Uveřejňuji šestou část vzpomínek na období od roku 1968 do 1989, kterými chci nejen připomenout, jak to tehdy bylo, ale také reaguji na trolly, kteří nenechají bez povšimnutí žádný z mých příspěvků, který se týká aktuálního dění.

(Pokračování)

Naše jednotka byla složena z pracovníků VŠE, což byli většinou intelektuálové. Z pochopitelných důvodů budila určitá podezření u "vyšší moci". Patrně se také vynášely informace z neformálních diskusí, které zde probíhaly. Tak za námi přišli "shora" s návrhem, abychom přijali patronát ze strany jednotky LM v podniku Diamo se sídlem ve Slaném. Prý je tam sto členů LM, většinou horníků, kteří otevírají šachty, což je mimořádně náročná a nebezpečná práce.

"Proč ne?", reagoval jsem, "Taková stovka skutečných chlapů, kteří umí zacházet se zbraněmi i s dynamitem, se v Praze bude hodit, až do toho půjdeme."

Řekl jsem to napůl žertem. Zapůsobilo to. Už nikdy tato nabídka nebyla opakována. Asi jsem tehdy udělal chybu, protože těch sto chlapů by určitě velmi rychle pochopilo, o co jde. Na druhé straně to působilo jako určitá osvěta i směrem nahoru.

Vzpomněl jsem si přitom na epizodu, která se mým brněnským kamarádům, přihodila. Bylo to ještě v polovině 70. let. Založili filozofický kroužek a studovali Marxe coby studenti brněnské univerzity. Jednou se otevřeně v hospodě bavili o aktuálnosti Marxova odkazu. Čistě teoreticky. Asi dost hlasitě. Od vedlejšího stolu, kde sedělo několik chlapů v montérkách, jeden z nich vstal, asi jejich neformální představitel, zašel k nim a povídá:

"Tak vás posloucháme, hoši, a pochopili jsme, o co vám jde. Až do toho půjdete, počítejte s námi. Je nás dvanáct a máme zbraně. Tady máte telefonní číslo."

I to svědčí o tom, jaká byla doba.

Poměrně otevřené diskuse probíhaly nejen v naší jednotce LM, ale i na úrovni celé obvodní organizace. I v jejím vedení byli moudří lidé, kteří věděli už zhruba v polovině osmdesátých let, že ke zneužití LM nesmí dojít.

První den Palachova týdne OV KSČ na Praze 3 vyzval příslušníky LM na tomto pražském obvodu, aby se ve vycházkové uniformě dostavili "pod koně", tj. do horní části Václavského náměstí pod sochu sv. Václava. Prý se tam shromáždí lidé a máme s nimi diskutovat. Uvítal jsem to. Lidí se dostavilo víc, než se předpokládalo. Několik tisíc. Přešel jsem silnici, která nás oddělovala, a začal s lidmi diskutovat. Kolegové rozpačitě stáli "pod koněm". Sdělil jsem lidem svůj názor. Změny jsou nezbytné, důležitá je co nejširší shoda, předpokládám, že LM nebudou zneužity, protože je tam většina lidí, kteří mají obdobný názor jako já. Cítil jsem celkem uvolněnou atmosféru.

Mj. před časem v ČT vystupoval historik architektury ing. Zdeněk Lukeš a ukazoval i svůj deník z té doby, kde si poznamenal: "Rozhovor s milicionářem, pak zásah policie." Ano. Krátce na to jsme byli odveleni a zasáhl bezpečnostní pluk. Pak už jsme se nikdy do oficiálního kontaktu s demonstranty nedostali. Večer jsem měl obavy, zda si pro mě nepřijdou, ale nepřišli. Naopak. Asi ve čtvrtek, třetí nebo čtvrtý den demonstrací, nás několik z naší jednotky bylo pozváno na OV KSČ Praha 3. Demonstrace pokračovaly a nebylo jasné, jak je ukončit. Nedalo mi to a řekl jsem: "Tradiční silou LM bylo projít Prahou za zpěvu revolučních písní."

"To je dobrý nápad", řekl kdosi.

"To si nejsem jist", navázal jsem. "Představte si, že půjdeme a budeme zpívat ´Pryč s tyrany a zrádci všemi...´ Jako to asi lidé pochopí?"

Myslím, že v tu chvíli leckomu došlo, kam až situace zašla. Jak se vedení země odcizilo od lidí, jimiž se tak rádo ohánělo.

Za nejrozumnějšího a nejpoctivějšího jsem považoval náčelníka pro výcvik. Po roce 1989 ho vyhodili z práce. Tak si založil vlastní firmu, která začala prosperovat. Po nějaké době k němu přišli ti, co ho vyhodili z práce, s prosíkem, aby je zaměstnal. Firma, ze které ho vyhodili, rozkradli a ta zbankrotovala. Zaměstnal je. Měl pochopení pro lidskou malost. Jeden z mnoha obdobných příběhů tohoto typu.

Po 17. listopadu 1989 jsem se s ním okamžitě spojil. Podrobně mně popsal situaci a potvrdil, že pražské LM nebudou zasahovat, že jsou v kontaktu s mimopražskými a ani ty nebudou zasahovat. V některých případech bylo vyjednávání s mimopražskými LM jednodušší, v některých obtížnější. Byl dokonce případ, že když jednu jednotku přivezenou do Prahy požádali vyšší funkcionáři KSČ, aby udělala pořádek (která před tím již byla v kontaktu s pražskými milicionáři), dostalo se jim odpovědi: "Tak jo. Jdeme na ÚV a zatkneme Jakeše."

