S odstupem času pokračuji v seriálu o Husovi. Aktuální mj. i proto, že EU bude mít příležitost se pod dozorem "našeho člověka v Bruselu" vrátit k původním hodnotám, než sešla na zcestí, viz:
https://radimvalencik.pise.cz/7150-vera-jourova-hodnoty-eu-slaby-post.html
Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:
https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html
Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím
31. část
František Neužil
Vše, co nám Jan z Příbrami, Vavřinec z Březové či Mikuláš Biskupec z Pelhřimova vykládali o "adamitském davovém šílenství", v sobě mohlo skrývat zrnko pravdy. Nebylo by ani možné, aby si třídně sociální protivníci a političtí odpůrci chudiny úplně vymysleli adamitské bludy, bláznivé smyšlenky, že k návratu do stavu rajské nevinnosti postačí, když se zbavíme šatstva: bylo nutné smísit výmysl s pravdou, překroutit skutečná hesla a společenské ideály chudiny, zkarikovat její úmysly, aby bylo možné pod heslem boje s "adamitským davovým šílenstvím" vést třídní, ideový a politický zápas s táborskou venkovskou a městkou chudinou i jejími politickými vůdci, politický zápas, jenž vrcholil otevřeným masovým a vyhlazovacím terorem. Univerzitní mistr Jakoubek ze Stříbra svého času licoměrně žádal, aby táborští kněží omývali starcům nohy, chtějí-li se mermomocí připodobnit apoštolům a prvotní praxi Kristovy církve. Stejně tak byla namířena i polemika proti adamitům. Všechny tak zvané adamitské články byly zkarikovány a zesměšňovány právě v poměru k ústřední ideové otázce chiliasmu, tedy ve vztahu k prvotní církvi a apoštolské praxi, k ústřednímu požadavku, jenž vévodil celé táborské chiliastické ideologii: zpět do časů prvotní církve, do období zlatého věku, pryč se současnou hříšnou společností!
Nepřátele, hájící soukromé vlastnictví a výsady privilegovaných tříd ve feudální společnosti, musela tato chiliastická touha po návratu do rajské blaženosti přímo provokovat k tomu, aby hlasitě nezvolali: "Nuže dobrá, chcete-li vskutku úplně odstranit stávající společenský řád, pak také žijte jako v ráji a odhoďte oděvy, žijte jako Adama a Eva!" Chiliasté se někdy ani nemuseli zmínit o praxi apoštolské křesťanské církve, a přesto se hlasy odpůrců předháněly v líčení, co všechno by táboři museli dělat, kdyby opravdu chtěli uskutečnit návrat do časů Kristových. Takový byl patrně zdroj výmyslů o adamitství: stačilo jen domýšlet nadhozené a zobecnit nahodilé projevy nějakého pološíleného blouznivce – a už byl na světě soubor zhovadilých a hříšných artikulů, za něž byla kacířská hranice přiměřenou a vhodnou odměnou.147
S pravděpodobností, která téměř hraničí s jistotou, můžeme tedy, jak se alespoň zdá, konstatovat, že táborští pikarti a adamité představovali menšinu táborské "obce domácí" i "obce polem pracující", jejíž členové:
a) popírali, že by poté, co kněz pronese posvěcovací formuli, byl ve svátosti oltářní osobně přítomen živý Kristus, čímž překonávali dobově podmíněné zvěcnělé a odcizené pojetí eucharistie a v podstatě předjímali logiku protestantského i katolického teologického myšlení ve dvacátém století;
