Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

14. část

František Neužil 

Mistr Jan Hus také věnuje rozsáhlé pasáže svého traktátu výkladům o "církvi pouze podle jména": "A teď promluvíme jmenovitě k bodu, že "papež je hlavou církve římské", majíce stále jednoznačně na paměti, že církev římská je nevěsta Kristova zbudovaná na Kristu, kterou nemohou brány pekelné přemoci. Kromě Krista není žádný papež nejdůstojnější osobou této církve obecné, a tedy kromě Krista není žádný papež hlavou této církve obecné... není třeba věřit, že každý římský velekněz je hlavou kterékoli dílčí církve svaté, jestliže jej Bůh nepředurčil... A pokud jde o antikrista, je známo, že každý papež, který žije v rozporu s Kristem, jako i každý zvrácený člověk, je obecně nazýván antikristem."48 A pokračuje: "Papež není zřejmým a pravým nástupcem Petra, knížete apoštolů, žije-li mravním životem v rozporu s Petrem. A jde-li po lakotě, pak je náměstkem Jidáše Iškariotského, který si zamiloval mzdu nepravosti, když prodal Pána Ježíše Krista. A se stejnou nepopíratelností nejsou kardinálové zřejmými a pravými nástupci sboru ostatních Kristových apoštolů, nežijí-li po způsobu apoštolů a nezachovávají-li příkazy a rady Pána našeho Ježíše Krista. Vchází-li totiž jinudy než prvními dveřmi, jimiž je Pán Ježíš Kristus, pak jsou zloději a lotři... Všichni tedy, kteří říkají, že jsou pravými a zřejmými náměstky Kristovými a jsou si vědomi svého zločinu, lžou. Proto jestliže kardinálové shromažďují a směňují církevní obročí a za jejich prodej přijímají sami nebo prostřednictvím jiných peníze, a tak v rozmařilosti a v nesmírné pýše pohlcují a stravují majetek chudých, a jestliže nečiní ani divy, ani nekážou lidu slovo Boží, ani neslouží mše, ani se zbožně nemodlí, ani neplní služby diakonů, které ustanovili apoštolové..., poněvadž ani nevykonávají jejich povinnosti, ani podle jejich života nežijí, v čem jsou, prosím vás, náměstky apoštolů?"⁴⁹

Mistr Jan Hus se samozřejmě dovolává osmnáctého a devatenáctého verše 16. kapitoly Matoušova evangelia, které jsme již připomenuli ve formulaci převzaté z "Bible svaté podle posledního vydání kralického z roku 1613": "I jáť pravím tobě, že jsi ty Petr, a na téť skále vzdělám církev svou, a brány pekelné nepřemohou jí. A tobě dám klíče království nebeského. A což bys koli svázal na zemi, budeť svázáno i na nebi; a což bys koli rozvázal na zemi, budeť rozvázáno i na nebi."⁵⁰ Dle oficiálního výkladu teologické doktríny, v níž se pozemská a zjevně viditelná římskokatolická církev, jejíž hlavou je papež a kardinálské kolegium tvoří její tělo, obecně pojmenovala a oficiálně nadekretovala coby obecná svatá církev apoštolská – nábožensko-filosofické a teologické pojetí církve, které odráželo, vyjadřovalo a obhajovalo vlastnický nárok římského papeže a sboru kardinálů být "majitelem" (či "spolumajitelem") katolické církve – je onou skálou, na níž je vzdělána církev, Petr, a po apoštolově smrti se pak hlavou církve stávají zvolení papežové. Pro tento výklad je důležité, že slovo "petra" znamená v latinském jazyce "skála", na Petra přejmenoval učedníka Šimona sám Kristus a sémantické propojení slov má hluboký význam.

