S odstupem času pokračuji v seriálu o Husovi. Aktuální mj, i proto, že EU bude mít příležitost se pod dozorem "našeho člověka v Bruselu" vrátit k původním hodnotám, než sešla na zcestí, viz:
https://radimvalencik.pise.cz/7150-vera-jourova-hodnoty-eu-slaby-post.html
Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:
https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html
Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím
30. část
František Neužil
Už jsme se zmiňovali, že filosofie (i náboženská) je nejenom láskou k moudrosti, leč též i láskou k hlouposti. A stane-li se někdo aktivním nositelem filosofické (či nábožensko-filosofické) ideologie reakční společenské třídy, stává se tím zároveň objektivně, bez ohledu na svou vůli a na svá přání, ve filosofické teorii nebo bohosloveckých úvahách naprostým hlupcem a z morálně politického hlediska současně též podlým darebákem.144
Nyní by ovšem mohl některý nepříliš laskavý čtenář – a těch bude, jak se zdá, mezi čtenáři našich teoretických spekulativních úvah většina – namítnout, že v období husitského reformního a revolučně demokratického hnutí náleželi – pod zorným úhlem dialekticko-materialistického pojetí logiky zákonitostí třídního boje (neboli historického rozvoje lidské společnosti) jakožto přírodně historického procesu střídání společenskoekonomických formací na jevišti dějin – k nejpokrokovější společenské třídě příslušníci nikoli selské a městské chudiny, ale rozmanitých sociálně ekonomických vrstev a skupin měšťanské a šlechtické opozice, neboli měšťanů, kupců (tedy i obchodníků s penězi) či nižší a střední šlechty, kteří by se (kupříkladu spolu s některými členy panského stavu) měli svou objektivní vlastnickou rolí stát v lůně feudální třídně sociální strukturace aktivními kapitalistickými podnikateli, i když by si, jak tomu bylo v Anglii během šestnáctého století, zachovali šlechtické tituly coby tak zvaná "nová šlechta": z čehož by vyplývalo mimo jiné, že univerzitní mistr Vavřinec z Březové neměl coby náboženský ideolog pokrokové společenské třídy objektivní třídní důvod o táborských pikartech a adamitech lhát.
Co odpovědět na tuto logickou námitku? Mnohokrát jsme uváděli a zdůrazňovali, že základní dějinotvorná slabina husitství spočívala v tom, že nedokázalo v útrobách feudální sociálně ekonomické a třídně sociální dělby práce vytvořit alespoň zárodečné buňky kapitalistických výrobně vztahových forem rozvoje výrobních sil, za což nesou historickou odpovědnost především a právě příslušníci rozličných ideových křídel měšťansko-šlechtického, kališnického nábožensko-politického proudu v husitském hnutí, kteří, což se týká zvláště vojenských velitelů a vojevůdců, mezi nimiž byl samozřejmě nejslavnější Jan Žižka z Trocnova, z řad nižších a středních šlechticů, sice osvědčili nesporné vlastenectví a dokázali vítězstvími nad pěti křižáckými výpravami zachránit český národ před záhubou a vyvražděním, avšak z hlediska objektivního úkolu zformovat v lůně feudálních výrobních vztahů alespoň zárodky, zárodečné formy postfeudálních vlastnických struktur, jejž před ně postavily dějiny českého národa, naprosto a žalostně selhali.
