Uveřejňuji třetí část vzpomínek na období od roku 1968 do 1989, kterými chci nejen připomenout, jak to tehdy bylo, ale také reaguji na trolly, kteří nenechají bez povšimnutí žádný z mých příspěvků, který se týká aktuálního dění: Jan Vaňo, Petr Opočenský, Martin Bláha, Luděk Ševčík, Richard Pesík, Jan Beneš a k tomku asi pět dalších, které neuvádím, protože zbaběle píšou jako anonymové, což je samo o sobě diskvalifikující.

Připomenu definici a popis "trolla" dle Wikipedie:

"Troll je v internetovém slangu účastník online diskusních fór, chatů či blogů, který začíná hádky, provokuje čtenáře na internetu a rozsévá neshody tím, že zveřejňuje záměrně provokativní, urážlivé nebo irelevantní (off-topic) příspěvky k citlivým tématům. Jeho cílem je vyprovokovat ostatní uživatele k emotivní odezvě nebo jinak narušit normální, věcnou diskusi a odklonit se od tématu debaty. Činnost trolla bývá v internetovém diskurzu nazývána trollingem či trollováním. – Činnost trollů neunikla ani sociálním inženýrům. Tak se stává, že je troll placeným, nebo i dobrovolným (z přesvědčení) spolupracovníkem nějaké agentury a jejich činnost bývá za účelem dosažení nějakého cíle koordinována. Cíle mohou být rozličné, od propagace nějakého výrobku přes dezinformační činnost nějaké agentury až třeba k propagaci nějakého náboženství."

Viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Troll_(internet)

(Pokračování)

Z Hegela vyšel nejen Marx, ale později i Iljenkov, který dovedl obecný koncept praktické všeobecně zprostředkující činnosti do fascinujícího potvrzení jeho významu v oblasti výchovy slepo-hluhých. Z Hegelova "Pána a raba" ve "Fenomenologii Ducha" (kde se tento koncept poprvé začal rodit, vyšel třeba i Fukuyama ve svém "Konci dějin", díle, které bylo ještě nedávno vydáváno za vrchol liberálního myšlení, aby ho pak sám autor překonal plnějším pochopení reality, tj. dílem "Velký rozvrat" a následujícími (k čemuž mu poctivé prostudování Hegela napomohlo). Cenné poznatky, ke kterým Fukuyma došel, nebyly v logice mainstreamového hodnocení výsledků duševní činnosti již tak oslavovány.

Tím nejcennějším na Marxově díle je pochopení vývoje člověka a společnosti v přímé návaznosti na Hegela jako přírodně historického procesu, jako procesu, ve kterém se sebeutváření člověka i společnosti odvíjí od procesu přetváření přírody člověkem nacházejícím se ve společenských vztazích, resp. společnostní, která je založena na vztazích mezi lidmi. V tomto přírodně historickém procesu hledejme odpověď na otázku, co je obsahem lidského vědomí, včetně schopnosti mít emoce, vytvářit se představy, něčemu věřit, hledat smysl, zastávat určité hodnoty apod., zde hledejme odpověď na otázku, jak se vyvíjejí a případně i degenerují společenské instituce, co je zdrojem individuálních i skupinových zájmů nejrůznějšího typu.

Jak jsem již uvedl, skutečná filozofie je nikoli od toho, aby člověk našel něco, čeho se může pro zbytek svého života fanaticky držet. To je smrt skutečné filozofie. Filozofie je schopnost kvalifikovaného dialogu s kýmkoli, komu o kvalifikovaný dialog jde. V takovém dialogu také žije a také se rozvíjí. Proto ani můj pohled není definitivní a předpokládá upřesňování. (Jakmile se jednou člověk uzavře do svých názorů, jakmile ztratí schopnost přesahu, tj. vnímání alternativ a jejich porovnávání, je to konec jeho normálního žití, stává se "prázdným", snadno ovladatelným i zneužitelným.)

