S odstupem času pokračuji v seriálu o Husovi. Aktuální mj. i proto, že EU bude mít příležitost se pod dozorem "našeho člověka v Bruselu" vrátit k původním hodnotám, než sešla na zcestí, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/7150-vera-jourova-hodnoty-eu-slaby-post.html

Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html

Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím

33. část

František Neužil

Společenský ideál, jejž v první čtvrtině patnáctého století vytýčili kazatelé "bludů a kacířství předtím nikdy neslýchaných", zůstává živým i na začátku jedenadvacátého století. I dnes pro něj stojí žít, bojovat a umírat. Z tohoto hlediska pak rozumíme tomu, že kněz Martin Lokvis napsal v "Listě Píseckým": "Jižť vesele čekám smrti."¹⁵⁹ I autor "Husitské kroniky" musel přiznat, že když Martínka Húsku spolu s jeho druhem při mučení "velmi důrazně vybízeli, aby se káli ze svých bludů a navrátili k jednotě církve, s úsměvem pravili: "Ne my, nýbrž vy, jsouce svedeni od bludného kněžstva, bloudíte a klekáte před stvořením, totiž chlebem v svátosti." Konečně se stalo, když je... s množstvím lidu vedli k upálení a vybízeli je, aby prosili lid při tom stojící, aby za ně vznesl k Bohu pokornou prosbu, hned ten Martin odpověděl: "My nepotřebujeme oněch proseb, ať prosí za ty, kdož jich potřebují." A když svrchu uvedený Martin pověděl velmi mnoho hrozných věcí, nadmíru urážejících zbožné uši, zabedněn do sudu se svým druhem byl upálen.¹⁶⁰

A "Husitská kronika" vypravuje dále, že když dal Žižka "upáliti ve vesnici Klokotech padesát lidí obojího pohlaví z řečené pikartské sekty; mezi nimi byli dva kněží, z nichž jeden se jmenoval Petr Kániš. Ti všichni na vyzvání řečeného Žižky nechtěli upustiti od svých bludů, nýbrž vesele s úsměvem kráčeli do plamenů ohně, říkajíce, že dnes budou s Kristem kralovati v nebi."¹⁶¹ Vavřinec z Březové a František Palacký také shodně vypravují, že když Jan Žižka, v té době už na obě oči slepý, "z horlivé lásky k zákonu božímu" zaútočil v čele houfu 400 ozbrojenců – útoku bezprostředně velel Žižkův hejtman Bořek Klatovský – na poslední zbytek adamitů, kteří se opevnili na tvrzi zvané "Ostrov", která se dnes nazývá "Hamr", nedaleko Stráže nad Nežárkou, ku konečnému jejich vyhlazení, "bránili se zoufalci na ostrově svém tak udatně, ba zuřivě, že pobili netoliko množství nepřátel, ale i samotného hejtmana Bořka".¹⁶²

Je zjevné, že táborští pikarti a adamité šli na smrt stejně statečně a odhodlaně, jako šel mistr Jan Hus v Kostnici na kacířskou hranici, neboť byli přesvědčeni, že "kdo za boží pravdu Kristovu život položí, nikdy nezahyne, ale má život věčný".

Táborští pikarti a adamité nebyli v žádném případě spolkem "blouznivých šílenců". K takovému počínání měli blíže spíše jejich podivní následovníci z hospodářsky nejvyspělejších zemí státně monopolního kapitalismu v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století, které bychom mohli označit za sociálně ekonomickou skupinu maloměšťácké lumpeninteligence, neboť pozvedli maloměšťácký konzumní životní styl do mysteriózních výšin, když s vážnou tváři hlásali zvláštní formu vulgárního mysticismu, splývajícího se stejně vulgárním materialismem, ve filosofické teorii "sexuální revoluce", dle níž je možno "dosáhnout ráje hned teď", stačí pouze sundat kalhoty, čímž povýšili kolektivní sexuální orgii na mýtus, jenž lidem dovoluje jakoby se navrátit do všelidsky rodové pospolitosti, ponořit se do přítomného okamžiku a vymanit se z proudu času a vichru dějin, co od nás vždycky odvane slast, takže nám stále uniká a nemůžeme ji naplno prožít.¹⁶³

Ve slovech "chléb náš dej nám všem" není ani stopy po stupidním a vulgárním mysticismu, jenž by byl zároveň stejně tak stupidním a vulgárním materialismem, zbavujícím člověka lidské podoby a navracejícím jej do zvířecího stavu.