Se souhlasem náčelníka pro výcvik jsem ještě v neděli, dva dny po 17. listopadu, obešel vznikající studentské stávkové výbory na některých fakultách a ujistil jejich vedení, že LM nebudou zasahovat.

Mimořádně důležité bylo, aby změny, které přišly dříve, než jsem očekával, probíhaly jako projev a demonstrace národní jednoty. Zdola byl svolán pražský aktiv KSČ, na který byl volný přístup. Sešlo se přes dva tisíce komunistů, kteří si přímo tam vynutili odchod Mirka Štěpána z funkce předsedy Městského výboru KSČ. Pak většina účastníků odešla podpořit demonstraci na Letnou.

Heslo "Nechte samet sametem, teďka s nima zametem!" nezabralo. No jak by mohlo?! Vždyť většina těch, kteří podporovali změny, byli členové KSČ. Mnozí z nich očekávali nový rok 1968. To ovšem nebylo reálné. Jednak, i při uznání toho, v jak obtížné situaci bylo nejužší vedení strany, při ocenění pragmatismu i poctivosti některých z jeho členů, při zvážení toho, že většina z nich skutečně věřila idejím socialismu, přece jen byli dosazeni jako zástupci okupační moci. Navíc selhali v době, když už bylo možné některé vstřícné reformy dělat. Nemohli se proto přerodit v osvícené vedení jako v roce 1968. Fraška s Urbánkem jako novým předsedou KSČ byla vrchol trapnosti. To už ta část členské základny, která stále ještě čítala v ČR několik set tisíc, byla názorově zcela jinde.

Jak tedy dál? Tato otázka v intelektuálním levicovém prostředí, ve kterém jsem se před listopadem 1989 pohyboval, byla nastolena dávno. Pokud jde o některé parametry odpovědi, panovala mezi těmi, kdo věděli, že zásadní změny jsou nezbytné, shoda:

1. Vedoucí úloha KSČ založena na moci vede k degeneraci vládnoucích elit, pokud má být vedoucí úloha na něčem založena, pak na síle myšlenek. (To nebylo nic nového, přejímalo to některé aspekty tehdejšího eurokomunismu.)

2. Ekonomika nemůže fungovat bez trhu a konkurence, a to včetně trhu investičních statků. (V pojetí socialistické tržní ekonomiky byl tehdy vůdčí postavou L. Rusmich, byl jsem členem jeho týmu na Ústředním ústavu národohospodářského řízení, mj. zúčastnil jsem se diskuse s týmem V. Klause, který zdůrazňoval význam privatizace.)

3. Důležitou součástí změn měly být i "ostrovy pozitivní deviace" typu Slušovic, děčínské Desty apod. (To byla jedna z hlavních myšlenek Zemanova článku v Technickém magazínu.)

4. Důležité bylo všemi cestami podporovat aktivní zapojení lidí do řešení problémů. (I při vědomí toho, jak "účast pracujících na řízení" za Gorbačovovy perestrojky" selhávala.)

Moc toho, na čem jsme se dokázali shodnout, nebylo. Ideový prostor, pokud jde o to, jak provést reálně změny, zejména v ekonomie (a nejen politikaření podstatně ovlivněné mocenským korumpováním části disentu ze strany bývalé institucionální moci) po zásluze ovládla velmi dobře připravená skupina kolem Václava Klause, který trpělivě s velkou úctou k teorii budoval tým pod formálním krytím pobočky Vědeckotechnické společnosti při Československé státní bance, kde byl zaměstnán.

Na závěr poznamenám, že koncem roku 1990 mě nabídl známý, se kterým jsem se poznal v polovině osmdesátých let na OV KSČ Prahy 10, kde jsem musel rok odčiňovat své hříchy (říkalo se tomu politická stáž) a který tam byl na rok uložen za obdobné prohřešky, abych šel pomáhat Jirkovi Svobodovi reformovat – tehdy již – KSČM, prý už je to s ním projednáno. Šel jsem a rád. Byl jsem přesvědčen, že konečně budeme moci komunistickou stranu změnit tak, aby se za ni žádný člen nemusel stydět. Myslím, že se nám za tu krátkou dobu, než byl na Jirku Svobodu spáchán atentát, který jen tak tak přežil, ale jeho delší pobyt v nemocnici umožnil jej od vedení strany odstavit, podařilo dost v tomto směru udělat. Ale to by už bylo na jiné povídání. Na téma, zda by mohla existovat intelektuálně silná, vnitřně plně informovaná, programová strana působící silou své ideové převahy. Poznamenám jen to, že prvním krokem, který jsme při obnově komunistické strany udělali, bylo, že jsme začali objíždět okresy a mluvit s lidmi. Bafuňáři z aparátku utekli, většinou tam zůstali právě jen mladí lidé, kteří tam byli na politické stáži a se kterými byla radost spolupracovat. Rovněž tak na setkání v době, kdy to nebylo jednoduché, chodili fantastičtí lidé – moudří, obětaví, stateční. Škoda, že když začala být KSČM respektována a začaly se zvyšovat její preference, byla jako programová a intelektuálně silná strana postupně likvidována. Tím se otevřel prostor i ke stále agresivnějším výpadům proti komunistické myšlence.

(A to už je vše)