Zítra se připomínáme smutné výročí okupace naší země 21. srpna, které odstartuje hodnocení událostí minulých třiceti let v souvislosti s 30. výročím listopadu 1989. Třicet let je dlouhá doba, pamětníků výrazně ubylo a to dává velký prostor pro manipulaci a dezinterpretaci toho, co se tehdy odehrálo.
Současné dění nasvědčuje, že riziko výrazného zkreslení dění před třiceti léty mediálním mainstreamem je značné. Uvedu jen jeden příklad. V roce 1989 sehrál mimořádně významnou roli článek současného prezidenta Miloše Zemana uveřejněný v srpnu Technickém magazínu pod názvem"Prognostika a přestavba". Načrtl v něm jednak důvody zásadních změn, k nimž by mělo neodkladně dojít, jednak svou představu o tom, jak by změny mohly proběhnout a v co vyústit. Přes Google jsem ho dohledal jen ve slovenském znění:
https://slobodnyvyber.sk/milos-zeman-1989-prognostika-prestavba/
Ještě v roce 2014 byl připomenut i naším mediálním mainstreamem, viz:
Dnes už se to nehodí. Připomenutí článku a diskuse k němu – v čem měl tehdy pravdu, v čem se mýlil, v čem byl jeho pohled na obsah změn nedostatečný, jakým otázkám se vyhnul, ale také co svým článkem tehdy podnítil a jaký to mělo společenský dopad – je něco, co se z hlediska normálně fungujících médií dá považovat za samozřejmost. Této samozřejmosti jsme se ze strany mediálního mainstreamu nedočkali. Ten upřednostnil leninskou roli kolektivního agitátora a organizátora akcí směřujících proti prezidentovi. Pokud jde o vlajkovou loď mediálního mainstreamu – Českou televizi – tak šlo o kampaň financovanou z veřejných prostředků.
Protože cokoli, co napíšu a co se nehodí do "mediálně mainstreamového pojetí" je okamžitě napadeno celou řadou trollů Janem Vaňo, Petrem Opočenským, Martinem Bláhou, Luďkem Ševčíkem, Richardem Pesíkem, Janem Benešem a dalšími, které neuvádím, protože zbaběle píšou jako anonymové, což je samo o sobě diskvalifikující, napíšu něco o tom, jak to v roce 1989 bylo i ze svého osobního hlediska.
Připomenu definici a popis "trolla" dle Wikipedie:
"Troll je v internetovém slangu účastník online diskusních fór, chatů či blogů, který začíná hádky, provokuje čtenáře na internetu a rozsévá neshody tím, že zveřejňuje záměrně provokativní, urážlivé nebo irelevantní (off-topic) příspěvky k citlivým tématům. Jeho cílem je vyprovokovat ostatní uživatele k emotivní odezvě nebo jinak narušit normální, věcnou diskusi a odklonit se od tématu debaty. Činnost trolla bývá v internetovém diskurzu nazývána trollingem či trollováním. – Činnost trollů neunikla ani sociálním inženýrům. Tak se stává, že je troll placeným, nebo i dobrovolným (z přesvědčení) spolupracovníkem nějaké agentury a jejich činnost bývá za účelem dosažení nějakého cíle koordinována. Cíle mohou být rozličné, od propagace nějakého výrobku přes dezinformační činnost nějaké agentury až třeba k propagaci nějakého náboženství."
Viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Troll_(internet)
Na úvod připomenu článek, který jsem na téma výročí srpna 68 a listopadu 89 napsal loni touto dobou:
Od srpna 68 k listopadu 89
Co spojuje hlavní, převážně osmičková, data v naší historii? Tedy: 1918, 1938, 1945, 1948, 1968, 1989 (ani toto datum není patrně poslední)? To, co mediálnímu mainstreamu při připomenutí tragického výročí srpna 1968 naprosto uniklo a vznikl tím závažný deficit v interpretaci historických událostí.
Srpen 1968 (a vývoj před ním i poměrně dlouho po něm) se vyznačoval největší mírou sjednocení národa za celou jeho novodobou historii. To je fenomén, který měl být, ale mediálním mainstreamem nebyl, podroben kvalifikované retrospekci. Místo toho jsme byli zahlcení účelovými fabulacemi, diletantismem, přihlouplým falšováním historie adresovaným jen "nepamětníkům" lenošným vlastní intelektuální námahy s ověřováním faktů.