b) zůstávali věrni chiliastickým vizím o nastolení "království božího na zemi" neboli spravedlivého společenského řádu, vyrůstajícího ze živné půdy sociálně ekonomické rovnosti mezi lidmi v podobě společenství majetku, majetkové rovnosti mezi příslušníky obce;
c) snažili se prakticky navazovat především na nejradikálněji znějící články proroctví o "konci světa" a "skonání věků", podle nichž v "obnoveném království církve bojující" již nebude zapotřebí psaných knih ani kostelních a chrámových staveb, protože "zákon Kristův bude vepsán do srdcí všech" a chrámem božím může být tudíž obloha, na níž ve dne září slunce a v noci svítí hvězdy;
d) žádné světské ani církevní vrchnosti neplatili poddanský úrok, neuznávali ani ostatní formy feudálního vykořisťování, do okolních vesnic a měst se snažili šířit myšlenky, že nemá být pánů ani poddaných, císařů a králů, lidská společnost se nemá dělit na lidi urozené a neurozené, ale všichni mají být svobodní synové a dcery boží: čili nemá existovat žádný trojí lid, ale pouze jeden jediný, sociálně ekonomicky stejnorodý lid, v jehož rámci si jsou všichni rovni před bohem i před zákonem světským, jak praví písmo svaté a jak to požadoval i Petr Chelčický – a toto kacířské sociálně ekonomické a politické jednání se zajisté nelíbilo pánům z Rožmberka či pánům z Jindřichova Hradce (zůstáváme-li na území Jižních Čech).148
Všechny zprávy, které máme o táborských pikartech a adamitech k dispozici, pocházejí od jejich zavilých a zuřivých třídních nepřátel, kteří poté, co je fyzicky zlikvidovali, zasypali i, jak píše pan Isaac de Beausobre, jejich památku sprškou špinavých pomluv a ničemných lží, přičemž pod zorným úhlem své třídně sociální aktivity určitě pokládali svoje počínání nejen za zcela racionální, leč též vysoce mravné, sloužící bohulibému účelu. Nezbývá nám nic jiného, než pokusit se "vydolovat" z této hory zlovolných smyšlenek a nepřátelských, pokroucených výmyslů, jež nalézáme kupříkladu v "Husitské kronice", alespoň nástin racionální podstaty základní světonázorové a životní hodnotové orientace (neboli duchovně praktického osvojení světa) táborských pikartů a adamitů.
Husitská kronika nám praví, že táborští pikarti a adamité "upadli z vnuknutí ďábla... do bludů a kacířství předtím nikdy neslýchaných, jak bude zřejmě patrné z nížepsaných článků, které po jejich usmrcení poslal napsány Pražanům Žižka, slepý táborský hejtman."149 Články pikartské a adamitské víry byly v českém jazyce složeny takto: "Najprvé, že jsú svedeni knězem Martínkem Loquis o přijímání těla a krve pána Ježíše, chléb obecní nazývajíc tělem Božím i každú krmi. Kněh žádných nemají, aniž jich tbají, neb zákon Boží v srdci psaný mají, tak oni dějí. Páteř, když pějí, tehda takto řiekají: Otče náš, jenž jsi v nás, osvěť nás, buď vuole tvá, chléb náš daj nám všem... Item viery neřiekají, neb naši vieru za blud mají. Item svátkuov žádných netbají, než den jako den mají a sedmý den sedmým věkem vykládají. Item postuov žádných nemají, vše napořád, což mají, vždycky žerú. Item nebe nad sebú střechú nazývají, a že Boha v nebi a čertóv v pekle nenie, jedno v lidech zlých a Buoh v dobrých, to pravie... Item Pána Ježíše Krista bratrem svým jsú nazývali, ale nedověřilým, protože jest umřel, a praviec, že Duch svatý nikdy neumře a z Ducha svatého má býti syn Boží."150
