Uveřejňuji čtvrtou část vzpomínek na období od roku 1968 do 1989, kterými chci nejen připomenout, jak to tehdy bylo, ale také reaguji na trolly, kteří nenechají bez povšimnutí žádný z mých příspěvků, který se týká aktuálního dění.

(Pokračování)

Vojenská služba znamenala přetrhání běžných kontaktů. Na druhé straně mně paradoxně nabídla velké množství volného času, který jsem se rozhodl věnovat hledání odpovědi na otázku, co v současné (tedy tehdejší) společnosti selhává? Proč došlo k takovým deformacím v praktické realizaci ideje socialismu? – To nebylo možno vysvětlit ani "potížemi zrodu" ani "studenou válkou". Počáteční represe snad. Normalizační represe bylo možné vysvětlit sovětskou okupací. Ale společnost "reálného socialismu" zcela zjevně ztrácela dech a zahnívala na svém vlastním základě. Co bylo příčinou? Na tuto otázku bylo nutné dát co nejpřesnější odpověď, aby bylo možné najít cestu k nápravě.

K tomu poznámka: S tou "drtivou intelektuální převahou" jsme to mysleli vážně. Výsledkem normalizace bylo to, že se do významných funkcí dostali a měli převahu skuteční hlupci, kteří se snažili svou pozici stavět na ještě větších hlupcích. Většina generačně mladších se však tomu vzpírala. Navíc bylo mnoho těch, kteří v různých vyšších funkcích snili o naplnění snu svého mládí, nedeformovaném a nezahnívajícím socialismu. Zmínění hlupci Marxe většinou nečetli a ani nechápali. V ideových diskusích byli velmi zranitelní, o to perverzněji využívali svoji poziční moc. Myšlenka jejich postupného "převálcování" nebyla úplně nereálná, ale nebyla realizovatelná bez odpovědi na otázku, co je příčinou problémů a jak je pozitivně řešit. Mj. – dnes jsme v řadě parametrů ve velmi obdobné situaci.

Ve volných chvílích jsem připravil koncept svého pohledu na příčinu toho, co a proč selhalo. Dospěl jsem k závěru, že společenské vlastnictví jako takové není dostatečným předpokladem k vytvoření společnosti, ve které je svobodný rozvoj každého člověka podmínkou rozvoje všech, protože je nestabilní. Lidé se totiž ve společnosti významně liší svým podílem na výkonu vlastnických funkcí, a to i ve společnosti, ve které došlo ke znárodnění. Liší se v podílu na organizaci výroby, při institucionálním zajišťování vlastnických vztahů, při výkonu distribučních vztahů. Například v období nedostatku nějaké komodity (masa) může ten, kdo je pověřen jeho distribucí (řezník) získávat značné výhody (tzv. podpultový prodej apod.). Ale to je jen ta viditelnější deformace. Zneužívání institucionálního zabezpečování vlastnických vztahů (a to v monopolizovaném prostředí nomenklaturního systému) vede k ještě větším a systémovějším deformacím. Aniž bych o tom měl tušení, velmi jsem se blížil názorům Milovana Djilase, uveřejněných v jeho "Nové třídě". Tato knížka u nás byla sice přeložena a publikována ve druhé polovině padesátých let, ale pak již patřila mezi "libri prohibity". Seznámil jsem se s ní mnohem později, viz:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Milovan_Djilas

Rozhodl jsem se napsat článek pro Politickou ekonomii (což byl a dodnes je prestižní, impaktovaný časopis, tehdy jej vydávala akademie věd, tj. EÚ ČSAV, dnes jej vydává VŠE). Výkonným redaktorem byl tehdy Imrich Rubik (skvělý člověk a vynikající učitel začínajících autorů), šéfredaktorem Jiří Dvořák (dobře zapsaný ve stranických kruzích, ale osvícený). Článek jsem nasměroval do rubriky "metodika výuky" a hlavní myšlenky oblékl do hávu problematiky vzájemných souvislostí mezi výuky jednotlivých společenskovědních disciplín. Bez problémů prošel oponentním řízením. Vyšel na začátku roku 1981. To už jsem se vrátil z výkonu vojenské služby. Mezitím se mi dostala do rukou brožura vydána v Ekonomickém ústavu ČSAV, překlad studie polského ekonoma J. Pajestky, který měl obdobné názory jako já, viz: https://pl.wikipedia.org/wiki/J%C3%B3zef_Pajestka

Napsal jsem na jeho práci obsáhlou recenzi, kde jsem dále rozvinul některé své myšlenky. Vyšla o něco později.

A pak to přišlo. Volal mi domů I. Rubík, že je hrozný průšvih. Když jsem se k němu dostavil, ukázal mě odpověď s žádostí o uveřejnění, která na článek i na recenzi přišla. Jsem prý největší ze všech revizionistů a ohrožuji komunistickou stranu. Prý jako Djilas. Autorem byl starý chorvatský partyzán Pavel Dušan Nikolič, který s Titem a Djilasem přecházeli přes hory pronásledovaní divizí SS. Pak se rozkmotřili. Nejdříve na základě interdiktu vydaného sovětským Informbyrem na Tita. Djilas zůstal Titovi věrný a pomohl mu uhájit moc, P. Nikolič před Titem uprchl k nám a byl autorem označení "krvavý pes Tito". Djilas pak byl sám Titem vyhozen ze strany za svou již zmíněnou knihu "Nová třída". Byl jsem vlastně v očích P. Nikoliče "malým českým Djilasem" a chápu, proč se tak vzrušil. I. Rubík mně řekl, že se pokusí jeho odpověď neuveřejnit, příp. alespoň co nejvíce oddálit její uveřejnění. Uveřejnění by totiž mohlo vést k tomu, že by se výbor stranické organizace, pod kterou jsem patřil, mohl zabývat mou činností, což by patrně znamenalo nucených odchod z VŠE.

