Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

10. část

František Neužil

3) Kacířství ve středověké feudální společnosti

Skutečnost, že všechny všeobecně vyjádřené útoky proti feudálnímu soukromému vlastnictví a vykořisťování musely být v sociálně ekonomických a třídně sociálních podmínkách feudalismu především namířeny proti církvi a všechna reformní i revoluční politická učení musela být zároveň nábožensko-filosofickým a teologickým kacířstvím, ať se již jednalo o reformní kacířství měšťansko-šlechtických opozičních sociálně ekonomických vrstev či o radikální, revolučně demokraticky ideologicky zaměřené lidové, plebejské kacířství venkovské a městské chudiny, se v rozvoji západoevropské i východoevropské feudální společnosti, západního i východního křesťanství, začala jako výrazná vývojová tendence projevovat především v epoše vrcholného středověku, kdy se ideovými zdroji kacířských nábožensko-politických hnutí – v západoevropském feudalismu se s jejich prvními projevy setkáváme ve Francii a Itálii již v jedenáctém a dvanáctém století, kde zpravidla vznikala ve městech a později se větší či menší měrou šířila i na venkově – staly některé texty evangelií a hnutí raného křesťanství, kdy byly demokratické tendence ve vznikající církvi nejsilnější.

Jedním z nejvlivnějších kacířských učení a hnutí v oné době, k němuž se přidávaly jak měšťanské vrstvy, tak i některé šlechtické a dvorské kruhy, bylo učení tak zvaných "katarů" (neboli "čistých" – což je doslovný překlad starořeckého slova "katharoi"). Tento ideový náboženský a filosofický směr pokračoval v houževnaté a dlouhodobé tradici, jejíž zdroje sahají až ke gnosticismu a manicheismu pozdně antické náboženské a duchovní kultury. V těchto nábožensko-filosofických učeních, zvláště v manicheismu, se velmi důrazně prosazovala dualistická idea, vysvětlující rozvoj přírodního a kosmického i sociálně historického světa působením boje dvou nadpřirozených principů: boje dobra a zla. Tato krajně zjednodušená filosofická a teologická metodologie se ukázala jako mimořádně vlivná právě vzhledem ke své jednoduchosti, která jí zabezpečovala širokou třídně sociální základnu.

V podmínkách byzantské říše vznikl již někdy v sedmém století (zpočátku v její východní části) kacířský směr "paulikiánů", v jehož učení se základní manichejská myšlenka přizpůsobila křesťanské věrouce. Pod přímým i nepřímým vlivem paulikiánství vzniklo v desátém století v Bulharsku velmi silné protifeudální rolnické hnutí, jehož přívrženci byli nazýváni "bogomilové". Z Bulharska proniklo toto učení do srbských a chorvatských zemí a odtud se v jedenáctém století rozšířilo do severní Itálie, kde nacházelo své stoupence především ve městech (zvláště v Miláně, kde byli tito stoupenci nazýváni "patareni"). V témže století se toto učení objevuje na jihu i severozápadě Francie, jeho vliv narůstá po celé následující století a v jeho druhé polovině se začíná nazývat učením katarským.

Nábožensko-filosofické doktríny paulikiánů, bogomilů i katarů se v základních rysech shodují. Dualismus je v těchto učeních vyhrocen, a to dokonce i ve srovnání s manicheismem, neboť do popředí je posunut zlý, ďábelský princip. Podle mytologických představ bogomilů, které převzali kataři, měl bůh otec dva syny: starší Satan byl nadán tvůrčími schopnostmi – v manicheismu tomu tak nebylo – a stal se tvůrcem celého reálného hmotného světa (včetně lidského těla i tělesa organizačního uspořádání lidské společnosti); mladší syn nejvyššího boha, Kristus, tvůrce duchovního, dobrého principu, pak otevírá před lidstvem možnost spasení. Tyto představy se dostaly do příkrého rozporu s dogmatickým obsahem křesťanské věrouky, zejména s jeho trinitárním a christologickým učením. Bogomilové-kataři neuznávali Krista za rovného bohu otci, jejich větší část odmítala legendu o Kristově smrti a vzkříšení (proto také odmítali křest).