Když adamitský otčenáš vymezoval následování božího zákona jako kritérium osobní spásy, následoval tím predestinační teorii mistra Jana Husa a zároveň současně navazoval na predestinační nábožensko-filosofickou doktrínu Kalvínovu, která se snažila, jak jsme se již zmiňovali, nalézt v každodenním praktickém životě kritérium, jež by umožňovalo odhalit, kdo se řídí božím zákonem a kdo nikoli. Adamitský otčenáš tak ale činil zcela převratným způsobem, jelikož reálnou možnost na dosažení hmotného blahobytu, úspěchu v práci a v individuální podnikatelské aktivitě přisoudil každému člověku, a tím mu dával i naději na osobní spásu, zbavoval jej strachu, že se jeho duše dostane po smrti do područí mocností pekelných. Adamitští hlasatelé "kacířství a bludů nikdy předtím neslýchaných", podle nichž jsou všichni (zvláště pracující) lidé teologicky nejen předurčeni (předzřízeni), ale i předzvěděni ke spáse a vykoupení, dokázali překonat Kalvínovu predestinační teorii více než sto let před tím, než vznikla.¹⁶⁴ 

Budiž nám na tomto místě dovolena malá odbočka, neboť o chlebu se zmiňuje nejenom adamitský otčenáš, ale vyprávěl o něm i Lenin, a to velmi zajímavou historku: "Zásluhou mimořádně starostlivé pozornosti, kterou mne poctila vláda Kerenského, musel jsem po červencových dnech přejít do ilegality. Našince samozřejmě ukrýval dělník. Ve vzdáleném dělnickém předměstí Petrohradu, v malém dělnickém bytě se obědvá. Hospodyně přináší chléb. Dělník říká: "Podívejme, jaký pěkný chléb. "Ti" už se teď zřejmě neodváží dělat špatný chléb. Už nás skoro ani nenapadlo, že by nám v Petrohradě mohli dát dobrý chléb". Překvapilo mne toto třídní zhodnocení červencových dnů. Přemýšlel jsem o politickém významu událostí, rozvažoval, jaký vliv budou mít na celkový průběh událostí, rozebíral jsem, z jaké situace vyplynul tento zákrut dějin a jakou situaci vytvoří, jak máme změnit naše hesla a náš stranický aparát, abychom jej přizpůsobili změněné situaci. O chlebě, o tom jsem já, člověk, který nepoznal nouzi, nepřemýšlel. Chléb byl pro mne čímsi samozřejmým, jakýmsi vedlejším produktem publicistické činnosti. K základu všeho, k třídnímu boji za chléb, dospívám ve svém přemýšlení přes politickou analýzu neobyčejně složitou a spletitou cestou. Avšak příslušník utlačované třídy, byť to i byl jeden z dobře placených a velmi inteligentních dělníků, uhodí hřebík na hlavičku, a to s onou obdivuhodnou prostotou a přímostí, s onou pevnou rozhodností, s oním překvapivě jasným postřehem, o kterém se našinci inteligentu ani nezdá. Celý svět se dělí na dva tábory: "my", pracující, a "oni", vykořisťovatelé. Ani stopy po tom, že by tohoto člověka zmátly poslední události; pro něho je to jedna ze srážek v dlouhém boji práce proti kapitálu. Když se kácí les, lítají třísky. "Jak bolestivá věc je tato mimořádně komplikovaná situace revoluce" – tak myslí a cítí buržoazní intelektuál. "Přiskřípli jsme je, ti už se neodváží dělat svinstva jako dříve. Přiskřípneme je ještě víc a vyřídíme je nadobro" – tak myslí a cítí dělník."¹⁶⁵

Lenin vyprávěl onu příhodu, aby ilustroval působení základního zákona revoluce, jenž stanoví: "Pro revoluci nestačí, aby si vykořisťované a utlačované masy uvědomily, že postaru se žít nedá, a žádaly změnu; pro revoluci je nutné, aby vykořisťovatelé nemohli žít a vládnout postaru. Jedině tehdy, když "dolní vrstvy" nechtějí starý pořádek a když "hořejší vrstvy" nemohou vládnout postaru, jedině tehdy může revoluce zvítězit. Jinak je možné tuto pravdu vyjádřit slovy: revoluce není možná bez celonárodní krize (postihující vykořisťované i vykořisťovatele). Pro revoluci je tedy třeba za prvé: dosáhnout toho, aby většina dělníků (nebo alespoň většina uvědomělých, soudných, politicky aktivních dělníků) plně pochopila nutnost převratu a byla odhodlána jít pro něj na smrt; za druhé: aby vládnoucí třídy prožívaly vládní krizi, která vtahuje do politiky i nejzaostalejší masy (známkou každé skutečné revoluce je, když se počet příslušníků dosud apatické pracující a utlačované masy, schopných politického boje, rychle zdesateronásobí nebo dokonce zestonásobí), ochromuje vládu a umožňuje revolucionářům její rychlé svržení."¹⁶⁶

