Uveřejňuji pátou část vzpomínek na období od roku 1968 do 1989, kterými chci nejen připomenout, jak to tehdy bylo, ale také reaguji na trolly, kteří nenechají bez povšimnutí žádný z mých příspěvků, který se týká aktuálního dění.

(Pokračování)

Ale vraťme se k aktuálnosti tehdejšího problému "základního ekonomického zákona socialismu". Jde v podstatě o tentýž spor, který by bylo dnes možné označit jako "Problém Gréty". Jak zajistit trvalou udržitelnost (podle mě přesněji neomezenost) ekonomického růstu? Někdo si může myslet, že nejlepší bude, když každému omezíme jeho spotřebu. Případně zredukujeme lidskou populaci. Obdivovatelé nastrčené Gréty ani nevědí, s čím si zahrávají.

Řešení je přitom úplně jiné: Vytvořit takové podmínky, za nichž bude s využitím fungujících tržních vtahů člověk motivován k rozvoji a uplatňování svých schopností, tj. kdy těžištěm lidských potřeb bude přirozené potřeba v rozvoji a uplatňování schopností, potřeba, resp. komplex potřeb, které jsou ekologicky (energeticky i materiálově) nenáročné a které současně ve svých konečných důsledcích působí jako nejvýznamnější faktor inovací, tedy toho, co umožňuje produkovat z "méně více", co umožňuje neomezeně odlehčit ekonomiku a co vytváří dostatečný prostor pro ekonomický růst založený na rozvoji a uplatňování schopností lidí.

Aby člověk pochopil konkrétní cestu k naplnění této možnosti, měl by přemýšlet, používat rozum, mimo jiné i studovat a dostudovat. Když někdo dává za vzor nedostudovat jako základ politiky, pak to není dobré znamení. Nedostudovaný člověk je snadno manipulovatelný, či – chcete-li – je ochoten naslouchat pískání krysařovi píšťalky.

Vrátím se ještě do období publikování prvních článků. V rovině teoretické argumentace se mi podařilo obhájit právo na tu teoretickou interpretaci reality, která podle mě vycházela z pochopení Marxova, Engelsova a Leninova odkazu a která umožňovala vysvětlit, co se v současné společnosti odehrává. Situace se však začala vyhrocovat. Výbor KSČ na Ústavu marxismu-leninismu běsnil. Dokonce vyvolal hlasování, ve kterém mně zakázali publikovat v časopisu Politická ekonomie. Bylo to tak iracionální rozhodnutí, že jsem jej ignoroval.

Rozhodl jsem se reagovat pozitivně. Na popud Michala Mejstříka, který obnovil na Ekonomickém ústavu ČSAV činnost Sekce mladých ekonomů při Ekonomické společnosti (která sehrála v roce 1968 významnou roli a pak byla rozpuštěna), jsem obnovil pobočku této sekce na VŠE. Uspořádali jsme první konferenci.

Do toho přišly mé osobní problémy. První manželství se mně nevyvedlo (nesu na tom kus viny, své bývalé manželky si vážím). Přípravu na druhé manželství jsem začal v době, kdy jsem se ještě ani já ani moje nynější manželka nerozvedli. Její muž na mně napsal stížnost v podobě vyfabulovaného literárního díla, ve kterém "zdokumentoval", že jsem nejnebezpečnější revizionista, a rozeslal ji na všechny stranické orgány i teoretická pracoviště, včetně Muzea Klementa Gottwalda. Většina mých známých situaci hodnotila na vyloučení z KSČ. Včetně nového ředitele ÚML VŠE, Jirky Bauera, který nade mnou držel ochrannou ruku a velmi mně pomáhal. Doporučoval mě, abych se pokořil, že snad mě udrží na pracovišti. Jirka Bauer je již dlouho po smrti, ale rok 1989 přežil o dvě desetiletí a splnil se mu jeho životní sen – napsal a za své prostředky vydal velmi zajímavou knihu "Otázka komunismu", ve které dokazoval, že nedoformovaný komunismus je v podstatě shodný s liberálním přístupem, viz:

https://muj-antikvariat.cz/kniha/otazka-komunismu-bauer-jiri-2006

Podle mě má pravdu, což byl jeden z důvodů našich vzájemných sympatií, druhým důvodem bylo, že to byl slušný člověk.

