S odstupem času pokračuji v seriálu o Husovi. Aktuální mj. i proto, že EU bude mít příležitost se pod dozorem "našeho člověka v Bruselu" vrátit k původním hodnotám, než sešla na zcestí, viz:
https://radimvalencik.pise.cz/7150-vera-jourova-hodnoty-eu-slaby-post.html
Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:
https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html
Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím
36. část
František Neužil
Byl to právě Jan Žižka z Trocnova, jenž se mezi vůdčími osobnostmi husitského Tábora ztotožnil se zájmy a cíli šlechtické a měšťanské reformně opoziční strany. Žižka a spolu s ním i někteří další hejtmané učinili další krok na cestě od chudiny k vlastnímu programu, když nejen uzavřeli se šlechtici příměří, ale dokonce se si spojili s některými pány, jako byl kupříkladu Oldřich Vavák z Hradce ke společným vojenským akcím. To byla skutečnost, jež byla v příkré protivě se zájmy chudiny a chiliastickými výzvami. Žižka pak přímo otevřeně proklamoval jménem své strany zásadní nesouhlas s chiliastickým programem, když do čela politického programu táborské měšťanské a šlechtické opozice postavil čtyři pražské artikuly, které, jak jsme již připomenuli, mlčky tolerovaly a připouštěly poddanský úrok i další kategorie feudálního vykořisťování, a proto nemohly plně odrážet a vyjadřovat objektivní třídní zájmy, potřeby a touhy nejchudších sociálně ekonomických vrstev venkovského a městského obyvatelstva.173
Trpkým jablkem sváru mezi oběma táborskými stranami byla otázka výběru kandidáta na český královský trůn místo Zikmunda Lucemburského. Vavřinec z Březové uvádí v této souvislosti: "Potom ve čtvrtek po sv. Martině shromáždila se Pražská obec s Krušinou, Bočkem a Hynkem, pány a šlechtici království, a usnesli se, aby bylo vypraveno slavnostnější poselstvo, než bylo dříve posláno, ke králi polskému, aby přijal království a obranu zákona Božího. Tomu poselstvu chtěl zabrániti Mikuláš z Husi a pravil, že nikdy nebylo vůlí táborů, aby zvolili za krále někoho jiného než obyvatele království. A když mu pan Hynek dokázal táborskou pečetí, kterou přitiskl Žižka s Pražany a jinými obcemi s jednomyslným souhlasem na list sepsaný o tom, aby bylo posláno poselství k polskému králi, nemohl Mikuláš z Husi více řečenému poselství zabrániti, ale tiše reptal."174
Žižkovo kladné stanovisko k polské kandidatuře muselo narazit na odpor chudiny, jíž chiliastičtí kazatelé vykládali, že když "přijde sám Kristus tělesně", svěří vládu země lidu a že nebude žádných králů. S tím souvisel i rozdílný postoj k pražským měšťanům. Táborská chudina dávala, kde mohla, najevo solidaritu s chudinou pražskou, současně však též i svůj příkrý odpor k bohatým pražským měšťanům. Někteří táborští hejtmané s Žižkou v čele se však s těmito měšťany snažili nalézt cestu dorozumění a spolupráce. Spor mezi Mikulášem z Husi a Janem Žižkou z Trocnova v této otázce představoval zárodečnou formu střetnutí těchto dvou protichůdných hledisek: nešlo tu pouze o osobní nechuť, nýbrž o rozpor zájmů chudiny a měšťansko-šlechtické opozice.175
Takové jsou některé ze sporných otázek táborského politického života, v nichž se již od jara roku 1420 zrcadlily třídně sociální antagonismy táborské obce. Uvědomíme-li si, že se celý tento řetězec rozporů vyvíjel na pozadí hospodářsky se upevňujícího řemeslnictva a mocensky sílících rytířů v čele vítězných táborských vojsk, pochopíme, že se rozpory neustále zostřovaly, až se na konci roku 1420 přiblížily k vyvrcholení v podobě mocensko-politického střetu. Smrtí Mikuláše z Husi ztratila chudina svého předního politika a vojevůdce a mocenská převaha se velmi povážlivě naklonila ve prospěch měšťansko-šlechtické strany.