Kdysi dávno v mládí mně došlo, že jednou z vlastností světa, ve kterém žijeme, je velmi velká složitost. Jak jinak? Svět musí být dostatečně složitý, aby dal vzniknout nám samotným. V příliš jednoduchém světě by bytost, která je schopna prostředí, ve kterém žije, poznávat a současně poznávat (uvědomovat si sebe sama), nevznikla. A jako jeden z atributů takového složitého světa jsem si pro sebe zformuloval toto: "Jakékoli dvě věci se v nekonečně mnoha svých vlastnostech shodují, ale současně i v nekonečně mnoha vlastnostech liší, a to bez ohledu na to, zda se nám zdají být velmi podobné, nebo velmi odlišné." Později jsem pochopil, že vše je ještě složitější a že když mluvíme třeba o podobnosti svou či více událostí, o tom, co je spojuje, musíme se snažit o více než o hledání shod a odlišností.Ale zpět k tomu, co spojuje významná data naší historie. Pole mého je to následující: Buď jsme byli pod nadvládou cizí moci, kdy se rozhodovalo o nás bez nás, nebo jsme na základě sjednocení národa získali schopnost alespoň částečně a alespoň po určitou dobu dělat vlastní historii, rozhodovat o svém vlastním osudu, vzdorovat cizí moci, která nás vždy ohrožovala z různých stran po celou dobu naší novodobé historie.
Ne všechny země se takto mohou na svou historii dívat, ale některé z těch, které se nacházejí v našem bezprostředním okolí ano. Naše země nikdy nežila například ani myšlenkou expanze, ani myšlenkou vyřizování účtů mezi znepřátelenými skupinami obyvatelstva. Vždy zde byl obrovský potenciál sjednocení jako předpokladu osamostatnění od toho, co se nás snažilo podřídit své moci a vtáhnout do účelových her. Svoje místo ve světě jsme vždy hledali nikoli tak, že budeme druhým sloužit či druhé pokořovat, ale že na vlastním příkladu kvalifikované správy země, na příkladu schopnosti dosahovat vynikajících výsledků v kultuře, vědě, vzdělání, sportu, péči o historické dědictví, podporou mírových řešení konfliktů ve světě a navazováním rovnoprávných kontaktů se všemi zeměmi, se kterými se nám to podaří, budeme hájit své místo ve vývoji naší globální civilizace:
- Takto proběhl rok 1918 jako sjednocení národa proti dlouholeté nadvládě nám cizí moci, se kterou jsme nikdy, ani po staletích, nesrostli, i když byla období pro nás více i méně příznivá.
- O schopnost tvořit vlastní dějiny jsme přišli v roce 1938, kdy jsme museli ustoupit nejen tlaku expanzivních sil, ale museli jsme ustoupit i ustupování těmto silám ze strany těch, kteří mohli zlo zastavit už v zárodku. A to přesto, že jsme v dramatickém vývoji, který směřoval k fatálnímu mnichovskému vyústění, prodemonstrovali jednotu národa a odhodlání se bránit.
- Rovněž rok 1945, kdy nám v rozdělujícím se světě pomohla vnější moc znovu nabýt svobody, proběhl v podmínkách vysoké míry sjednocení našeho národa, což mělo za následek i to, že na našem území nezůstala žádná cizí vojska a byli jsme v tomto směru jednou z mála výjimek v celé Evropě.
- Dokonce i rok 1948 proběhl jako určité sjednocení národa, kdy ovšem rámec tohoto sjednocení již pootevíral dveře pro cizí vliv a měl dopad na rozdělení národa v blízké budoucnosti. (K tomu uvedu ještě Připomínku 1 v závěru článku.)
- Nicméně, a to je z hlediska základního konceptu, kterým posuzujeme naše novodobé dějiny mimořádně významné, jednota národa na širokém základu spojená s touhou dělat vlastní dějiny se začíná prosazovat už od druhé poloviny 50. let (zde stojí za to připomenout zapomenutou osmičku roku 58, tj. československý triumf na světové výstavě EXPO v Bruselu), v 60. létech dosahuje sjednocení národa ještě většího stupně než v období po vzniku republiky a kulminuje v roce 1968.