Z toho plyne, že nejpokrokovější, nejrevolučnější společenskou třídou husitského hnutí byla právě venkovská a městská chudina, byť se její revolučně demokratická dějinotvornost mohla realizovat pouze v oblasti politické a ideologické nadstavby a duchovně kulturní sféry společnosti: v krátkém období lidovlády a politické moci chudiny, selsko-plebejského třídně sociálního proudu husitství, jak se na jaře roku 1420 přibližně na jeden rok ustavila na Táboře a v myšlenkových výbojích ideových a politických vůdců chudiny, radikálních kněží, jejichž dějinně filosofická a sociálně politická obrazotvornost daleko předběhla nejenom jejich středověkou feudální současnost, ale i budoucnost, měšťáckou buržoazní společnost. A dále z toho plyne, že pražští univerzitní "mistři-fistři" Jan z Příbrami, Vavřinec z Březové či Jakoubek ze Stříbra měli objektivní třídní zájem lhát o táborských pikartech a adamitech a jejich odporné pomluvy a špinavé lži o "davovém šílenství" a "sexuálních zvrácenostech" táborských pikartů a adamitů – které si tito ctihodní mužové zajisté vymysleli jedině proto, aby jejich duše nebyly po smrti těla vydány všanc plamenům a mocnostem pekelným – se báječně hodily v nelítostném, krvavém třídním, mocensko-politickém zápase, jenž se na Táboře odehrával v průběhu roku 1421 a v jehož důsledku se měšťansko-šlechtické straně podařilo zlomit a zlikvidovat moc do té doby vládnoucí chudiny. Odpůrci společenství majetku a chudinské lidovlády vlévali do svých traktátů jed politické nenávisti s jasným záměrem zostudit, zničit a vyvraždit radikální táborské kazatele – aby se i duše kacířských pikartů "očistily ohněm od zvrácených žádostí tělesných". Na první pohled je zjevné, že celý řetězec jejich pomluv byl vybrán z běžného arzenálu katolické církve a ortodoxních katolických teologů. Vždyť sledujeme-li alespoň zhruba dějiny středověkého kacířství, musíme dát ještě jednou za pravdu panu Isaacu de Beausobre, když píše, že zprávy o naháčích a skupinových sexuálních orgiích, provozovaných údajně na tajných nočních schůzkách, jsou velice omšelé a táhnou se celým středověkem: o sexuálních oplzlostech katarů, valdenských i jiných kacířských sekt napsali inkvizitoři podobné snůšky lží, jaké vyprávěla "Husitská kronika" či povídačky, obsažené v traktátech mistra Příbrama, jenž kupříkladu v otázkách eucharistie náležel k "nejumírněnějším z umírněných kališníků", neboť jako teolog byl katolicky mnohem ortodoxnější než mistr Jan Hus.145
Shrneme-li uvedené důvody, musíme dospět k jednoznačnému závěru, že zprávy o "masových adamitských sexuálních zvrhlostech a zvrácenostech" na Táboře jsou lží a výmyslem třídních a politických nepřátel chudiny, a proto je nezbytné odkázat je do bohatého seznamu smyšlenek a pomluv, jimiž byl po staletí zostouzen boj odíraných a vykořisťovaných lidových pracujících mas. Zdá se nám, že musíme souhlasit s názorem doktora Macka, dle něhož "v první fázi boje proti táborské chudině bylo vyzdvihováno pikartství jako hlavní táborský blud a jako ohavné kacířství. V druhé fázi boje proti chudině, když byli táboři hromadně masakrováni, upalováni a pobíjeni, byl zdůvodněn a ospravedlňován postup vítězů tím, že se zasloužili o vyhlazení nejhnusnějšího zlořádu, adamitství. Tato gradace v boji proti táborské chudině je přirozená, logická a plně odpovídá celému průběhu revolučního hnutí."146
