S odstupem času pokračuji v seriálu o Husovi. Aktuální mj. i proto, že EU bude mít příležitost se pod dozorem "našeho člověka v Bruselu" vrátit k původním hodnotám, než sešla na zcestí, viz:
https://radimvalencik.pise.cz/7150-vera-jourova-hodnoty-eu-slaby-post.html
Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:
https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html
Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím
34. část
František Neužil
Když adamitský otčenáš psal o "chlebu vezdejším", jejž má pán bůh "dáti nám všem", měl zajisté na mysli nejenom "chléb hmotný", leč též i "chléb duchovní". "Duchovno" v individuálním i společenském nábožensko-filosofickém duchovně praktickém osvojení světa a života přírody i společnosti (neboli světovém a životním názoru) není ničím jiným než odcizenou a převrácenou (čili ideologickou) formou lidské společenskosti, společenské povahy lidské materiálně předmětné praxe i jejího historického vývoje.
Je samozřejmé, že spravedlivý společenský řád, v němž by každý pracující člověk dosáhl lidsky důstojné hmotné životní úrovně ve společnosti, vyrůstající ze živné půdy rozdělování podle rozumných potřeb, nebylo lze uskutečnit v soustavě výrobních vztahů, jejichž sjednocujícím vlastnickým jádrem byly formy feudálního vykořisťování. Nelze se proto divit, že radikální táborští kazatelé hlásali konec feudálního světa, zánik vykořisťovatelského feudálního soukromého vlastnictví a současně je také zjevné, že radikální táborští kněží, jak jsme se již o tom zmínili, nemohli porozumět tomu, že pramenem "království božího na zemi" neboli sociálně spravedlivého společenského řádu je sféra výroby, a nikoli oblast rozdělování, nemohli pochopit sociálně ekonomickou podstatu společenského vlastnictví výrobních prostředků, nedokázali rozlišit mezi společenským vlastnictvím a společenstvím majetku (společenstvím spotřebních statků), a tudíž kladli rovnítko mezi sociální spravedlnost, rovnost sociálně ekonomickou a majetkovou rovnost mezi členy společnosti.168
Doktor Josef Macek píše, že táborští lidoví vůdcové byli "vedeni blouznivou vírou a touhou, a proto leckde chiliastické výzvy a program byly zmatené a nereálné. Vidina obce se společenstvím spotřebních statků neodpovídala nijak daným společenským poměrům a opírala se o poměrně málo vyvinutou řemeslnou výrobu. Tak nakonec společenství spotřebních statků se proměňovalo zcela nutně spíše ve společenství nouze a nedostatku. Je zcela pochopitelné, že řemeslná výroba nemohla dát za tehdejšího stavu výrobních sil dostatek spotřebního zboží pro všechny. Se zavedením kádí a společných pokladnic nutně nastupoval nedostatek a bída a organizace bratrské obce se musela zmítat vnitřními rozpory, z nichž nebylo úniku."169
Domníváme se, že takové hodnocení je poněkud jednostranné. Statky, které jsou ve společném vlastnictví, mohou být jak statky hmotné, tak i statky duchovní a můžeme si je takto rozdělit. Aplikujeme-li na toto rozdělení teorii o přivlastňování podle "přirozené povahy" objektu (předmětu) vlastnické subjektivity, zjišťujeme, že u hmotných statků, které jsou předmětem onoho typu přivlastňování, platí, že ubývají pro druhého, když si je přivlastňuje jeden: když si ukrojí krajíc chleba jeden člověk a sní jej, už si ho nemůže ukrojit a sníst člověk druhý. Pro duchovní (duchovně kulturní) statky ale neplatí, že by ubývaly pro druhého, když si je přisvojuje jeden, a proto je kupříkladu dávno známo, že žádný člověk si nestěžuje, že by měl méně poznávacího rozumu než jiní lidé, i když je zároveň upřímně přesvědčen, že mzda, jíž je odměňován za ohromné množství nesmírně společensky záslužné práce, kterou vykonává, je nespravedlivě nízká: lze se naopak s dosti velkou pravděpodobností domnívat, že každý člověk (nebo alespoň mnoho lidi) si myslí, že poznávacího rozumu má dokonce trochu více než ostatní lidé. Zdá se tudíž, že schopnost rozumného poznávacího myšlení, jež zahrnuje umění logicky usuzovat a uvažovat i rozeznávat pravdivé od klamného, je mezi příslušníky biosociálního druhu homo sapiens sapiens rozšířena zcela rovnoměrně neboli spravedlivě.170