Podstatnější než tyto dogmatické teze je však bogomilsko-katarské učení, že celý existující sociální svět (formálně i veškerá materiální příroda) včetně církve je stvořen ďábelským principem, z čehož vyplývalo radikální odsouzení všech feudálních vykořisťovatelských pořádků a zejména pak římskokatolické i pravoslavné církve jako jejich nositelky a posvěcovatelky. Proticírkevní zaměření katarského hnutí vedlo k odmítání křesťanského katolického kultu, k zavrhování chrámů, obrazů, obřadů a modliteb; kataři současně popírali nejdůležitější dogmata a svátosti ortodoxní víry, například křest, přijímání eucharistie, pokání atd., což fakticky znamenalo odmítnutí celé katolické i pravoslavné církve. Kataři se tak ve dvanáctém a třináctém století stali největšími a nejnesmiřitelnějšími nepřáteli církve, proti níž postavili i svou vlastní církevní organizaci: nejaktivnější složkou katarských obcí byli tak zvaní "dokonalí" (neboli latinsky "perfecti"), kteří se maximálně oddávali askezi, neměli rodiny ani majetek a představovali tak jakési katarské kněžstvo. Velkou část příslušníků jihofrancouzské venkovské šlechty inspiroval prostý život katarských duchovních, jenž ostře kontrastoval s bohatstvím a rozmařilým životem katolických církevních hodnostářů, k tomu, že podporovali katarské hnutí, odmítajíce ekonomicko-vlastnické a mocenské nároky církve. I z toho důvodu je zjevné, proč "církev svatá" katary zuřivě pronásledovala a v první polovině třináctého století proti nim zorganizovala několik křižáckých výprav.

Ve dvanáctém a třináctém století sehrálo významnou úlohu v rozvoji opoziční kacířské nábožensko-filosofické ideologie učení Jáchyma z Fiore, které se především opíralo o iracionalistické a mystické pojetí periodizace dějin lidstva, které vlastně představovalo etapy rozvíjení náboženského vědomí, jež odpovídají třem osobám božské trojice, z nichž každá určuje povahu jedné ze tří epoch lidské historie:

- první z nich je doba Starého zákona, což je nejprimitivnější stádium lidských dějin, kdy lidé převážně uspokojovali potřeby těla a boha uctívali pouze ze strachu před ním, podobně jako otrok uctívá svého pána;

- druhá fáze dějin lidského rodu trvá od Ježíše Krista do doby, kdy žil Jáchym, který se považoval za nového proroka – v tomto období Nového zákona se lidé starají jak o tělo, tak o ducha, a jejich úcta k bohu se podobá úctě syna k otci;

- třetí, závěrečná epocha lidských dějin měla začít po roce 1260, kdy, jak Jáchym očekával, lidstvo přijme jeho učení a měla trvat do konce dějin čili do posledního soudu – mělo tedy jít o období vlády ducha svatého a věčného evangelia.

Třetí epocha měla dle Jáchymova názoru vyjadřovat skutečný smysl lidských dějin, spočívající v tom, že uctívání boha bude zcela svobodné, nepředepsané žádnou vládou nebo právními normami, půjde o přímé a bezprostřední uctívání, vycházející ze srdce každého konkrétního člověka, kdy nebude zapotřebí ani církve s její hierarchickou organizací a nebude nutný ani Starý či Nový zákon. Jáchym z Fiore vypracoval svou koncepci dějin v duchu mesianismu a chiliasmu (čili očekávání tisíciletého "království božího", tisícileté vlády spravedlnosti po druhém Kristově příchodu), jak se projevoval v původním křesťanství a zvláště v Apokalypse. Třídně sociálním podhoubím a základem této koncepce byla hluboká nespokojenost pracujících mas s krutými společenskými poměry vládnoucího feudálního vykořisťovatelského řádu a s rolí zbyrokratizované, zkorumpované a mravně naprosto zkažené církve s "otrávenou, zjedovatělou duší", která tento řád posvěcovala.

