Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

12. část

František Neužil

Je nepochybné, že svatí mužové kostnického koncilu byli přímo osudem předurčeni být Husovými soudci v oblasti pravosti a ryzosti křesťanské víry.³¹ V hierarchických organizačních strukturách na samospasitelné víře založené katolické církve není ovšem taková skutečnost až příliš překvapivá, vždyť z evangelií je přece známo, že Ježíš Kristus děl k Šimonu-Petrovi: "I jáť pravím tobě, že jsi ty Petr, a na téť skále vzdělám církev svou, a brány pekelné nepřemohou jí. A tobě dám klíče království nebeského. A což bys koli svázal na zemi, budeť svázáno i na nebi; a což bys koli rozvázal na zemi, budeť rozvázáno i na nebi."³² A tento muž, zosobňující skálopevnou věrnost učení syna božího, jemuž bůh svěřil "klíče od království nebeského", dokázal úspěšně svého mistra poté, co byl Ježíš Kristus zajat, potřikráte zapřít, dříve než kohout zakokrhal – přesně tak, jak Ježíš Petrovi předpověděl.³³  

Pojetí církve Štěpána z Pálče vychází filosoficky z nominalistického řešení otázky univerzálií a onou jednotlivinou, která může jako jediná reálně existovat, je v něm zjevně viditelná církev pozemská, jež se obecným pojmenováním zove apoštolská církev římskokatolická, jejíž hlavou je papež a sbor kardinálů je jejím tělem. Páleč praví, že tato církev je a zůstává církví svatou, i kdyby papež a kardinálové byli poskvrnění smrtelnými hříchy, neboť na ní jako na institucionalizovaném ústavu (či spíše úřadu) spásy spočívá posvěcující milost boží, a proto může svou mocí a autoritou vyzařovat světlo pravé křesťanské víry, takže co předkládá církev římská k věření, je pravdivé a shodné s písmem, vždyť Kristus, jenž spravuje církev skrze apoštolskou stolici, přece nedopustí, aby apoštolská stolice, zřízená hlavně a především kvůli záležitostem pravé křesťanské, spásonosné víry, uváděla prosté věřící v kacířský blud.

V hierarchicky uspořádaném ústavu spásy je svatost spojena s funkcí, se zastávaným úřadem, institucionálním zařazením: čím výše kdo v hierarchii stojí, čím vyšší úřad zastává, tím více svatosti má zajištěno. Baltazar Cosa byl pravým papežem Janem XXIII., dokud zastával úřad, do nějž jej koncil zvolil, přestal jím být, když ho sněm církevních hodnostářů z papežské funkce sesadil, protože údajně "pohoršil církev" a "promrhal církevní jmění". Vlastimil Kybal nikoli náhodou poznamenává, že ctihodného kardinála d'Ailly i ostatní svaté muže kostnického sněmu uváděla do stavu nepříčetné zuřivosti – kterou skvěle dokládají příslušné scény z Vávrova filmového zpracování osudu betlémského kazatele – Husova snaha podmiňovat papežskou výkonnou světskou a duchovní moc papežovým osobním ctnostným mravným životem v souladu s požadavky písma svatého.³⁴  

Hodnost, úřad, funkci si lze koupit podobně, jako lze obchodovat s církevními svátostmi či "plnomocnými odpustky hříchů", díky čemuž se katolická církev stala v Husově době jakousi "všeobecnou pojišťovnou spásy", v níž vládla praxe, kterou v jednom ze svých kázání charakterizoval mistr Jan slovy: "Chceš pokřtít dítě? Zaplať! Vyzpovídat se? Zaplať! Chceš poslední pomazání? Zaplať! Chceš loupit, vraždit? Zaplať a bude ti odpuštěno! Ale podle toho, kdyby sám ďábel přišel a zaplatil, vstoupil by na nebesa!" – a mohl by i v souladu s apokalyptickými vizemi usednout jako Antikrist na papežském stolci, aby se tak přiblížil konec světa, druhý příchod Kristův a boží soud, bylo by možno dodat.