U Jana Husa v této souvislosti čteme: "Tímto základem však je skála spravedlnosti, o níž mluví Kristus v evangeliu, říkaje blaženému Petrovi: "Ty jsi Petr, a na té skále zbuduji svou církev." O tom takto praví blažený Augustin...: "Náš Pán Ježíš Kristus řekl Petrovi: Ty jsi Petr, a na té skále, kterou jsi poznal, když jsi řekl: Ty jsi Kristus, Syn Boha živého, zbuduji svou církev, tj. na sobě samém zbuduji církev, na Synu Boha živého. Na sobě zbuduji tebe, nikoli sebe ba tobě. Neboť když lidé chtěli být zbudováni na lidech, říkali: Já jsem Pavlův, já Apollův, já pak Kéfův, to jest Petrův. A jiní, kteří nechtěli být zbudováni na Petrovi, ale na skále, říkali: Já však jsem Kristův." A v poslední homilii na Jana mluví takto: "Apoštol Petr měl pro prvenství svého apoštolování obecně symbolický význam. Pokud totiž šlo o něho osobně, byl svou přirozeností jedinec, milostí křesťan, a hojnější milostí jeden z apoštolů a dokonce první apoštol. Ale když mu bylo řečeno: Tobě dám klíče království nebeského a cokoli svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, představoval obecnou církev, která v tomto věku je otřásána mnohým pokušením, jako jsou deště, přívaly a bouře, a přece nepadá, poněvadž byla založena na skále, podle níž byl Petr pojmenován. Neboť skála se nenazývá podle Petra, ale Petr podle skály, jako se Kristus neodvozuje od slova křesťan, nýbrž Křesťan od Krista. Vždyť proto říká Pán: Na té skále zbuduji svou církev, protože Petr řekl: Ty jsi Kristus, Syn Boha živého. Na té skále, pravil, kterou jsi vyznal, zbuduji svou církev. Skálou totiž byl Kristus... Tedy církev, která je založena v Kristu, přijala od něho v osobě Petrově klíče nebeského království, tj. moc svazovat a rozvazovat hříchy. Neboť jako je církev ve vlastním slova smyslu v Kristu, tak je Petr symbolicky ve skále, a podle toho symbolického označení je Kristus skálou a Petr církví. Proto tato církev, kterou představoval Petr, pokud žil ve zlém, se osvobozuje od zlého tím, že miluje a následuje Krista. Avšak nejvíc následuje Krista v těch, kdo bojují pro pravdu až do smrti." To vše říká Augustin, když ve shodě s apoštolem učí, že jediný Kristus je základem i skálou, na níž – tj. na Kristu – je církev založena."⁵¹

Když se tedy Hus dovolává svatého Augustina, ukazuje, že "skálou církve" nemíní Matoušovo evangelium Petrovu osobu, nýbrž veškerou souvislost mezi Kristem a Petrem, jak ji obsahuje křesťanský program spásy a jak rozumí Petrovu pochopení pro jeho poslání i ono poslání samotné. Hus tak vysvětluje evangelickou textovou pasáž, v níž Kristus svěřuje Šimonu-Petrovi klíče od království nebeského, v hlubším smyslu, než je zmíněná sémantická vazba mezi slovem "skála" a jménem "Petr". V závěru Janova evangelia, v němž autor líčí Kristovo počínání poté, co vstal z mrtvých, čteme: "A když poobědvali, řekl Ježíš Šimonovi Petrovi: Šimone Jonášův, miluješ-li mne více než tito? Řekl jemu: Ovšem, Pane, ty víš, že tě miluji, Dí jemu: Pasiž beránky mé. Řekl jemu opět po druhé: Šimone Jonášův, miluješ-li mne? Řekl jemu: Ovšem, Pane, ty víš, že tě miluji. Dí jemu: Pasiž ovce mé. Řekl jemu potřetí: Šimone Jonášův, miluješ-li mne? I zarmoutil se Petr, protože jemu řekl potřetí: Miluješ-li mne? A odpověděl jemu: Pane, ty znáš všecko, ty víš, že tě miluji. Řekl jemu Ježíš: Pasiž ovce mé."⁵² Petr má pást beránky Kristovy, ne Petrovy, a může je pást, protože Krista miluje, jak se o tom Ježíš coby vševědoucí syn boží třikrát přesvědčil. A jedině v tomto duchu a smyslu může být "pravým pastýřem ovcí svých" i každý papež jakožto následník Petrův na papežském stolci – tím, že pečuje o "beránky Kristovy" a sám Krista miluje, což ovšem znamená, že v žádném případě nesmí obchodovat s církevními obročími či vyhlašovat prodej odpustků k získání finančních prostředků pro zahájení křížových výprav, neboli se zabývat "svatokupectvím", které z něj činí antikrista, propadlého ďáblu a mocnostem pekelným. Nelze si nepovšimnout, jak Hus – při svém velkém smyslu pro jazyk a jazykovědném nadání – zcela přechází sémantické propojení latinského slova "petra" a jména Petr.