Určité povědomí o Leninově teorii proletářské socialistické revoluce měl, jak se zdá, též nejdříve doktor a později i profesor filosofie Ivan Sviták, když pravil, že "revoluce nenastává tehdy, když je lidem nejhůře, ale právě tehdy, když se vláda snaží o reformy"¹⁶⁷, což by mohlo znamenat, že hybnou silou revolucionizace vědomí a vtahování lidí do revolučního hnutí – čili především příslušníků dělnické třídy, kteří by měli být samozřejmými oponenty hospodářské a politické moci kapitalistů – není ani tak hmotná nouze, nýbrž především moment jejího překonání, kdy si ovládaní vynutí na vládnoucích zlepšení svého hmotného a sociálního postavení, čímž se ve vědomí dělníků otevírají nové horizonty pro další, vyšší potřeby a zájmy, tedy začíná působit dialektika zvyšování potřeb: vykořisťovatelská třída nemůže vládnout postaru, musí sociálními reformami systému zlepšit hmotné postavení vykořisťovaných, což ale vtahuje do politického zápasu proti vládě i nejzaostalejší masy pracujících, čímž se krize vládnoucí třídy dále prohlubuje.

Poznámky:

159) Vavřinec z Březové: Husitská kronika, v citovaném vydání str. 369.

160) Tamtéž, str. 239-240. Okrajová poznámka: táborský kněz Martin Húska, řečený Lokvis, byl upálen v Roudnici 21. srpna roku 1421 – tehdy snad poprvé v českých dějinách zaúřadoval osudový jedenadvacátý srpen.

161) Tamtéž, str. 217.

162) Viz Palacký, F.: Dějiny..., v citovaném vydání str. 575. Viz také Vavřinec z Březové: Husitská kronika, v citovaném vydání str. 263-264. O čtyřech stovkách oděnců, kteří zaútočili na adamitský ostrov, píše Palacký, ten také uvádí, že statečně se bránící adamité, muži i ženy, pobili množství nepřátel a z nich jmenuje právě hejtmana Bořka. Vavřinec z Březové se zmiňuje pouze o tom, že adamité se "velmi silně jak ženy, tak muži bránili a jednoho urozeného panoše Žižkova zabili". Okrajová poznámka: Vavřinec z Březové píše, že adamité, "lidé obojího pohlaví, bratři a sestry, byvše vyhnáni ze společného bydlení bratří na Táboře, začali obývati ostrov ležící mezi Veselím a Jindřichovým Hradcem" (viz Vavřinec z Březové: Husitská kronika, v citovaném vydání str. 262). Nešlo však o skutečný říční ostrov, ale právě o tvrz zvanou "Ostrov", ležící na břehu řeky Nežárky nedaleko od městečka Stráž nad Nežárkou – viz Macek, J.: Tábor... II. díl, v citovaném vydání například str. 349, poznámka dole pod čarou číslo 180. 

163) Viz Davydov, Ju.: Mystika konzumního vědomí; Světová literatura 5/1974, str. 240-244, celý článek pak tamtéž, str. 235-256, kde nalezneme nepřeberné množství rádoby moudře se tvářících teoretických nesmyslů od rozličných buržoazních filosofů, sociologů, psychologů či odborníků na teorii mezilidské komunikace z oné doby, kteří se zde pustili do zkoumání nejenom "sexuální revoluce", jež prý klade rovnítko mezi sociální revoluci a orgasmus, leč též i "revoluce umělecké", kterou údajně přinášejí koncerty rockové hudby, při nichž muzikanti s pocitem dobře vykonané práce ničí své hudební nástroje, a též i "revoluce psychedelické", která spočívá v "blahodárném" využívání rozmanitých drog (LSD, heroinu, kokainu atd., atp.) k "rozšiřování" lidského individuálního i kolektivního vědomí a sebevědomí, jinými slovy řečeno: hledání a nalézání "nových horizontů" umělecké a politické imaginace.