Pálčovo pojetí církve, v němž si mohl obyčejný věřící coby "prostý úd církve svaté" uchovat naději na dosažení osobní spásy jedině protirozumovou vírou a slepou poslušností, tuto sociálně ekonomickou praxi přeměny výkonných funkcí a úřadů v organizační pyramidě katolické církve na výhodný obchodní artikl, předmět koupě a prodeje, ospravedlňuje a posvěcuje. ³⁵ Nelze se proto divit, když v Kybalově díle, v němž se autor údajně pokusil coby liberální katolík o revizi kostnického procesu – kupříkladu pomocí snahy dokázat, že Husovo učení o církvi bylo "z věcné stránky katolicky pravověrné,"³⁶ což byl ovšem, jak se zdá, úkol velice obtížný, zvláště budeme-li pokládat za projev a doklad pravověrně katolického náboženského smýšlení obhajobu "světského panování církve" –, dále čteme, že "predestinační nauka Pálčova překvapuje svou etickou sterilností, pro kterou jeví se tak absurdní, že ji žádné učení církevní nemůže schváliti. Predestinace sama o sobě není u Pálče vůbec boží milostí, nýbrž aktem a dekretem absolutní vůle boží, který s vnitřním životem lidského tvora nemá pranic společného."³⁷

Mohli bychom říci – pochopitelně s jistou nadsázkou –, že "ducha" pojetí na samospasitelné víře založené církve katolické, a to zvláště z hlediska naděje na osobní spásu u "prostého lidu hříšného" – pojetí, které se zrodilo v hlavě doktora veškerých teologických nauk Štěpána z Pálče, ctihodného muže, jenž dle vlastních slov "sice po jistou dobu bloudil, leč posléze se kajícně vrátil do lůna svaté matky církve" ("ze strachu o svůj úřad a o faru", jak ve Vávrově filmu "Jan Hus" trefně dodává královna Žofie ústy herečky Vlasty Matulové) – zračí a zrcadlí kázání polního kuráta Otto Katze z prvního dílu filmového zpracování osudů dobrého vojáka Švejka za první světové války v nezapomenutelném podání Miloše Kopeckého: "Trnitá cesta hříchu je, vy kluci pitomí, cesta boje s neřestmi. Vy jste marnotratní synové, kteří se raději válíte v ajnclíku, než byste se vrátili k otci. Jen dále a výše upřete svůj zrak do výsosti nebes, i zvítězíte a uhostí se pokoj ve vaší duši, vy uličníci... Pamatujte si, vy dobytku jeden, že se musíte dívat i skrze temný mrak v daleký prostor a vědět, že zde trvá všechno jen do času, však bůh, že je navěky... Já bych se měl dnem a nocí za vás modlit, aby milosrdný bůh, vy kluci pitomí, vlil svou duši ve vaše studená srdce a svou svatou milostí smyl hříchy vaše, abyste byli jeho navěky a aby vás, vy darebáci, vždycky miloval. To se ale mýlíte. Já vás do toho ráje uvádět nebudu... A nebudu... nic pro vás neudělám, ani mne nenapadne, poněvadž jste nenapravitelní ničemové. Po cestách vašich vás nepovede dobrota Páně, dech lásky boží vás neprovane, poněvadž milému pánubohu ani nenapadne zabývat se s takovými lotry... Nestačí jenom slyšet... temný mrak života, v němž žal vám boží úsměv nevezme, vy pitomci, neboť dobrota boží má také své meze... Bůh je nanejvýš milosrdný, ale jen pro pořádné lidi, a ne pro nějaký vyvrhel lidské společnosti, který se nespravuje jeho zákony a dienstreglamá."³⁸

Poznámky:

31) Viz Kybal, V.: Učení..., str. 113-114. O filosofickém učení Ibn Rušdově viz Störig, str. 181-182 a Sokolov, str. 281-301. K tomu dlužno podotknout, že dle Ibn Rušdova názoru a)stojí pravda rozumu nad pravdou náboženské víry, tedy i pravda přírodních věd nad pravdou náboženství a pravda filosofie nad pravdou hlásanou teologickými doktrínami, přičemž vztah náboženství (teologie) a filosofie chápal Averroes tak, že vyšší a čistá pravda, kterou poznává filosof (vědec) ve svém učení, se v náboženství ukazuje v obrazném hávu, jenž je přizpůsoben chápání davu; b)nesmrtelná není duše jednotlivého člověka, leč pouze nadosobní duch (duše) lidského rodu, lidstva jako celku, nesmrtelnými tedy nejsou Platón či Aristotelés coby jednotlivé osoby, nýbrž spíše samotná duchovní kultura racionálního filosofického myšlení, která je nejvyšší složkou nesmrtelné duše lidstva. Klasickou formulaci teorie "dvojí pravdy" podal představitel latinského averroismu Siger z Brabantu (viz Sokolov, str. 329-333). Okrajová poznámka: d'Ailly by se snad mělo číst "dají", onen ctihodný kardinál se podle Vlastimila Kybala jmenoval Petr z Ailly. Ze str. 281 Sokolovovy knihy o historickém vývoji středověké filosofie jsem si jenom tak pro zajímavost vypsal celé jméno Ibn Rušda: Abú-l-Valíd Muhammad Ibn Rušd. V příslušné stati na wikipedii pak stojí Ibn Rušd, Abú-l-Valíd Muhammad ibn Ahmad ibn Muhammad. V každém případě bych rád viděl, jak by se tak dlouhé jméno – z formulace v článku na nezávislé internetové encyklopedii není jasné, proč tento geniální arabský filosof, který se při rozvíjení svého učení nechal inspirovat Aristotelem, nesl jméno "Ibn Rušd" čili "syn Rušdův" –, vepsalo do občanského průkazu, jejž v současnosti představuje malá plastiková kartička.