Podrobně jsem si Nikoličovu reakci přečetl. Navrhl jsem jiné řešení. Ať Nikoličův příspěvek zveřejní, ale s mou reakcí na něj. "A ty si na to troufáš?" – zeptal se mně. I. Rubík. Samozřejmě. Už při čtení Nikoličovy kritiky jsem měl před očima polemickou odpověď. Myslím, že se mně povedla. Starého partyzána jsem nešetřil a s využitím příslušných citací ukázal, že zná dílo Marxe i Lenina velmi povrchně. V závěru jsem naznačil, že pouštět se do kádrování s tak povrchní znalostí děl klasiků je přinejmenším neslušné. Asi se mně to povedlo, protože svou chybu v osobním rozhovoru se mnou uznal i P. Nikolič. Nakonec se ukázal jako velmi milý člověk, který se přiznal k tomu, že sní obdobný sen jako já. Několikrát jsme se setkali a sdělil mně velmi cenné životní zkušenosti. Přitom v době své největší normalizační slávy byl jedním z nejobávanějších kádrováků. Dnes se to může zdát mnohým mladším lidem divné, ale tehdy se vše bralo mnohem víc vážně. Vždyť za některé myšlenky se nasazoval život.

Pak už jsem měl cestu k publikování v Politické ekonomii otevřenou. Přispěla k tomu i trochu žertovná okolnost. Byl jsem tehdy poměrně hezký hoch. Jeden z členů užšího redakčního týmu, který oponoval několik mých článků, mně dokonce říkal, že jsem hezký jako herečka Vančurová. Rovněž I. Rubík měl sympatie pro mladé hochy. Patrně mně pomáhali i z těchto důvodů, i když jsem nikdy nezaznamenal ani náznak náznaku o naplnění těchto sympatií v jiné než odborné oblasti. Každopádně každý rok jsem zde publikoval nejméně jeden článek a postupně se propracovával k přesnému popisu příčin selhávání pokusu o vybudování "nové společnosti". Polemizoval jsem s pojetím "základního ekonomického zákona socialismu", ukázal jsem, jak postupně degenerovala oficiální ekonomická věda, resp. politická ekonomie, když jsem podrobně zmapoval její poválečný vývoj ve dvou obsáhlých pojednáních. Některé z příspěvků byly citovány i v západní literatuře.

Než pokračovat v zabředávání do slepé uličky, je lépe se vrátit a i za cenu velkých obtíží hledat cestu k lepší společnosti na novém základě. Tak nějak jsem to tehdy cítil. I řada lidí mé generace, se kterými jsme ve druhé polovině osmdesátých let již poměrně otevřeně komunikovali na téma zásadní společenské změny.

Ještě deset let po listopadu 1989 jsem si myslel, že hodně z toho, co jsem v osmdesátých létech publikoval v Politické ekonomii i dalších časopisech akademie věd (Filozofickém časopisu, Sociologickém časopisu, Ekonomicko-matematických obzorech, Ekonomii) mělo spíše jen dobový význam. Bohužel jsme se "úspěšně" propracovali "k mnohovrstevnatému systému (většinou skrytých) přerozdělovacích procesů", který měl už dávno skončit, místo toho ožil pod stávající mocí:

 

 

(Výše uvedené je z mého článku v Politické ekonomii č. 37, březen 1989, napsal jsem v první polovině roku 1988.

Příčina stejná: Deformace nejen toho, co je ve společenském, ale tentokrát i v soukromém vlastnictví formou zneužití realizaci dílčích funkcí, prostřednictvím, kterých jsou vlastnické vztahy realizovány. Dnes se tím zabývá teorie zastoupení, která bohužel zatím nedisponuje dostatečně efektivním teoretickým aparátem.

Dokonce se mnohem více aktuálním ukázal i spor týkající se základního ekonomického zákona socialismu. Šlo o to, zda je cílem "stále plnější uspokojování potřeb lidí" (jak říkala oficiální verze), nebo takové uspokojování potřeb lidí, které vede k rozvoji schopností lidí, následně pak uplatnění těchto schopností jako nejvýznamnějšího faktoru ekonomického růstu i toho, co určuje jeho kvalitu (jak zněla moje formulace vycházející z Marxova pojetí přírodně historického procesu a představ formulovaných například v jeho "Rukopisech "Grundrisse"").

Spor měl zcela reálný základ, protože to, kdo, kde a jak bude uplatňovat své schopnosti, bylo v rukou stranické nomenklatury – a ta schvalovalo, kdo může v jaké funkci působit a kdo ne. Podřídit její rozhodování nějakému vyššímu zákonu efektivnosti?! No to tedy rozhodně ne! Stačí lidi nakrmit a zabavit. – K tomu dodávám, že ze všech lidí, které jsem tehdy znal v odborné sféře, jsem byl jediný, kdo nikdy neměl žádnou nomenklaturní funkci. Ani tu nejmenší. I když jsem pak byl v roce 1988 vypuzen do Ústí nad Labem, ale mohl se podílet na zakládání Sociálně ekonomického ústavu ČSAV (což jsem dělal s velkou chutí a Severočeský kraj si zamiloval), byl jsem funkcí náměstka pro vědeckou činnost jen pověřen, ale nikdy ne schválen příslušnou nomenklaturou. Jen konstatuji. Nestěžuji si.

(Pokračování)