Přírodně historický proces směřuje ke společnosti, v níž je svobodný rozvoj každého člověka předpokladem svobodného rozvoje všech, ke společnosti, kde je prostor pro rozvoj lidských schopností založených na poznávání světa a s tím bezprostředně souvisejícím rozvojem jeho prožitkového bohatství neomezený, právě tak, jako je neomezená příroda sama, ke společnosti v níž je svobodný a všestranný rozvoj člověka nejvýznamnějším faktorem ekonomického růstu, i tím, co umožňuje jeho neomezenost, resp. trvalou udržitelnost.

Marx nazývá společnost, která je výsledkem takového směřování, komunistickou společností. Takto jsem i já chápal a dodnes chápu obsah pojmu komunismus. Tím se nechce dotknout těch, kteří ho chápou na základě vlastních i převzatých zkušeností zcela jinak. Třeba i jako "zločinecký systém". Ale to, jak kdo v jakém kontextu používá ten či onen pojem, není ještě tím, co by mělo lidi rozdělovat. Pokud se ovšem nestávají obětí těch zájmů, které nemají pod kontrolou a které jim zabraňují pochopení toho, o co jde. Zkrátka a jednoduše, já už hodně dlouho chápu komunismus tak, jak jsem ho výše popsal, už hodně dlouho (přes 40 let) se k takovému pojetí hlásím. Za takové pojetí mohu být kritizován. Je ovšem hodně absurdní, pokud mě někdo nutil k tomu, že si musím pod komunismem představovat něco jiného. K tomu mě nepřinutil ani minulý režim. Jen primitiv vnucuje druhému svou představu. Normální člověk je schopen komunikovat s cílem dobrat se toho, proč obsah pojmů chápe druhý odlišně.

Když jsem se vrátil z tehdejší svobodné (přinejmenším v oblasti intelektuální) Oděsy domů, tedy do Prahy, kde jsem začal učit na VŠE na katedře filozofie, byla to obrovská změna. Všude bylo ještě cítit dopady normalizace, která se v době, kdy jsem odjížděl do Oděsy, teprve rozjížděla, respektive, jejíž důsledky se tehdy ještě neprojevily. Strach. Strach mít vlastní názor, strach svobodně diskutovat o problémech. Byl jsem často při různých příležitostech upozorňován, abych si dával pozor na to, co říkám. Ten, kdo v té době žil, možná tak změnu nepociťoval a považoval to za normální – říká se tomu efekt vařené žáby. Ale pro mě to nebylo příjemné poznání. Na druhé straně bylo již možné zaznamenat postupné opadání vlny kádrovácké ortodoxie a hledání cesty, co dál. Objevily se i náznaky snění po novém roce 1968, a to i na vyšších stupních stranické hierarchie.

Vycházel jsem ze své, poctivě sestudované a rozumem přijaté představy o tom, co je komunismus, tak jak jsem ji popsal o něco výše. Společnost, ve které svobodný rozvoj každého je podmínkou rozvoje vše, a ve které je tento svobodný rozvoj nejvýznamnějším zdrojem ekonomického růstu a který současně určuje charakter růstu tak, aby se vytvářel soulad mezi přírodou a společností. A protože díla klasiků – Marxe, Engelse, Lenina – nebyla zakázána, ba co víc, byla dostupná, považoval jsem za svou přirozenou povinnost snažit se o reformu KSČ tak, aby její společenská role odpovídala idejím, k nimž se hlásila.

K tomu poznámka: Někdo může tuto snahu považovat za naivní a nereálnou. Ale pokud někdo řekne, že to bylo "rozvracení strany", pak je prostě primitiv. Patrně prospěchářský primitiv, který ve členství v nějaké struktuře vidí jen možnost získání prospěchu. Jak jsem již uvedl, vstoupil jsem do KSČ z racionálního přesvědčení a moje rozhodnutí obětovat kariéru, ke které jsem měl patrně dobré předpoklady, a dát přednost pokusu o nápravu (neutěšeného) stavu bylo z mého hlediska logické a nutné. Lidé, kteří tento postoj nechápou, jsou pro mě "z jiné cenové kategorie". Platí to i pro ty, kteří dnes tuto moji snahu ironizují. Já ji bral hodně vážně.

