S odstupem času pokračuji v seriálu o Husovi. Aktuální mj. i proto, že EU bude mít příležitost se pod dozorem "našeho člověka v Bruselu" vrátit k původním hodnotám, než sešla na zcestí, viz:
https://radimvalencik.pise.cz/7150-vera-jourova-hodnoty-eu-slaby-post.html
Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:
https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html
Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím
32. část
František Neužil
Produktivní obrazivá schopnost táborských pikartů a adamitů v oblasti filosofického světového názoru čili duchovně praktického osvojení světa a dějin se však nezastavila u mystického panteismu, podle něhož každá lidská duše je částečkou boha, opravdovou "jiskrou boží" v lidském těle, na učení, jež praví "otče náš, jenž jsi v nás, osvěť nás", jak hlásala sekta valdenských nebo "bratří a sester svobodného ducha". Šla dál k přesvědčení, že "Boha v nebi a čertóv v pekle nenie", jsou jenom lidé dobří a lidé zlí a Ježíš Kristus je "náš nedověřilý bratr".
Uvádí se, že svého času odpověděl francouzský astronom Laplace na otázku Napoleona Bonaparta, proč ve své knize o nebeské mechanice, pohybech planet a vzniku sluneční soustavy nikde nemluví o bohu: "Sire, nepotřeboval jsem tuto hypotézu."153 To ale bylo na konci osmnáctého století či na počátku století devatenáctého a Laplace byl členem francouzské akademie věd. Přibližně v polovině osmnáctého století psal francouzský osvícenec Voltaire, že i ateista může být dobrý člověk. Voltaire byl ovšem šlechtic, svým vzděláním a intelektuálním rozhledem náležel ke špičkám francouzské aristokracie a ve své kritice náboženského tmářství si stále ponechával tak řečeno "zadní vrátka" tvrzením, že stoupenci ateistického a materialistického světového názoru mohou být pouze lidé vysoce vzdělaní a kultivovaní: "prostý lid" potřebuje věřit v boha a ďábla, nebe a peklo čili posmrtnou odplatu za své pozemské skutky, jinak by upadl do naprostého mravního nihilismu a morální zkázy. Z hlediska buržoazního světového názoru také Voltaire jasnozřivě odhadl, že by masové rozšíření ateistického učení bylo nebezpečné pro společenské zřízení založené na soukromém vlastnictví.154
V tomto případě dospívají na samotnou hranici bezbožectví a ateistického světového názoru nikoli jednotlivci, ale desítky a možná spíše stovky prostých, zpočátku patrně úplně negramotných venkovanů, kteří se naučili číst a psát, aby si mohli přečíst písmo svaté, až od radikálních táborských kněží a kazatelů a díky působení husitského revolučně demokratického hnutí na jejich vědomí a sebevědomí dospěli racionálním uvažováním, vskutku "zdravým selským rozumem" k názoru, že člověk se může chovat vysoce mravně a morálně, aniž by věřil v boha – alespoň v té podobě, jak jej zobrazují dogmata oficiální církevní věrouky – a vlastně tak ukázali, že morálka a mravnost nemusí kořenit v náboženství; řečeno jinými slovy: táborští pikarti a adamité učinili první krok k tomu, aby lidské duchovně praktické osvojení světa, duchovně praktickou tvorbu (čili individuální i společenské vědomí a sebevědomí) člověka osvobodili z rámce a logiky "ducha doby gotické" neboli hrůzy z toho, že po smrti těla v "tomto" světě bude duše člověka vydána na "onom" světě do rukou vládcům pekla, kteří ji na věky uvrhnou do pekelných plamenů. A to vše v první čtvrtině patnáctého století! Přibližně za sto let poté dokázal italský renesanční myslitel Niccolo Machiavelli, že politické uvažování a jednání lidí se odvíjí od jejich ekonomicko-vlastnických zájmů a s konečnou platností je tak emancipoval od závislosti na osobním svědomí, vymezovaném náboženskou vírou, ortodoxními věroučnými dogmaty. V osmnáctém století pak francouzští materialisté Diderot, Holbach, Helvétius a La Mettrie s konečnou platností teoreticky dokázali neopodstatněnost všech náboženských vyznání a dogmat, nezávislost mravnosti a morálky na dogmaticky ortodoxních systémech náboženské věrouky i možnost existence vysoce mravné společnosti, složené ze samých ateistů.155
Táborští pikarti a adamité ovšem nemuseli jako Machiavelli ospravedlňovat mravní cynismus pro úspěch v mocenské politické praxi ve stylu vzorce "účel světí prostředky", neboť v jejich věroučných článcích je rozvolnění vzájemné závislosti mezi individuálním svědomím, mravností a morálkou člověka a jeho nábožensko-filosofickým světovým názorem, náboženskou vírou a příslušností k nějaké církevní organizaci pouze slabě naznačeno, nalézá se v zárodečném vývojovém stádiu, a proto o nich mohl také pan de Beausobre napsat, že "zemřeli hrdinsky, se zbožností pravých křesťanských mučedníků".