Zdá se nám, že šokující účinek těchto myšlenek, které se samozřejmě měly stát návodem k praktickému jednání, programem přeměny celého tehdejšího křesťanského světa, na masové běžné vědomí a veřejné mínění tehdejší většinové společnosti pěkně ilustruje jedna scéna z románu Aloise Jiráska "Proti všem", v níž vladyka Ctibor z Hvozdna rozmlouvá na příběnickém hradě s pozedným, což byl strážný, jenž měl za úkol obcházet a hlídat kolem hradních zdí. Rozmluva se týká tak zvaného "božího zástupu", neboli – pikartské a adamitské – části táboritů, kteří v čele s Petrem Kánišem odešli z Tábora a uchýlili se na Příběnice; je známo, že s nimi odešla spolu s knězem Janem Bydlinským i paní Zdena, dcera hvozdenského zemana: "Snad už ani v Boha nevěří", řekl jednou pozedný, všechen udivený. "Co mi povídal ten Mikuláš, ten hranatý, hrubý, tenť by rád mne poučoval – " a pozedný se uplivl. "Co povídal?""Jak jsem děl, nevěří, že je Bůh na nebi, ale v nich." Zeman sebou škubl a vzkřikl: "To řekl?!" "Modlí se, sám mně to povídal: Otče náš, jenž jsi v nás, osvěť nás –"151
Ctihodnému univerzitnímu mistru Vavřinci z Březové musely zajisté na hlavě vstávat vlasy hrůzou, když se o těchto pikartských a adamitských věroučných článcích dočetl v listě slavného táborského vojevůdce, jenž "pole nikdy neztratil" a i o "vyhubení ďáblem posedlých adamitských šílenců chvalně se zasloužil". Na první pohled je jasné, že měl pravdu pan Isaac de Beausobre, když napsal, že adamité jsou vlastně pikarti a je známo, že mluvčí feudální katolické a šlechtické reakce pokládali – ze svého nábožensko-filosofického hlediska zcela oprávněně – za pikarty i Jana Žižku z Trocnova, Mikuláše Biskupce z Pelhřimova, všechny ctěné mistry staroslavné pražské univerzity, Pražany a Tábory, kteří se hlásili ke kalichu: a my jsme již přece uvedli důvody, proč se vážení univerzitní mistři nemohli podílet na "nestoudném adamitském naháčství" a jím provozovaných kolektivních sexuálních orgiích. Musíme také souhlasit s Františkem Palackým, jenž měl vskutku, jak se alespoň zdá, velice solidní a kvalitní filosofické vzdělání, že nábožensko-filosofický světový názor táborských pikartů a adamitů výrazně ovlivnil "mystický panteismus" náboženské sekty "bratří a sester svobodného ducha". 152 Není proto divu, že táborští pikarti a adamité neuznávali žádnou, katolickou ani kališnickou církevní organizaci, a to včetně táborské církve v čele s Mikulášem Biskupcem z Pelhřimova, a tudíž ani nesvětili žádné církevní svátky, nemínili dodržovat předepsané posty – když vlastně v každém jídle přijímáme tělo a krev páně, tak přece nemá nižádného smyslu se postit! Copak ono pikartské a adamitské "nikdy neslýchané bludařství a kacířství" nepředjímalo nábožensko-filosofický postoj velké části lidí ve dvacátém a jedenadvacátém století, kteří věří, že "je něco mezi nebem a zemí, co ovlivňuje naše životní osudy", ale nepotřebují být členy žádné církve, ani chodit pravidelně do kostela?
Poznámky:
147) Viz Macek, J.: Tábor... II. díl, v citovaném vydání str. 326-327 a str. 328-329.