Současně a souběžně s kacířským hnutím inspirovaným učením Jáchyma z Fiore, které, vzdor odsouzení na jednom z církevních koncilů, přijal coby svou oficiální věrouku ve třináctém století vznikající františkánský řád, se utvářelo další opoziční kacířské hnutí tak zvaných "amalrikánů", nazvaných tak podle jména zakladatele, jímž byl Amalrik z Bène, jenž přednášel teologii na pařížské univerzitě a ve svých teologických dílech rozvíjel panteistické učení, hlásající, že bůh jest vše, je esencí (čili podstatou) všech věcí, a tedy i duše každého člověka, a proto každý křesťan by měl, ba musí věřit, že jest údem těla Kristovo, neboť bez této víry nikdo nemůže být spasen. Sociálně politické závěry z Amalrikových idejí "mystického panteismu" vyvodila ve třináctém století sekta, která vznikla mezi obyvateli Paříže a rozšířila se i na jiná města severní Francie. Amalrikáni rovněž hlásali učení o třech epochách lidských dějin, které do jisté míry připomínalo učení Jáchyma z Fiore: v první epoše se bůh otec vtělil do Abrahama a působil v jeho podobě; ve druhé epoše přijal syn boží podobu Krista, jenž byl člověkem podobně jako Abrahám; ve třetí epoše se duch svatý usídlil v každém člověku, který se tak stal částicí božstva. Proto jsou všichni lidé "čistí", neznají hřích, a nejsou tedy nutné ani svaté obřady, ani svátosti, je zbytečná i sama církev, jejíž služebníky (včetně papeže) amalrikáni ostře kritizovali, takže papež byl pro ně Antikristem, Řím starozákonním Babylónem a katolická církev "nevěstkou babylonskou".

Mysticko-panteistické kacířství amalrikánů se podstatně lišilo od dualistického teologického kacířství katarů tím, že kataři, jak jsme již poznamenali, hlásali asketický postoj ke světu jako plodu ďábla, kdežto amalrikáni, kteří se pokládali za částice božstva, měli daleko k asketickým náladám, neboť se domnívali, že člověk má právo uspokojovat jakákoli svá přání, aniž by musel respektovat obecně přijaté normy ctnosti a hříchu. Amalrikáni zároveň protestovali proti sociální nerovnosti a despotismu feudální moci. Mystický panteismus a spiritualismus je vedl k domněnce, že nemohou být upáleni, neboť tím, že poznali skutečnou pravdu a zjistili, že jsou částicemi boha, dosáhli nesmrtelnosti.

 Na učení a hnutí amalrikánů navázalo ve čtrnáctém století učení a hnutí "bratří a sester svobodného ducha". "Bratři a sestry", přesvědčení o tom, že bůh existuje v duši všech lidí, odmítali nutnost křesťanského kultu, duchovenstva a církevní organizace. Uznávání totožnosti mezi bohem a člověkem vedlo u nich – podobně jako u amalrikánů – k radikální kritice amorálnosti vládnoucího feudálního společenského řádu: "bratři a sestry svobodného ducha" vyzývali k utvoření společenského uspořádání na základě společného vlastnictví, společenství majetku, snili o vytvoření "království božího" coby "řádu spravedlivých" na zemi a snažili se tak zavést jakýsi rovnostářský komunismus. Mystický panteismus, jenž hlásal, že lidská duše obsahuje božskou substanci, a proto odmítal "samospasitelnou roli" oficiální církve, se po vymýcení hnutí albigenských stal hlavní ideovou základnou opozičních kacířských hnutí proti katolické církvi.²⁵

 

Poznámky:

 

25) Celá textová pasáž o kacířských učeních a sektách v období vrcholného feudálního středověku viz Sokolov, V. V.: citovaná práce, str. 139-143, str. 320-323, str. 406-407. Články o uvedených kacířských hnutích nebo o teologických doktrínách Jáchyma z Fiore či Amalrika z Bène lze také zajisté nalézt na nezávislé internetové encyklopedii.

 

Moje poznámky

 

1. A tak se z "boží trojice" začal rodit koncept vývojové triády Absolutního ducha – toho racionalizovaného a panteizovaného Hegelova. Ne náhodou. Hegel je jedním z vrcholů kritického racionálního myšlení, který vždy upřednostňoval reformy shora, ale dobře věděl, že nutný je i tlak zdola.

2. Všechna nápravná hnutí, která chtějí být úspěšná, se při vytváření ideové opory obracejí k pramenům, k tomu, jak to bylo původně, než byla myšlenka ukradena, deformována a zneužita. Tak, jak kdysi zpívala Lenka Filipová "dál ten příběh znáte, dál jej prožíváte" o lásce, tak se stejnou přítomností základních rysů probíhají všechny významné pokusy o nápravu, resp. reformu toho, co bylo ukradeno institucemi, které myšlenku následně zprznily, aby prostřednictvím ní mohly vládnout. Proto i nás čekají spory o to, "co se pokazilo":

- Co bylo původní myšlenkou evropské integace v rámci EU-projektu.

- Na čem byl založen původní ethos roku 1989.

Atd.