I "otec národa" František Palacký musel s hrůzou a odporem o táborských pikartech a adamitech konstatovat, že "nešťastní tito bludaři, odřekše se konečně nejen všeho křesťanství, ale všeho pozitivního náboženství vůbec, věřili a povídali, že boha není ani čerta, leda v dobrých a ve zlých lidech; proto majíce sebe samy za syny boží a ducha svého za ducha svatého, zamítali všechna přikázání a všecky knihy vůbec, jelikož nosili prý sami zákon boží psaný v srdcích svých; jsouce pak účastníci ducha svatého, pravili že neumrou na věky, a Krista nazývali sice bratrem svým, ale nedověřilým, proto prý že umřel; modlitba jejich byla: "otče náš, jenž jsi v nás, osvěť nás a buď vůle tvá"."156
I ctihodní univerzitní mistři Jan z Příbrami, Jakoubek ze Stříbra či Vavřinec z Březové by táborským pikartům a adamitům zajisté odpustili i nejodpornější sado-masochistické praktiky při kolektivních sexuálních orgiích, o nichž tito důstojní pánové ještě v oné době ani nemohli vědět, že něco takového existuje – křivolaké a spletité jsou přece cesty páně a není v silách lidského rozumu rozluštit záměry jeho, odhalit, co se zrakům stvořitelovým líbí a co ne –, bezbožectví a ateistický světový názor však samozřejmě odpustit nemohli. A pan Isaac de Beausobre by, jak se nám alespoň zdá, také dost ochladl ve svém zaujetí pro táborské pikarty a adamity, kdyby se byl důkladně seznámil s "Husitskou kronikou" a pochopil, že se dostali až na samu hranici ateistického a materialistického filosofického světového názoru, neboť je otázkou, zda by souhlasil s myšlenkou, že chce-li chudina – a táborští pikarti a adamité byli, jak znovu opakujeme, onou částí táboritů, kteří zůstali ideologickými obhájci venkovské a městské chudiny – bojovat za své oprávněné třídní zájmy a společenské ideály, musí se osvobodit z pout odcizeného, falešného a převráceného náboženského vědomí.
Světový názor a životní filosofie táborských pikartů a adamitů přestávaly vykreslovat obraz poddaného, vykořisťovaného pracujícího člověka jako "ubohého pozemského červa", jehož životním údělem je bolest, trýzeň a utrpení a průvodce na pouti životem mu z toho důvodu musejí dělat bída a hlad, jak to líčila katolická i kališnická církevní věrouka, vysvobozovaly prosté obyčejné lidi z pesimistického pojetí smyslu života jako "cesty slzavým údolím", a naopak se snažily dát pracujícím lidem hrdé, sebevědomé životní a dějinotvorné poslání. Pokusme se v této souvislosti zamyslit nad slovy adamitského otčenáše: "Otče náš..., buď vuole tvá, chléb náš daj nám všem!" Doktor Josef Macek se ve svém teoretickém pojednání o úloze Tábora v husitském revolučním hnutí táže: "Kam až se to vzpínala blouznivá mysl a srdce, prosvěcené láskou k trpícím a hladovým?"157
Ona mysl nebyla zdaleka tak blouznivá, jak by se na první pohled zdálo a vzepjala se k pochopení "božího zákona", "zákona boží lásky": "boží zákon" je velice prostý, říká, že nikdo z lidí, kteří pracují a svou fyzickou či duševní prací si vydělávají na chléb vezdejší, nemá mít nouzi a hlad, nemá trpět chudobou, hmotnou bídou, která zákonitě plodí též bídu duchovní. To je ono prosté tajemství Kristovy oběti, kvůli této jednoduché pravdě zemřel boží syn na kříži a poté vstal z mrtvých, aby učinil "nové nebe a novou zemi". Vždyť nebude-li mít nikdo z pracujících lidí bídu a hlad, bude-li mít každý člověk lidsky důstojné materiální životní zabezpečení, nemusí se společnost dělit na pány a poddané, a tudíž ani svoboda jednoho nemusí být hranicí svobody druhého a politicko-právní rovnost před zákonem může dorůst do rovnosti sociálně ekonomické, čímž může na zemi vzniknout "království boží" neboli spravedlivý společenský řád. Ježíš Kristus však zanechal své dílo nedokončené, proto jej nazýváme "bratrem nedověřilým", proto musejí přijít "bojovníci boží", kteří budou ochotni za tuto "Kristovu boží pravdu" položit svůj život.