Rozhodl jsem se aktivně se bránit. Přes jednu studentku jsem si zajistil kontakt na jejího otce, který byl jedním z největších expertů na výklad stanov KSČ. Ten mi doporučil, abych si podrobně prostudoval stanovy i směrnice a důsledně se jich držel. Trestající komise, která byla ustavena na úrovni předsednictva Městského výboru KSČ (což nemělo logiku, protože jsem nebyl v žádné nomenklatuře) a jejímž předsedou byl vedoucí oddělení vědy a školství na MěV KSČ (tehdy to byla významnější funkce než dnes ministr), "se bude muset stanov i směrnic strany držet", řekl mi. "A ty jsou udělány tak, aby nemohlo dojít k opakování represí padesátých let. Pro nás mladé", jak mě vysvětlil, "byly procesy šokem. Tak později, když jsme měli v dobách klidnějších možnost, jsme do stanov i směrnic zabudovali spoustu pojistek, aby nemohlo dojít ke svévoli. Hlavně si pamatuj", doporučil mně, "důsledně trvej na tom, aby ti přesně zformulovali a písemně potvrdili, z čeho všeho jsi obviněn. Teprve pak mohou začít šetřit tvůj případ. A pozor – už nebudou moci tvá obvinění dále rozšiřovat. To je na disciplinárním řízení to nejdůležitější. Budou tě nutit k tomu, aby ses ke svému činu sebekriticky vyjádřil, aniž by upřesnili, o co jde, trvej na zformulování obvinění a jejich písemném záznamu. Pokud jim na to skočíš, upletou z toho bič či spíše oprátku. Musíš vydržet. Nelhat, nevykrucovat se, ale požadovat černé na bílém plné obvinění a v celém jeho rozsahu. Pak už bude záležet na tom, jak dokážeš své chování vysvětlit."

Toto poučení bylo velmi cenné. A svědčí hodně o tom, jak strana fungovala. Dnes se z různých stran vylučuje, jen to fičí, bez možnosti, aby se postižený bránil. Je to jedna z příčin, které vedou k deformacím politického postavení vše stran, které u nás působí. Máš jiný názor? Upozorňuješ na působení mafiánů v tvé straně? – Pryč s tebou! To je přece nejjednodušší řízení. Strana, zdůrazňuji, že jakákoli, pak začíná fungovat jako mafiánská struktura, na kterou se nalepí političtí tuneláři a rentiéři.

Mimo jiné – tehdejší zkušenost se mně hodila v roce 1997, kdy jsem na základě vyfabulovaných obvinění byl vylučován z ČSSD. Tehdy vedoucí představitelé ČSSD tisku sdělovali, že o mém vyloučení je prakticky již rozhodnuto. Pro "jistotu" byl můj případ svěřen přímo ústřední kontrolní komisi, kterou vedl Martin Starec. Ta se případem zabývala pod velkým mediálním tlakem na mé vyloučení. Nenašlo se žádné konkrétní provinění a celý humbuk skončil. To ovšem už media nezaznamenala. Dlužno dodat, že Martin Starec i někteří další členové komise se chovali korektně a poctivě se zajímali o to, jak to tehdy bylo. Důležité bylo i to, že se Martin Starec osobně zúčastnil na straně demonstrantů Palachova týdne v lednu 1989.

Vrátím se však do vzdálenější minulosti. V komisi byly další celebrity – proděkan právnické fakulty a další vysocí akademičtí i straničtí funkcionáři. A začalo to přesně, jak expert předvídal – oslovovali mě "Radime", vykali mně a vybízeli mně k tomu, abych jim všechno pěkně popovídal.

"Ale co?", ptal jsem se. "O čem mám povídat?", držel jsem se pokynů.

"Vždyť to přece všichni víme, jsme přece chlapi, ne?", snažili se udržet "příjemnou atmosféru" členové komise. Přetahovaná tohoto typu trvala dost dlouho, nakonec nevydržel ten člen komise, který tam byl "za vědu" a kterého jsem dobře znal, v podstatě to byl hodný člověk, který měl ovšem strach z autority vyšších orgánů, a konkretizoval obvinění: "Vždyť to přece všichni víme, k čemu se máš vyjádřit. Svedl jsi paní... (moji nynější manželku)."

V tu chvíli mě probleskla hlavou myšlenka, jak udělat z procesu frašku. Zatvářil jsem se velmi přísně a žádal, aby bylo zaprotokolováno, že příslušný soudruh má nemarxistický názor na ženy. Vždyť přece žena je svéprávná osobnost a výraz "svést ženu" je urážkou ženství jako takového. (Myslím, že jsem tím vyhověl i současným genderovým požadavkům.) Navíc – soudružka... (moje nynější manželka) je členkou KSČ a vědeckou pracovnicí na ústavu ČSAV. Po chvilce tahanic museli můj výrok (požadavek omluvy a formulaci o nemarxistickém názoru) zaprotokolovat. Dál už jsme se toho dne nedostali.