Husův výklad evangelijního verše: "Ty jsi Petr, to je skála, a na té skále vzdělám církev svou!" míří k základu zbožnosti mistra Jana, která je zavázána boží ideji: bůh v ní proniká jako světlo do temnoty nedokonalého světa a Husova mravnost je díky takto pojaté zbožnosti vnitřní, vědomá, aktivní. Je to mravnost, kterou si člověk musí vyhledat, získat, dobýt sám na sobě, vybojovat prostřednictvím sebepřekonávání. Již jsme zmínili, že podle liberálního katolíka Vlastimila Kybala je etika Štěpána z Pálče naopak autoritářská, přikazovací, a tudíž v podstatě falešná, neboť v ní obraz pozemské církve s papežem obklopeným sborem kardinálů v čele jakožto hierarchicky organizovaného "bankovního a pojišťovacího úřadu spásy" překrývá a zakrývá božskou ideu, ideální vzor v rukou božích, podle nějž byla pozemská empirická církev původně vytvořena – k čemuž směřuje světonázorové filosofické pojetí církve, ulpívající na církvi podle jména, dle obecného pojmenování, která není církví v opravdovém smyslu. Mistr Jan je zde zajisté v pokoře vázán ideou církve jakožto společenství předurčených (předzřízených) ke spáse s Kristem v čele, právě z toho důvodu je (Jan Hus) však nositelem svobodomyslné aktivity, jelikož neustále operuje vlastním rozumem, úsudkem a svědomím, přičemž idea reálné, skutečné církve, jejíž hlavou je boží syn, jeho svobodomyslnost spíše rozněcuje, než aby ji podvazovala; kdežto Páleč, vyznavač a obhájce toho, co je v církvi mocensky platné na tomto světě, nemá na podporu svých názorů nic jiného než autoritativní dogmatická tvrzení. Nastíněná situace je vskutku zajímavá tím, že, jak jsme vlastně již uvedli, tu zachycujeme lidské myšlení na onom rozhraní, kdy zvěcnělé nominalistické filosofické myšlení – v historické vývojové perspektivě obrácené ke zkušenosti, ke světu, k empirickým údajům získaným z pozorování přírodních jevů a dějů a přírodovědeckým experimentům, v dalším vývoji pak nejenom ke zkoumání přírody a rozvoji přírodních věd, leč též i logiky zákonitostí historického vývoje lidské společnosti – doprovází tuhá církevní dogmatizace, jejímž "líbezně vonným květem" je hranice pro "usvědčeného kacíře".

Poznámky:

48) Hus, J.: O církvi, str. 107-110.

49) Tamtéž, str. 117.  Kritice názoru, že papež je hlavou a sbor kardinálů tělem svaté církve římské, věnuje Hus třináctou a čtrnáctou kapitolu svého spisu – viz tamtéž, str. 105-119.

50) Viz poznámka číslo 32, která se pojí se čtyřiadvacátou stránkou našeho teoretického pojednání.

51) Hus, J.: O církvi, v citovaném vydání str. 71-72. Šířeji o Husově výkladu řešení otázky "klíčů od království nebeského" a toho, v jakém smyslu prohlásil Ježíš Šimona-Petra za "skálu, na níž zbuduje církev svou, kterou brány pekelné nepřemohou", viz tamtéž, str. 58-81 – jedná se o sedmou, osmou a devátou kapitolu Husovy knihy.

52) Bible svatá aneb všecka svatá písma starého i nového zákona podle posledního vydání kralického z roku 1613: Evangelium svatého Jana, kapitola 21, odstavec (verš) patnáct, šestnáct a sedmnáct.

Moje poznámky:

Čtenář si už patrně zvykl na těžkopádnější styl Neužilova vyprávění a analýzy vývoje lidského myšlení v jím sledovaném průřezu. Přesto si myslím, že polaritu Husova a Pálečova pojetí v závěrečném odstavci mohl vyjádřit průzračněji. Jde o stále znovu a znovu opakující se střet těch, kteří se zdegenerovanou moc snaží napravit (i za cenu oběti vlastní a případně i nejvyšší), proto pranýřují její selhání, s těmi, kteří této moci slouží a její selhání obhajují, aby mohli dělat kariéru. Jak aktuální dnes! 

(Pokračování)