pak opírá o Kristovu spasitelskou a vykupitelskou smrt na kříži jakožto nejlepší příklad k lidskému následování Krista coby syna božího. Posvěcující a pomáhající boží milost není předběžnou podmínkou morálně hodnotných, k osobní spáse směřujících lidských skutků, ale odměnou za tyto skutky. Pelagiova náboženská a filosofická teorie predestinace tak samozřejmě v zásadě neodmítala roli milosti boží v procesu morálního osvícení člověka křesťanskou vírou, zbavovala však člověka údělu slepého nástroje uskutečňování božího plánu – člověk se v tomto teologickém pojetí předurčení a povolání k individuální spáse stával spolutvůrcem božím při uskutečňování spasitelského a vykupitelského božího plánu se světem a lidstvem, aby se mohlo přiblížit "království boží", v němž již nebude existovat zlo ve formě sociálně ekonomické a třídně sociální nerovnosti a nespravedlnosti – a především jej vymaňovala ze slepého poslušenství zjevně viditelné církve jako hierarchicky organizovaného "úřadu pro spásu a vykoupení", neboť zaměřovala věřící křesťany především na nebeskou církev mystickou, jejíž hlavou je přímo a bezprostředně Ježíš Kristus.
Není ovšem těžké porozumět tomu, že církev v podobě, v níž byl její hlavou papež, a sbor kardinálů byl jejím tělem, velice nelibě nesla Pelagiovu svéráznou interpretaci prvotního hříchu a ještě méně pak Pelagiův výklad spasitelské úlohy Kristovy, neboť tento výklad podrýval ideologický základ, na němž katolická církev s takovým úsilím budovala složitou soustavu svého ekonomického a politicko-ideologického panství, a tak není divu, že Pelagiovy názory byly odsouzeny několika církevními koncily jako kacířské. Otcové církve svaté však zároveň neopomenuli vtělit ony prvky Pelagiovy predestinační nauky, které se jim hodily, do oficiální dogmatické ortodoxní věrouky a připsali je svatému Augustinovi, jehož predestinační teorii pro větší slávu boží patřičně "vhodně upravili". 24
Poznámky:
23) Všechny biblické citáty, které se pojí s touto poznámkou, viz "Bible Kralická" podle vydání z roku 1613: První kniha Mojžíšova, kapitola 3. (O prvním hříchu a žalostném pádu člověka) a v ní zvláště odstavce 5, 16, 19 a 22. Okrajová poznámka: "Prvotní hřích" velmi zajímavě vysvětluje Erich Fromm – viz Fromm, E.: Budete jako bohové (Radikální interpretace Starého zákona a jeho tradice); Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1993, str. 19. Ještě jedna okrajová poznámka: Ve zmiňované třetí kapitole první knihy Mojžíšovy čteme ve dvacátém odstavci: "Dal pak byl Adam jméno ženě své Eva, protože ona byla mátě všech živých". Z toho pak začíná svítat, proč v hebrejštině slovo "Adam" údajně znamená "člověk" a slovo "Hévá" ("Eva") prý znamená "život" (v řečtině "zoé"). Zdá se být zjevné, že zmíněný biblický příběh má mnohem hlubší, složitější a komplikovanější významovou strukturu, než jaká se mu při běžném, povrchním čtení a banálních výkladech přisuzuje. Poznamenejme ještě, že Erich Fromm vysvětluje starozákonní mýtus o dědičném hříchu, jehož se měli dopustit první lidé, odlišným způsobem, než tak činily některé názorové proudy gnostické náboženské filosofie, o nichž jsme se již zmínili.
24) Celá textová pasáž o ideovém zápase učení svatého Augustina o predestinaci s "pelagiánským kacířstvím" viz především Sokolov, V. V.: citovaná práce, str. 83-85 a str. 179-180; dále pak viz Störig, H. J.: citovaná práce, str. 169-170. Stati o svatém Augustinovi a mnichu Pelagiovi lze samozřejmě také nalézt na nezávislé internetové encyklopedii. O tom, že Augustinova predestinační nauka vskutku spočívá v tom, že bůh sice mohl v důsledku pádu a hříchu prvních lidí všechno jejich potomstvo odsoudit k věčnému zatracení, a i kdyby nebyl od tohoto odsouzení nikoho neosvobodil, byl by jeho soud nanejvýš spravedlivý, přesto však i v takovém případě nadále působí boží pomáhající milost, jež všechny lidi vyvolila k tomu, aby byli potenciálně předurčeni ke spáse a věčnému životu, a v tom je tajemství dobré vůle boží, kterou bůh působí, aby i naše vůle byla dobrá: z čehož ovšem plyne, že reálně spaseni nebudou, ani nemohou být všichni lidé – viz Kybal, V.: Učení mistra Jana Husa, část 1; Nakladatelství Jana Laichtera, Praha 1923, str. 170-175. Okrajová poznámka: Svatý Augustin údajně hlásal, že "když člověk žije podle člověka, nikoli podle boha, je podoben ďáblu", neboť pravá křesťanská láska k bohu naprosto nahrazuje lásku k člověku, takže láska k člověku nemá vedle lásky k bohu "žádného oprávnění". A touto "pravou a ryzí křesťanskou morálkou" se svatý Augustin také řídil, když na naléhání své fanatické křesťanské matky – Augustinův otec byl pohan, římský úředník – vyhnal před svým obrácením na křesťanství svou milující a milovanou ženu, s níž prožil řadu let, i se svým jediným synem (jenž byl údajně nemanželský). (Viz Sokolov..., v citovaném díle str. 85). Katolická církev zná Augustinovu matku jako svatou Moniku a je příznačné, že stať na wikipedii, která je jí věnovaná, tento drobný fragment z Augustinova života patrně z vrozené cudnosti nezmiňuje. Článek o svaté Monice však můžeme také nalézt na internetovém serveru www.augustiniani.cz a ten obsahuje letmou a drobnou poznámku, že onu Augustinovu manželku (či snad milenku) vyhnala, vedena pravou křesťanskou láskou k bližnímu, právě tato milující maminka a vzorově zbožná křesťanka. Ona stať zahrnuje i další zmínku, že když Augustin přestoupil ke křesťanství, nechal se údajně pokřtít i se svým synem, což samozřejmě s poznámkou v Sokolovově knize o středověké filosofii příliš nekoresponduje.
Moje poznámka:
Každá hereze vždy začíná návratem k počátkům, tedy k původnímu nezkaženému výkladu toho, o co jde. Jsem si skoro jist, že ve velmi blízké době se začnou připomínat původní myšlenky vtělené do projektu Evropské unie a očekávání, která byla s naplněním těchto myšlenek spojována. A hlasatelé původních myšlenek EU o tom, jaké by měly být ty "nové, vskutku soudružšké" vztahy v rámci uskupení "nového typu" budou považováni za největší kacíře.
Připomeňme si třeba zakládající článek smlouvy o Evropské unii: "Tato smlouva představuje novou etapu v procesu vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy, v němž jsou rozhodnutÌ přijímána co nejblíže občanům."
https://www.euroskop.cz/gallery/2/758-smlouva_o_eu_puvodni_verze.pdf
(Pokračování)