Tato na první pohled zajímavá teorie má však zcela nulovou poznávací hodnotu, a tudíž se nedá prakticky využít k revolučně demokratickému průlomu vykořisťovatelského soukromého vlastnictví, jelikož například v soustavě kapitalistických výrobních vztahů se produkuje nadhodnota nejenom při výrobě chleba, housek a koláčů, leč též i při výrobě softwarového vybavení počítačů. Jinak je tomu u onoho "duchovního chleba", jenž by měl být dán bohem lidem všem. Společenské výrobní vztahy – neboli právě onen "chléb duchovní"! – jsou totiž objektivní čili nezávislé na vůli a vědomí těch, kdož je společně utvářejí, a proto jsou materiálně předmětné, představují sociálně historickou vývojovou formu hmotného samopohybu a samovývoje, a přitom je zároveň jejich "přirozená povaha" taková, že si když si je svými vlastnickými (či nevlastnickými) rolemi a funkcemi přivlastňují vytvářením jedni, vůbec tím nepřekážejí jiným při přivlastňování těchto výrobních vztahů vytvářením jejich vlastnickými (či nevlastnickými) rolemi a funkcemi. Kapitál je třídně sociálně antagonistický sociálně ekonomický vztah mezi proletářským námezdně pracujícím nevlastníkem a kapitalistickým vlastníkem výrobních prostředků, v němž se tyto vlastnické role vzájemně vylučují a současně předpokládají, zdůvodňují a doplňují: nemůže existovat kapitalismus bez proletariátu a proletářů, i když nemusí zajisté jít pouze o tradiční industriální proletariát, ale základní společenskou výrobní silou může být, jak to vidíme v "postmoderní" kapitalistické společnosti, živá konkrétní práce kognitariárních proletářů, která je pramenem nadhodnoty. Podobně se ve sjednocující vlastnické struktuře feudálních výrobních vztahů vzájemně doplňovaly vzájemně se třídně sociálně vylučující vlastnická funkce feudálních vykořisťovatelských vlastníků půdy a nevlastnická funkce vykořisťovaných poddaných, kteří dvěma ostatním stavům odváděli v rámci "trojího lidu" rentu naturální, rentu v pracovních úkonech (robotu) a rentu peněžní. Nastíněná zákonitost platí pro všechny typy, druhy a formy společenských výrobních vztahů neboli i pro výrobní vztahy, představující formu a rámec společenského vlastnictví výrobních prostředků coby živná, prakticky činná půda sociálně ekonomické rovnosti mezi lidmi, která se nemusí projevovat majetkovou rovností členů společnosti.
Soustředění peněz do kádí představovalo na Táboře zajímavou organizačně technickou formu akumulace peněz do sociálně ekonomické funkce konstantního (fixního a oběžného) a variabilního kapitálu, jejž by bylo poté možné investovat do rozvoje řemeslné výroby a obchodu ve městech i zemědělské výroby na vesnicích a přitom využít manufakturní dělby práce, a to tak, že by všichni členové "obce domácí" i "obce polem pracující" se mohli podílet na vlastnickém řízení a rozhodování. Táborská republika mohla vykročit za hranice feudalismu tak, že by minula vývojové stádium kapitalismu a překonala tak současnost i budoucnost reálně sociálně ekonomicky, nikoli pouze v chiliastických vizích. Když mohli členové táborské "obce polem pracující" bojovat ve velice dobře organizovaných velkých skupinách a kolektivech – táborské polní roty vítězily nejenom díky přesvědčení, že vedou spravedlivou válku, ale především z toho důvodu, že používaly na svou dobu technicky špičkové palné zbraně i díky skvělému výcviku a dokonalé organizaci taktických bojových operací: viz husitská vozová hradba – proč by takovou organizaci velkých skupin a pracovních kolektivů nebylo možné již tehdy rozvinout díky využití dělby práce ve velkých rukodílnách, čímž by bylo možné zvýšit produktivitu živé práce u příslušníků táborské "obce domácí"?
Žižka by takovému nápadu zřejmě neporozuměl, neboť od té doby, co mu rožmberští ozbrojenci vypálili rodný zemanský dvorec, mohl se už v životě věnovat pouze zdokonalování v umění válečném. Je ale zvláštní, že ani tak prozíravý politik jako Prokop Veliký nepřišel v létech 1433 a 1434 na myšlenku, že by bylo možné využít početných, dobře organizovaných a disciplinovaných polních rot k pracím na obnově v husitských válkách zničených měst a vesnic, čímž by k obnově zemského míru přispěl rozhodně lépe než panská jednota, schopná provozovat jedině kontrarevoluční bílý teror, a vyrazil by tak sjednocenému katolickému a kališnickému panstvu hlavní politický argument proti táborským a sirotčím vojskům.
Lze pochopit, že duchovní a politický vůdce táborské "obce domácí" i "obce polem pracující", jenž ideologicky obhajoval vlastnické a mocenské zájmy "levicově radikálnějšího" názorového a politického křídla k husitskému reformnímu programu se hlásící "strany" měšťanů a (především) drobných, nižších šlechticů, jak se zformovala na Táboře, se žádným způsobem nechtěl vracet k obnovení lidovlády chudiny z jarních a letních měsíců roku 1420, co by však bránilo tomu, aby příslušníci vojensky organizovaných jednotek, pracujících na obnově válkami zdevastované země a prosazení "zemského míru", konali svou práci za žold coby námezdní pracující: táborská obec mohla v této postfeudální, protokapitalistické vlastnické struktuře plnit sociálně ekonomickou funkci jakéhosi "kolektivního kapitalisty" a nezůstávat tak v rámci feudálních výrobních vztahů coby klasická feudální vrchnost, vybírající od sedláků z okolních vsí poddanský úrok.