148) V tomto místě je nezbytné připojit na okraj textu naší teoretické studie velmi důležitou poznámku: Tak zvané "Čtyři pražské artikuly", které vznikly na počátku července 1420 ještě před bitvou na Vítkově a staly se společným program odlišných (čistě reformních i revolučně demokratických) názorových a politických proudů a křídel husitského hnutí, nepokládaly poddanský úrok ani další kategorie feudální renty – která pramenila, jak jsme již připomenuli z toho, že nadpráce a nadvýrobek neměly v soustavě sociálně ekonomických vztahů feudálního způsobu výroby zbožní charakter, protože byly od práce nutné a nutného produktu odděleny v prostoru i v čase – za "tělesné hříchy", jež je nutno potlačovat, stíhat a trestat, ale mlčky tyto formy feudálního vykořisťovatelského soukromého vlastnictví tolerovaly, připouštěly a souhlasily s nimi: ovšem s výhradou, že feudální vykořisťování by se mělo dít v souladu s biblickými božími přikázáními a mít tudíž tak řečeno "lidskou tvář", jak to požadoval mistr Jan Hus ve svém slavném dopise z Kostnice, v němž se obracel k českému národu – viz článek o "čtyřech artikulech pražských" na nezávislé internetové encyklopedii, z níž se lze dobrat znění těchto článků husitského programu ve staročeštině roku 1420, nebo stať o artikulech na webovém portálu o husitství. "Čtyři artikuly pražské" tak zračily a vyjadřovaly vlastnické a mocenské zájmy i politickou strategii většinové šlechtické a měšťanské opozice, jejího učeného a reformního kacířství, a proto se mohly stát ideologickým východiskem prudkého politického a vojenského náporu táborského "levicového" křídla měšťansko-šlechtického opozičního a reformního proudu, měšťansko-šlechtické politické strany v husitství v čele s Janem Žižkou proti lidovládě táborské chudiny. Není divu, že když Žižkovo vojsko likvidovalo poslední zbytek táborských "šílených adamitských blouznivců", kteří se uchýlili na tvrz "Ostrov" nedaleko Stráže nad Nežárkou, pomáhali mu žoldnéři pánů ze Stráže i z Jindřichova Hradce a nepřímo i biřici Oldřicha z Rožmberka. (Viz Macek, J.: Tábor... II. díl, v citovaném vydání str. 348-353; viz také Vavřinec z Březové: Husitská kronika, v citovaném vydání str. 263-264). I zde vidíme nad slunce jasněji, že společné vlastnicko-třídní zájmy rozdílných sociálně ekonomických vrstev šlechtického a měšťanského stavu ve feudálním systému činily zcela podružnými věroučné odlišnosti mezi "papeženskými jednuškami" a stoupenci přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobou. Jihočeští feudálové z panského stavu spolu s táborskými vojevůdci z řad zemanů a rytířů i táborští a pražští měšťané a kupci se zde vskutku spojili v "bratrské" třídní jednotě a jednali rukou společnou a nerozdílnou, když za ideologickou fasádou historické nezbytnosti "očistit českou zemi" od "pikartského kacířství" a "masového, sexuálně zvrhlého adamitského šílenství" vyvražďovali a na kacířské hranici upalovali poslední zbytky těch, co chtěli uchovat při životě původní sociální i nábožensko-filosofický ideál Tábora coby "svatého města, v němž se počíná nový, spravedlivý věk člověčenstva".
149) Vavřinec z Březové: Husitská kronika, v citovaném vydání str. 262 – jedná se o kapitolu "O adamitech a jejich vyhubení" (str. 262-264 kroniky), o níž se bude především opírat tato textová pasáž našeho teoretického pojednání.
150) Tamtéž.
151) Jirásek, A.: Proti všem; Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1961, str. 582.
152) Viz ještě jednou str. 21-22 naší teoretické studie, k nimž se vztahuje poznámka číslo 25.
Moje poznámky:
Doporučuji věnovat pozornost poznámce 148. Městská a venkovská chudina, která vytvořila radiální křídlo, přišla s vizí rovnosti, kterou nedokázala proměnit v ekonomicky funkční model. V důsledku toho působila destruktivně. Ani polní oddíly, kterým velel – po vojenské stránce nepochybně geniální Prokop Holý – nedokázaly využít své šance. Omezily se v podstatě jen na šíření idejí, ale bez ekonomického základu. Ekonomicky se projevily jen vybíráním výpalného. Přitom mohly reprezentovat rozvoj obchodních cest a jejich ochranu. Tuto roli pak přebrala Panská jednota a konkrétně Hynce Ptáček z Pirkštejna, který se tak stal integrující silou dovršení husitské revoluce. Ten později nejen poskytl zemi panovníka (byl poručníkem Jiříka z Poděbrad) a pokusil se o první sjednocení Evropy, ale prosadil Husovy myšlenky i diplomaticky.
(Pokračování)