Lze pochopit, že v patnáctém století nebylo možné požadavek, aby měl každý člověk "dostatek chleba" neboli lidsky důstojnou hmotnou životní úroveň a netrpěl tak hladem a nouzí, vzhledem k tehdejší produktivitě živé práce v zemědělství a řemeslné výrobě i celkové úrovni rozvoje výrobních sil, prakticky uskutečnit. Tento ideál však zůstává nenaplněn i v sociálně ekonomických podmínkách globalizovaného kapitalismu, "který má ročně více obětí, než kolik si vyžádal každý rok druhé světové války. Podle statistických údajů umírá na následky chudoby a příčin s ní spjatých přibližně 18 milionů osob ročně. Ve Výroční zprávě Rozvojového programu OSN se uvádí, že dvě procenta nejbohatších dospělých obyvatel Země vlastní více než padesát procent bohatství domácností, a padesát procent nejchudších dospělých vlastní méně než jedno procento. Sociální nespravedlnost stávajícího společenského uspořádání tímto způsobem odsuzuje miliony lidí k životu v nejrůznějších formách chudoby. Čtyřicet pět procent lidstva žije pod hranicí chudoby, kterou definovala Světová banka jako dva americké dolary na den. Osmnáct procent lidí žije z méně než jednoho dolaru na den."158
V rámci výrobně vztahových forem rozvoje výrobních sil globalizovaného kapitalismu přitom dosahuje produktivita živé práce i efektivnost využívání práce mrtvé, zvěcnělé ve výrobních procesech v oblasti průmyslu i zemědělství takové úrovně, že by na této hříšné planetě nemusel nikdo žít v chudobě, trpět bídou a hladem, nedostatkem potravin a pitné vody, umírat na nedostatek potřebných léků, ale naopak by bylo možné doslova "ze dne na den" zavést komunismus ve smyslu společnosti, založené na rozdělování podle rozumných potřeb.
Poznámky:
153) Viz příslušnou stať na nezávislé internetové encyklopedii. Viz také Engels, F.: Dialektika přírody. In Marx, K. – Engels, F.: Sebrané spisy sv. 20; Svoboda, Praha 1966, str. 478.
154) Tyto údaje si lze ověřit v "Malých dějinách filozofie", z nichž jsme již v naší teoretické studii několikrát citovali – viz Störig, H. J.: citovaná práce, str. 263-267. Viz také Kolektiv autorů: Dějiny filosofie, v citovaném vydání například str. 198 nebo str. 215.
155) Viz tamtéž, str. 212-213. Laskavý i nelaskavý čtenář se také může začíst do článku o Machiavellim na nezávislé internetové encyklopedii. Okrajová poznámka: Machiavelliho politickým ideálem bylo sjednocení Itálie, zformování jednotného italského státu, a proto hluboce nenáviděl papežství, byl velkým nepřítelem papežského státu, jelikož politiku mocenských špiček katolických pohlavárů, soustředěných kolem papežské kurie, naprosto oprávněně pokládal za největší mocenskou překážku sjednocení italského národa do společného státního útvaru. V tomto ohledu by si zakladatel vědecké politologie a filosofie politiky s táborskými chiliasty (čili i s pikarty a adamity) docela dobře rozuměl – viz Störig, str. 212. O filosofickém učení francouzských materialistů osmnáctého století o člověku a společnosti, tedy i o vztahu náboženství a etiky viz Kolektiv autorů: Dějiny filosofie, v citovaném vydání str. 214-216. Okrajová poznámka: dříve než francouzští materialisté hlásal již francouzský osvícenec Bayle, že etika vůbec nespočívá na náboženství a není na něm závislá, a proto je možná taková společnost, jejíž členové by byli ateisty a zároveň lidmi vysoce mravnými – viz Dějiny filosofie, str. 195.
156) Palacký, F.: Dějiny..., v citovaném vydání str. 575.
157) Macek, J.: Tábor... II. díl, v citovaném vydání str. 329.
158) Hrubec, M.: Od zneuznání ke spravedlnosti. Kritická teorie globální společnosti a politiky; Nakladatelství Filosofického ústavu AV ČR FILOSOFIA – ΦΙΛΟΣΟΦΙΑ, Praha 2011, str. 248-249.
Moje poznámky:
Chápu nadšení Františka Neužila ve vztahu k převratnému objevu, že lze vytvořit spravedlivou společnost, "království boží na zemi" s pomocí "Boha v nás". V té době obrovský pokrok. Ale praktická realizace je mnohem a mnohem obtížnější. Když v této části uvádí "naopak by bylo možné doslova "ze dne na den" zavést komunismus ve smyslu společnosti, založené na rozdělování podle rozumných potřeb", nemá pravdu ani dnes. Cesta k tomu bude velmi složitá. Problém našich tehdejší pikartů či chiliastů byl v tom, že nedokázali dát pojmu "rovnost" reálný ekonomický, funkční a produktivní obsah. A dodnes je mnoho těch, kteří nechápou, je rovnost musí být interpretována dynamicky, tedy jako podmínky, za nichž se svobodný rozvoj každého stává podmínkou rozvoje všech a tím i nejvýznamnějším faktorem ekonomického růstu a determinantou jeho kvality. Sněním o "spravedlivém rozdělování" je společnost vydávána na pospas parazitům a diktátorům nejrůznějšího druhu.
(Pokračování)