Hned druhý den brzo ráno mě volal přímo tajemník pro vědu a školství MěV KSČ a žoviálně mě vyzval, abych se za ním dostavil.

"Víš, co jsi způsobil?", povídal na úvod, "Teď z toho budou mít všichni legraci. V předsednictvu městského výboru je generální ředitel ČKD, Větrovec, ten herec, a další, kteří puknou smíchy. Znám je. Co s tím uděláme? Taková pitomost. Mně emigrují nomenklaturní kádry na Západ a teď mám řešit takovou blbost."

Pochopil jsem to jako nabídku smírného řešení. Věděl, že jsem si tuhle trapárnu nezačal. Dohodli jsme se na stranickém trestu napomenutí s tím, že se věc nebude dále rozmazávat. To se dalo přežít. Nemusel jsem odejít z pracoviště.

Těsně před tím, než se odehrála tato fraška, za mnou přišli lidé, které jsem znal, z nichž někteří byli mí přátelé, z obvodní jednotky Lidových milicí na Žižkově. Prý se jim líbí mé názory a chtějí mně pomoci. Nabídli mně, abych se stal jejich členem. Pak si na tebe netroufnou, říkali.

Situaci v LM jsem znal poměrně dobře. I vývoj názorů. Drtivá většina příslušníků LM byli dělníci, kteří nespojovali členství s kariérou. Dnes se hovoří zejména o selhání LM při zásahu v srpnu 1969. Zapomíná se, že v srpnu 1968 to byly právě LM, které – bez přehání – s nasazením života bránily jednání XIV. sjezdu KSČ ve Vysočanech. Mj. poměrně objektivní dokument o historii i účinkování LM ve změnách roku 1989 zpracovala ČT, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/5495-lidove-milice-v-ceske-televizi.html

V té době (druhé polovině roku 1982) již bylo zřejmé, že společnost čekají zásadní změny. Tipoval jsem je na rok 1991. Šlo o to, na kterou stranu se LM postaví. Vyhodnotil jsem nabídku jako poctivou. Ti, které jsem z těch, co mi nabídku učinili, znal, byli féroví lidé, kteří se jen tak nepodělali a kteří se sebou nenechali manipulovat.

Otevřeně jsem s těmi, co mě členství nabídli, probral zásadní otázku: "Jsme schopni zabránit tomu, aby byly LM zneužity k ochraně moci, která se zdiskreditovala a přežila?"

Šlo přitom o interpretaci zejména této části přísahy: "Jsem připraven chránit se zbraní v ruce zájmy strany, revoluční vymoženosti dělnické třídy a socialistický stát před vnitřním i vnějším nepřítelem a v případě potřeby nebudu váhat při jejich obraně položit i svůj život."

Podrobně viz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Lidov%C3%A9_milice

Vnitřním nepřítelem mohlo být i vedení KSČ, pokud by selhalo. A vše, co souviselo se socialismem, bylo odvozeno právě od úlohy dělnické třídy, tedy od většinového mínění pracujících lidí.

Pokud by došlo ke zneužití Lidových milicí, mohly být zablokovány nezbytné reformy a do sebe uzavřený režim, ochraňující privilegia elit, které selhaly, mohl existovat mnoho let za pomoci bezpečnostního aparátu. Zejména, pokud by k něčemu obdobnému došlo i v okolních zemích. Dnes, když ubývá přímých aktivních účastníků roku 1989, se na možnost této varianty zapomíná. Já si velmi dobře pamatuji, jaké zděšení i  mezi horlivými zastánci listopadových změn vyvolal pokus o převrat v roce 1991 v Rusku, viz:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Srpnov%C3%BD_pu%C4%8D

A to bylo téměř dva roky po začátku změn! Tehdy spousta významných osobností chodila za Mílou Ransdorfem a ptala se ho, jak hodnotí situaci. Odpovídal s úsměvem: "Vláďa Dlouhý už doplatil stranické příspěvky? Pokud ne, tak buďte klidní."

Míla Ransdorf tím narážel na velmi dobrou informovanost jeho kolegy z Prognosťáku.

V případě, že by naopak LM podpořili změny, bylo možné začít s nápravou dříve. Také se tím eliminovala různá rizika, např. možnost použití armády. Realistickým cílem bylo zamezit zneužití LM.

Vyhodnotil jsem situaci a s členstvím v LM souhlasil. Svůj postoj jsem deklaroval svému okolí – v rodině, přátelům, názorově blízkým lidem v zaměstnání.

(Pokračování)