"Davové náboženské šílenství" táborských pikartů a adamitů, které mělo zachvátit několik stovek lidí, se údajně podle zpráv dobových kronikářů rozvinulo v průběhu roku 1421. Vrchol náboženského blouznění, spjatý s eschatologickými a chiliastickými proroctvími, však připadá na jaro roku 1420, kdy z horečnaté aktivity kazatelů vyvřely některé blouznivé nápady, jako bylo kupříkladu proroctví, že "v obnoveném božím království budou ženy tělesně rodit bez bolesti". Celý rok 1420 pak byl vyplněn řadou bitev, těžkých a rozsáhlých válečných střetnutí i politických zápasů, hádkami a spory, v nichž se tříbila ideová, nábožensko-filosofická i politická stanoviska. Na jaře roku 1421 už nastal odliv revoluční vlny, vrcholný bod z roku 1420 už byl dávno překonán a tato skutečnost přímo vylučuje, abychom činnost táborských pikartů a adamitů spojovali s "davovým náboženským šílenstvím". Popíráme-li ovšem výklady o "davovém adamitském šílenství", nechceme a nemůžeme popřít, že se mohli vyskytnout jednotlivci, kteří skutečně propadli náboženskému blouznění a pobíhali na veřejnosti nazí. Rovněž je docela dobře možné, že se ve všeobecně vzrušeném období, kdy padaly staré autority, uvolnila i tradiční pouta pohlavního styku, a proto se na Táboře stejně jako po celých Čechách uvolnily staré zvyklosti a formy manželského pohlavního života, takže zde mohlo dojít k ojedinělým projevům pohlavní nevázanosti. Nemůžeme zajisté vyvrátit předpoklad, že se mezi táborskými chiliasty (neboli pikarty a adamity) mohly vyskytnout jednotlivé projevy sexuálně nevázaného jednání, jelikož pro tuto oblast nemáme věrohodné empirické údaje, jsme ale hluboce přesvědčeni, že míra těchto úkazů nepřekračovala úroveň, která byla v oné době běžná ve středověké feudální společnosti mezi kněžími v celibátu, mnichy a jeptiškami v klášteřích či mezi příslušníky mocenských špiček světských a církevních feudálů a dvorských kruhů nebo papežské kurie: již v prvním díle našeho povídání jsme se stručně zmínili, jak velkolepě renesanční kavalírský postoj měli Zikmund Lucemburský, císař svaté říše římské, spolu se svou manželkou, krásnou Barborou Celjskou – jeho milost císařská coby pravý renesanční kavalír, překrásná paní Barbora jako pravá renesanční dáma – v otázkách tělesné lásky a manželské věrnosti, kteří svým nekonvenčním chováním byli určitě velice populární na všech evropských panovnických dvorech. Vůči důstojným univerzitním učencům, jako byli mistr Příbram, autor "Husitské kroniky" či Jakoubek ze Stříbra, bychom dokonce mohli zaujmout jízlivě ironický postoj a prohlásit, že v otázkách sexuálně nevázaného či vázaného jednání již zřejmě nemohli dávat špatné příklady, a proto byli schopni vzhledem ke svému věku pouze zdvíhat moralizátorský a karatelský prst – a je příznačné, že jím mířili pouze na táborské "kacíře", zapomínajíce, že nepřirozené sexuální praktiky se mohou vyskytovat jak u "pikartů" a "adamitů", tak i u "pravověrných" pražských kališníků: důsledný třídní postoj ideologa reakční společenské třídy se manifestoval vskutku podivuhodným způsobem.
Poznámky:
144)Viz str. 36-39 (jmenovitě pak str. 37) naší teoretické studie.
145)V polipanském období formuloval mistr Jan z Příbrami ruku v ruce s mistrem Janem z Rokycan, jenž byl po Lipanech zvolen arcibiskupem, na jednom z "učených hádání" mezi pražskými a táborskými kališníky údajně "pravé a ryzí" vyznání křesťanské víry v otázce svátosti oltářní následujícím způsobem:
a) ve svátosti velebné těla a krve boží jest celý Kristus pravý bůh a pravý člověk svým vlastním přirozením a podstatou svého přirozeného bytu, kterou podstatou vzal jest z Marie panny a jíž sedí na nebi na pravici boha otce;
b) ve svátosti oltářní jest tělo Kristovo živé, spojené s božstvím, jako na pravici boží, a že tu též jest Kristus živý, v jehož těle tu jest krev i duše na kříži vypuštěná;
c) křesťané pánu Ježíšovi, jenž jest ve svátosti velebné, mají se klaněti jako bohu a jej ctíti, i jeho tudíž svaté tělo.
(Viz Palacký, F.: Dějiny..., v citovaném vydání str. 755).