Musíme opět zopakovat, že zformovat v nitru feudální třídně sociální dělby práce a strukturace společnosti alespoň zárodečné buňky postfeudálních výrobních vztahů a vlastnických struktur byl úkol nikoli pro chudé plebejské vrstvy měst a venkova či jejich politické vůdce, radikální kněze, hlásající eschatologická a chiliastická proroctví, leč pro "Ctibory z Hvozdna", zemany, vladyky či příslušníky měšťanského stavu, kteří měli zkušenosti s hospodařením na svých tvrzích nebo v řemeslnických dílnách či kupeckých podnicích: a znovu musíme konstatovat, že při řešení tohoto úkolu, který před husitské hnutí postavily dějiny, příslušníci všech sociálně ekonomických skupin a vrstev nižší či střední šlechty a měšťanstva – o panské sociálně ekonomické vrstvě šlechty, jež, ať katolická či kališnická, svým třídně sociálním bytím představovala nejreakčnější součást tehdejší české feudální společnosti, je škoda ztrácet slov – naprosto a žalostně selhali.
Poznámky:
168) Viz dříve v naší teoretické studii, s čímž logicky souvisejí poznámky číslo 88, 89 a 90.
169) Macek, J.: Tábor... II. díl, v citovaném vydání str. 367.
170) Viz například Descartes, R.: Rozprava o metodě...; Nakladatelství Jana Laichtera, Praha 1947, str. 7.
Moje poznámky:
Začnu citací toho, co v této části textu považuji z pera Františka Neužila za nejvíce přínosné: "radikální táborští kazatelé hlásali konec feudálního světa, zánik vykořisťovatelského feudálního soukromého vlastnictví a současně je také zjevné, že radikální táborští kněží, jak jsme se již o tom zmínili, nemohli porozumět tomu, že pramenem "království božího na zemi" neboli sociálně spravedlivého společenského řádu je sféra výroby, a nikoli oblast rozdělování, nemohli pochopit sociálně ekonomickou podstatu společenského vlastnictví výrobních prostředků, nedokázali rozlišit mezi společenským vlastnictvím a společenstvím majetku (společenstvím spotřebních statků), a tudíž kladli rovnítko mezi sociální spravedlnost, rovnost sociálně ekonomickou a majetkovou rovnost mezi členy společnosti".
Jeho následující spekulace jsou pak ovšem poněkud krkolomné. Hodnocení situace v podání citovaného J. Macka považuji za přesnější.
Pokusím se uvést, v čem – dle mého názoru – spočívá teoretická podstata chybného hodnocení v podání Františka Neužila. Problém je v iluzi "rozdělování podle rozumných potřeb". Tady je zakopán pes. Rovnost jako atribut výrobních vztahů se může stát zdrojem efektivnosti teprve tehdy, až se plný rozvoj schopností člověka stává nejvýznamnějším faktorem rozvoje výrobních sil. Nejde o "rozumné potřeby", ale o potřeby naplňující smysl lidského bytí. Vytvoření takových podmínek by tehdy nedokázali ani ti nejlepší "Ctiborové z Hrozna".
Zdůrazňuji tento moment proto, že i dnes je rozšířené uvažování, které počítá s restriktivním (tj. "rozumným") uspokojováním potřeb. Tj. že někdo bude rozhodovat v rámci přidělovacího systému (z ekologických a jiných důvodů). To by byl konec civilizace. Diktát fanatických Grét. Nepochopení toho, o co z hlediska vývoje společnosti jako přírodně historického procesu (jak říkal mladý Marx "humanizace přírody člověkem a naturalizace člověka přírodou", "obnovení jednoty člověka a přírody a v rámci toho i jednoty jedince a rodu", "návratu člověk k jeho vlastní podstatě") jde. To je úplně něco jiného než vynucené rozdělování podle "rozumných potřeb", kdy "rozumnost" určuje nějaká autorita.
Mj. – tím, že se František Neužil upnul na nerealistickou představu toho, "jak to mohlo být", uniklo mu to, jak byla husitská revoluce pozitivně dovršena. Iniciativu postupně přebírala vize Hynce Ptáčka z Pirkštejna. Přitom tuto parketu – podporu obchodu a tím i řemesel zaměřením na to, co by se dalo dnešním jazykem nazvat "snižování transakčních nákladů podporou dopravní infrastruktury" (zlepšením průchodnosti cest i zvýšením bezpečnosti přepravy) – mohly zvládnout i polní oddíly. Tady zbytečně vyklidily ekonomické bitevní pole (místo výpalného mohly vybírat daně na rozvoj dopravní infrastruktury).
(Pokračování)