164) Kalvínovou predestinační teorií se zabývají str. 39-40 našeho teoretického pojednání, s nimiž se organicky pojí poznámky číslo 77, 78 a 79.

165) Lenin, V. I.: Udrží bolševici státní moc?, Vybrané spisy sv. 3; Svoboda, Praha 1974, str. 462-463. Lenin se v této příhodě zmiňuje o jednom ze zákrutů politického vývoje ruské společnosti v období od únorové buržoazně demokratické revoluce k revoluci proletářské, socialistické v říjnu roku 1917, kdy na začátku července dočasně zvítězily kontrarevoluční síly, které zatlačily bolševickou stranu do ilegality, čímž se z esersko-menševických sovětů stal bezmocný přívěšek buržoazní prozatímní vlády, skončilo dvojvládí a proletariát se k politické moci nemohl dostat pokojnou cestou, leč pouze ozbrojeným povstáním.

166) Lenin, V. I.: Dětská nemoc "levičáctví" v komunismu, Vybrané spisy sv. 5; Svoboda, Praha 1974, str. 70.

167) Sviták, I.: Nesnesitelné břemeno dějin; Orbis, Praha 1990, str. 49. Nutno ovšem dodat, že doktor Sviták vykládá uvedený postřeh v duchu "konzervativního pojetí dějin", podle něhož revoluce svrhává režim ochotný ke změně, nastoluje vládu intolerance, končí thermidorem, jenž údajně obnovuje předrevoluční poměry, takže paradoxním výsledkem revolučních změn je prý vznik horšího režimu, než byl ten, proti němuž se revoluce původně obracela – viz tamtéž, str. 49-51. I když vážený pan Sviták se neustále prohlašoval za marxistu, tyto rádoby duchaplné sentence se s marxistickou teorií revolučních společenských změn příliš do souladu uvést nedají, neboť abstraktní schémata, která formálně správně popisují průběh revolučních společensko-politických přeměn, beznadějně ulpívají na empirickém jevovém povrchu zobrazovaných dějů a událostí. "Konzervativní filosofie dějin" naprosto selhává kupříkladu při výkladu podstaty a výsledků francouzské buržoazní revoluce, protože v jejím průběhu se známý "thermidoriánský převrat" stává dějinotvornou formou, jíž se upevňují revoluční výdobytky, jelikož v důsledku thermidoru se třídně sociální základna buržoazně demokratické revoluce rozšiřuje o feudální pozemkové vlastníky, jimž thermidor vytváří podmínky pro podnikání v kapitalistickém stylu, takže když se v období tak zvané "restaurace" pokoušeli monarchisté, šlechta a špičky katolické církve obnovit feudální soukromé vlastnictví, nevolnictví, robotu, církevní desátky atd., atp., už to prostě nebylo možné. Elementární vědecká poctivost nás ale zároveň nutí přiznat, že "konzervativní pojetí dějin" zahrnuje pro marxistickou teorii revoluce určitý racionální přínos, neboť ukazuje na možnost sociálně ekonomické a třídně sociální degenerace systému, jenž se rodí z revolučního mocensko-politického převratu.

Moje poznámky:

Je chvályhodné, že se František Neužil pokouší analýzou průběhu husitské revoluce vydestilovat obecně platné zákonitosti jakékoli přeměny společnosti ve směru společenské rovnosti. Zde je ovšem velmi důležité naplnit princip komplexnosti, protože jakákoli jednostrannost může vést k nepřesným závěrům. Konkrétně, když už se dovolává Lenina, tak aktuální zde je:

- Citlivá otázka spolupráce revolučního subjektu se spojenci "shora", jinak dojde k jeho izolaci a následné porážce. (V daném případě se tak událo přímo učebnicově.)

- Nutnost vítězit nejen na poli bitevníma a ideovém, ale také ekonomickém, ukázat a prakticky realizovat perspektivu nejen lepšího rozdělení výsledků ekonomického procesu, ale také efektivnější způsob dosahování těchto výsledků, resp. produkce toho, co má býti rozděleno. (I tomu se chiliasté zpronevěřili.)

Prostě je třeba vidět nejen to, v čem radikální křídlo husitské revoluce "předběhlo dobu", ale i to, v čem se dopustilo fatálních chyb. Zde ovšem musím dodat, že František Neužil v dalších pokračováních tyto momenty zmiňuje, v některých případech velmi přesně a přínosně.

(Pokračování)