Zbožný křesťan podobojí měl tedy věřit, že v doušku vína, které se může změnit v ocet a kousku nekvašeného chleba, jejž mohou okusovat myši, nebo svým trusem poznamenat mouchy – abychom parafrázovali nesmrtelný výrok hostinského Palivce z Haškova "Švejka" –, se po pronesení posvěcovací formule nalézá "tělo Kristovo živé, s božstvím spojené", že tu je osobně přítomen "Kristus živý, v jehož těle tu jest krev i duše na kříži vypuštěná", a eucharistie se tudíž stává "svátostí velebnou", které se mají křesťané "klaněti jako bohu". Je příznačné, že sněm, během něhož ono "učené hádání" probíhalo, doporučil právě tento stupidní tmářský žvást – vůči němuž by zajisté neměli žádných námitek "svatí mužové církve římskokatolické", shromáždění na kostnickém koncilu, kteří "pro větší slávu boží" nechali upálit mistra Jana Husa a určitě by nad ním zajásali i autoři "Kladiva na čarodějnice" – schválit jako obecně závazný věroučný článek pro všechny, kdo se hlásí ke kalichu a přijímají svátost oltářní po způsobu chleba i vína. (Viz tamtéž, str. 754-755). Příznačné je také, že když na jiné veřejné disputaci ukázali táborští kněží, že dovedou filosoficky zdůvodnit svoje představy o eucharistii, které se obejdou bez pojetí transsubstanciace neboli "zázračného přepodstatnění" chleba a vína v tělo a krev Kristovu, vysvětlit rozdíl mezi "přirozeným bytím" Kristovým, jež zůstává rozměrově v nebi, a Kristovým "bytím posvátným", které působí svou milostí v eucharistii, takže i po pronesení posvěcovací formule zůstává na oltáři podstata chleba hmotného i hmotného vína, a přesto se eucharistie stává i v tomto případě "velebnou svátostí oltářní", jíž se vzdává úcta: a tudíž "řeči jejich mnohým posluchačům zdály se nebýti ani bezbožné, ani nerozumné, Rokycana i Příbram, bojíce se, aby mysli mnohých k nim se nesklonily, jali se stíhati jich připomínáním všeho, co kde Táboři spáchali neslušného, aneb co který kněz jejich ode čtyřmecítma let propověděl urážlivého." (Tamtéž, str. 752-753). Je zjevné, že působil-li proces obecně demokratických a pokrokových sociálně ekonomických a politických změn, jak tomu bylo v období před lipanskou bitvou i tehdy, když v husitském hnutí začala hrát vedoucí, řídící a organizační úlohu rozličná křídla "strany" měšťanů a šlechticů, měšťansko-šlechtické opozice – a to zvláště v době, kdy v čele Tábora stanul kněz Prokop Veliký, jenž byl téměř tak geniální vojevůdce jako Jan Žižka z Trocnova a diplomatickým nadáním Žižku převyšoval – na duchovně praktické osvojení světa v oblasti nábožensko-filosofické tvorby u lidí učených i prostých tím způsobem, že v něm posiloval tendence k racionalitě a demokratismu, pak kontrarevoluční sociálně ekonomický i sociálně politický rozvoj po tragické lipanské porážce táborských a sirotčích polních vojsk podporoval ve sféře duchovně praktického osvojení světa (čili světového a životního názoru) všech skupin a vrstev obyvatelstva české feudální společnosti ty nejhorší, nejreakčnější a nejtmářštější stránky "ducha doby gotické". Mohli bychom dodat, že i nábožensko-filosofické myšlení řady katolických teologů, jako byl například Mikuláš Kusánský, bylo mnohem svobodomyslnější než teologická doktrína tohoto kališnického "bojovníka za pravdu Kristovu", nazývajícího se "každého kacířství a zvláště viklefského a pikartského bedlivý pronásledovník". (Tamtéž, str. 616).
146)Macek, J.: Tábor... II. díl, v citovaném vydání str. 327.
Moje poznámky:
Tady s Františkem Neužilem dost nesouhlasím. Podle mého názoru příliš toporně interpretuje třídních schéma, že úkolem rodící se buržoazie mělo být organizovat manufakturní výrobu a ne se (z důvodu nenalezení "své parkety") postavit proti nejrevolučnější hnací síle husitské revoluce. (Píši záměrně trochu zjednodušeně.) Tím nechci zpochybňovat jeho – patrně oprávněnou – obhajobu radikální venkovské chudiny, která se patrně ve svá většině nedopouštěla toho, z čeho byla obviňována. V té době však šlo zejména o to vymanit se z okovů katolické církve, která spoutala společnost nejen duchovně, ale i rigidním způsobem hospodaření, oproti tomu posílit úlohu měst a s tím ruku v ruce jsoucího řemesel a obchodu coby předehry navazující průmyslové revoluce. Tohoto úkolu se geniálně podujal Hynce Ptáček z Pirkštejna (viz např. https://www.semanticscholar.org/paper/Hynce-Pt%C3%A1%C4%8Dek-z-Pirk%C5%A1tejna-%3A-opom%C3%ADjen%C3%BD-v%C3%ADt%C4%9Bz-%C5%A0andera/f7ed930eda6107152c861284c9070b87ebafe430 - ale čerpám z jiných zdrojů), který byl hloupě zostuzený v nejslabším filmu z doby husitství "Janu Roháči z Dubé"). Podle mého názoru hrál zásadní roli v dotažení husitské revoluce, mj. i včetně toho, že je prvním a geniálním makroekonomem (monetaristického střihu).
(Pokračování)