32) Bible svatá aneb všecka svatá písma starého i nového zákona podle posledního vydání kralického z roku 1613: například Evangelium svatého Matouše, kapitola 16, odstavce 18 a 19.

33) Viz tamtéž: čili opět Evangelium svatého Matouše, kapitola 26, zvláště pak odstavce 33-35 a odstavce 69-75.

34) Viz Kybal, V.: Učení..., str. 115.

35) K Pálčovu pojetí církve viz Kantůrková, E.: citovaná práce, str. 217-225 a str. 325-347. Okrajová poznámka: pomocí internetového serveru www.gloria.cz jsem se dobral zajímavé informace, podle níž byl prý nedávno nalezen Pálčův deník, v němž se údajně píše, že místo Husa byl v Kostnici upálen jakýsi Zikmundův služebník, jenž německému císaři ukradl peníze, z čehož má plynout, že Jan Hus pravděpodobně strávil coby kajícník zbytek života v neznámém německém či francouzském klášteře. Toto ohromující sdělení, které představuje opravdový revoluční převrat v celém dějepisném bádání o Janu Husovi, je vskutku nesmírně zajímavé: deník Štěpána z Pálče se našel – jaká to šťastná náhoda! – po šesti stech letech, aby laskavým řízením božím svědecky podepřel výklady katolických "historiků" o "shovívavosti dobrotivého kostnického koncilu" a "falešném mučednictví Jana Husa"; kdežto kupříkladu článek Ferdinanda Peroutky, obsahující údajně větu, že "Hitler je gentleman", není možné nalézt. Inu, co bůh činí, dobře činí.

36) Viz Kybal, V.: Učení..., str. 296-297. Kybal v této souvislosti na zmíněných stránkách poznamenává, že svaté koncilní shromáždění si ve svém rozhodování nedokázalo uchovat potřebný objektivní nadhled a soudcovskou nestrannost; církevní otcové příliš stranili Husovým osobním nepřátelům, a proto nechtěli "hleděti k vlastnímu smyslu a duchu učení Husova" a odsoudili je "v kusích, které, pokud se podstaty církve boží týče, prostě bludnými nebyly".

37) Tamtéž, str. 261.

38) Hašek, J.: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války díl 1.; Československý spisovatel, Praha 1971, str. 96-97 – jde o úryvky z kázání polního kuráta Otto Katze v deváté kapitole prvního dílu (str. 89-108), v níž Jaroslav Hašek líčí Švejkův pobyt na garnizóně a okolnosti, díky nimž se Švejk stal vojenským sluhou polního kuráta.  Okrajová poznámka: slovo "dienstreglamá" znamená, jestli se nemýlím, hodnostní, služební subordinaci (a stupnici), služební hodnostní žebříček v úřednictvu a v armádě.

Moje poznámky:

1. Každé reformní hnutí má nejen své reformátory, ale i své nejzarputilejší protivníky v podobě "slouhů slouhů" typu Štěpán z Pálče, kteří se snaží založit svoji kariéru na obhajobě neobhajitelného. Nejsou to "slouhové moci" zpitomnělí mocí, kteří si neuvědomují, že bez ideového zázemí moc, které slouží, velmi rychle padne. Jsou to jen slouhové těchto slouhů zdegenerované moci. Nezaujatého pozorovatele bude vždy překvapovat, jaké lumpárny či poklesky jsou ochotni tehdejší i dnešní "pálčové" obhajovat, aby podpořili nereformovatelnou moc. Dnes to vidíme opět zcela názorně, jen s mírnou inovací spočívající v tom, že "(VĚTŠĺ) zloděj volá, chyťte (MENŠĺHO) zloděje!", v očekávání toho, že se tím podaří kamuflovat skutečné zlo a tím "odklonit" nespokojenost "neškodným" (pro současnou moc) směrem.

2. František Neužil skvěle postřehl souvislost mezi zásadním sporem o to, zda si nositelé církvení moci mohou dovolit vše, když mají svou moc přímo od Boha, či i pro ně platí to, že Bůh bude posuzovat jejich chování, a kázáním feldkuráta Katze v Haškově Švejkovi, které absurdní představu, že vyvoleným je vše, dovoleno dokonale ironizuje.

 (Pokračování)