Poměrně rychle jsem zjistil, že v té snaze nejsem sám. I když jsem v Praze téměř nikoho neznal, začal jsem se už v prvním roce svého působení potkávat s lidmi, kteří měli obdobný názor. Několik jich bylo přímo na pracovišti, kde jsem působil, jednoho jsem třeba potkal úplně náhodou v antikvariátu a přivedl jej na naši katedru. Ten zase přivedl další. Tak jsem se seznámil i s Mílou Ransdorfem, se kterým jsme tehdy byli velcí přátelé. Byla to doba velmi intenzivního intelektuálního kvasu. Založili jsme filozofický kroužek, na kterém jsme se rozhodli z metodologického hlediska analyzovat Marxovu metodologii, tj. způsob jeho práce s pojmy. Konkrétně pak studovat Marxovy "Rukopisy "Grundrisse"". Mj. i proto, že z nich vycházel Radovan Richta, který vedl tým, jehož výsledkem byla světově známá (velmi ji ocenil i Galbraith) "Civilizace na rozcestí". Marxovy "Rukopisy "Grundrisse"" znovu "objevil" autor bestselleru "Postkapitalismus" Paul Masson. U nás má jeho knížka řadu příznivců. Doporučuji, aby si přečetli, když ne samotnou Marxovu práci, tak alespoň Richtovu "Civilizace na rozcestí", která je mnohem plnějším, komplexnějším a hlubším pochopením Marxe.

Došlo k prvnímu střetu. Výbor KSČ na Ústavu marxismu-leninismu na VŠE nám studium Marxových "Grundrissů" zakázal. Prý jsou to "rané práce Marxe" a vychází z nich extrémní levice (což byla úplná blbost). Skutečně takové rozhodnutí přijal, ale nezveřejnil. Na základě toho pak začal vyslýchat mladší kolegy (ti, kteří nově nastoupili, já a někteří zkušenější kolegové, na které si netroufli, v tu dobu působil na katedře filozofie již dva roky). Byla s tím spojena i řada dalších menších trestů (zákaz účasti na konferencích, problémy při studiu aspirantury, dnešního doktorského studia). Zákaz jsme ignorovali a pokračovali. Považovali jsme ho za absurdní a dělali jsme si z něj legraci. V činnosti filozofického kroužku jsme pokračovali až do doby mého odchodu na základní vojenskou službu.

Pro vývoj mých názorů byla velmi důležitá setkání i profesorem Ivanem Dubským, jedním z předních filozofů roku 1968, vyloučeným z KSČ. Sedával pravidelně ve vinárně "U Šupů" v Spálence. Dnes už tam ta skvělá vinárna není. Mj. se sarkasmem jemu vrozeným mě trápil otázkou: "A víš, co je to vůbec marxismus?" – Když jsem se pokusil dát odpověď, vždy ji argumenty rozbil na padrť. Marxe měl v té době lépe sestudovaného než já. Na doporučení těch, se kterými nás sbližovala myšlenka nápravy stavu na základě drtivé intelektuální převahy, jsem se na konci sedmdesátých let dvakrát zúčastnil diskusí v Zemanově "Sportpropagu", kde byl Dragoslav Slejška a další normalizací "odstavené" osobnosti roku 1968. Patřil mezi ně i Miloš Zeman sám (později jsem se s ním znovu setkával až ve Federálním shromáždění od roku 1992). Tehdy ještě mladý, který si velmi rychle osvojoval každou zajímavou myšlenku a zahrnul ji do svého osobitého pohledu na realitu. Na další setkání do "Sportpropagu" jsem již nemohl přijít, protože jsem nastoupil základní vojenskou službu.

(Pokračování)