- Postupné rozleptání této jednoty umožňuje otevřít cestu k vyvolání jedné z největších, nejsystematičtějších a bohužel i z hlediska lidského potenciálu nejnákladnějších vnitřních konfrontací (byla vnitřní, přesto, že probíhala pod tlakem okupačních sil), tj. normalizaci formálně začínající dubnovým plénem ÚV KSČ, plně rozjetou v létech 1970-71.
- Již koncem 70. let se začínají objevovat náznaky nového sjednocování národa, přitom sjednocování, které v sobě obsahovalo již i překonávání rozdělení zakódovaného do normalizační interpretace "vedoucí úlohy KSČ". Současně se projevovalo i oslabování cizího vlivu ze strany Sovětského svazu, který si zatloukl hřebíček do rakve pokusem o expanzi v Afghánistánu koncem roku 1979. Veřejně je nová vlna sjednocení vůči slouhům cizí moci deklarována v projevu Miloše Kopeckého na IV. sjezdu Svazu dramatických umělců až v roce 1987 a od té doby vývoj již nezadržitelně směřuje k listopadu 1989. Ať se to komu líbí či nikoli, byl listopad 1989 založen na sjednocení národa. Proto proběhnul tak, jak proběhnul, proto se nezbytné ekonomické reformy, resp. složitý proces transformace, podařilo zvládnout poměrně úspěšně (alespoň v porovnání s okolními zeměmi). Proto jsme jednou ze zemí, které se i dnes v podmínkách obnovujícího se vnějšího diktátu chovají, alespoň částečně, svéprávně. (K tomu uvedu ještě Připomínku 2 v závěru článku.)
Nejdříve dvě poznámky, pak dvě připomínky:
Poznámka 1: Považuji paradigma "vnější vliv a pokus podřídit naši zemi geopolitickým hrám versus sjednocení národa jako základ odporu proti rozhodování o nás bez nás" za základní. Samozřejmě, že průběh událostí byl podstatným způsobem modifikován vnějšími vlivy a různými geopolitickými hrami. Ale jen modifikován. Tak jako je různými vlivy modifikován hlavním vektor nějakého silového pole. V naší zemi vždy tímto hlavním vektorem byla, je a doufám i bude touha našeho národa dělat vlastní dějiny s využitím toho potenciálu, který máme.
Poznámka 2: Určitě každého napadne otázka: A jak je to nyní? K té se dostanu, ale ještě před tím je důležité rozebrat některé další problémy.
Nyní připomínky, které vzešly s pohledu několika osob, kterých si vážím a kterým jsem dal pracovní verzi ke komentování:
Připomínka 1 (k roku 1948): V roce 1948 šlo o velké sjednocení národa, které bylo ovšem od počátku poznamenáno specifickými historickými podmínkami – okupace spojená s dvěma fázemi heydrichiády, osvobození Československa Sovětskou armádou a s tím související. V důsledku toho došlo k tomu, že si naše země "připustila k tělu" cizí moc (která nebyla zcela kompatibilní s československými tradicemi) a v dramaticky polarizovaném světě Studenou válkou se tato moc jako cizí moc jako cizí projevila natolik, že logicky následoval emancipační proces sjednocování národa vůči této moci, který předznamenal velké sjednocení národa v roce 1968.
Připomínka 2 (k roku 1989): K čemu bylo ono sjednocení národa, bez kterého by změny v roce 1989 neproběhly? Vždyť hned po té a v důsledku toho bylo oslabeno postavení obou zemí tvořících federaci a současně došlo v procesu transformace k faktickému vydrancování ekonomiky. – Chápu tento kritický pohled, ale přes všechny ztráty ekonomický transformační proces proběhl poměrně rychle a umožnil naší zemi, aby si zajistila solidní dynamiku ekonomického růstu, na které lze stavět (jakkoli jsou ekonomické hodnoty vytvářené v naší zemi několika způsoby vysávány do zahraničí). I když nám rozdělení federace bylo v rámci geopolitických her vnuceno z vnější, resp. bylo vyprovokováno za účelem oslabení následnických států, soužití obou národů nebylo narušeno a dnes hraje podstatnou roli v emancipaci a sjednocování zemí středounijního prostoru, do kterého se přesouvá těžiště uchování pozitivních a funkčních prvků eurounijní integrace.
Viz: https://radimvalencik.pise.cz/6054-od-srpna-69-k-listopadu-89-a-volby-v-rijnu-1.html
Poznámka na závěr:
V seriálu o Husovi budu pokračovat až po skončení tohoto, abych nepřetížil svůj blog.
(Pokračování)