Mikuláš z Husi zemřel o vánočních svátcích 1420 a jeho smrt připadla nešťastnou náhodou právě do období velmi svízelného pro další rozvoj revolučního hnutí. Konzervativní části husitů přišla neobyčejně vhod, jinak se ovšem tvářila pražská chudina. Stoupenci táborů mezi pražským lidem oplakávali s lítostí Mikulášovu smrt, tušíce, že bude těžkou ztrátou pro jejich boj. Nevíme, jaký ohlas vzbudil skon předního hejtmana mezi tábory. Přirozeným důsledkem však bylo, že nyní i oficiálně zaujal Jan Žižka z Trocnova mezi tábory první místo. Až dosud byl vždy Žižka titulován až za Mikulášem z Husi. Od konce roku 1420 se však stal rozhodující osobností na Táboře. Revoluční hnutí ztratilo v Mikulášovi z Husi jednu ze svých nejvýznamnějších osobností. K Žižkovu vedoucímu postavení přispěly nepochybně všechny dřívější úspěchy a především podzimní ofenzíva jeho vojsk, nepopiratelné úspěchy upevnily Žižkovo hejtmanství a učinily ze Žižky nejmocnějšího táborského vůdce. Naproti tomu moc a postavení Mikuláše z Husi postupně od bitvy na Vítkově hoře klesalo. Z mysli husitů se ztrácela skutečnost, že to byl Mikuláš z Husi, který v červenci 1419 organizoval mohutné poutě na hory, vedl lid v listopadu 1419 do boje v pražských ulicích a byl mezi zakladateli Hradiště hory Tábor. V roce 1420 se Mikuláš z Husi marně snažil udržet toto vedoucí postavení mezi tábory. Bojoval statečně o záchranu Tábora před útoky feudálů, bojoval srdnatě po boku pražského lidu před Vyšehradem. Sváděl úporné boje s pražským měšťanstvem, jež se stále klonilo k panstvu. V tomto boji však nakonec podlehl. Proč? Bylo by jistě neodpustitelnou chybou vidět úlohu a činnost Žižkovu a Mikulášovu jen jako projev osobních schopností a jejich rozchod jako výraz jen osobní rivality.
Objektivní dějepisné zkoumání nám dává dostatek pramenného materiálu pro výklad, že oba mužové představovali a ztělesňovali zcela protichůdné zájmy společenskoekonomických skupin a tříd. Samozřejmě, že nelze vyloučit určitou osobní příchuť jejich sporu – bylo by divem, aby se nerozpoutal zápas mezi táborskými hejtmany o to, kdo bude prvním – avšak základním a zásadním je poznatek, že oba dva stáli na zcela odlišných stanoviscích. Netřeba snad snášet nové doklady o tom, že Jan Žižka z Trocnova byl mluvčím a vůdcem měšťansko-šlechtické opozice táborské. Jeho pobyt na Písku (a nikoliv na Táboře), spojenectví se šlechtou a hlavně panem Vavákem z Hradce, jeho čtyři artikuly v smlouvě s Oldřichem z Rožmberka o příměří i jeho postoj ke královské kandidatuře a k Pražanům a univerzitním mistrům v době Mikulášovy porážky – to jsou nevývratná fakta, svědčící o tom, že Žižka nestál na stanovisku chiliastické chudiny, nýbrž že bojoval v prvé řadě za zájmy táborského měšťanstva a zchudlého rytířstva. Proto také při tak zvaném "hádání" mezi radikálními táborskými kněžími a pražskými univerzitními "mistry-fistry" ve zmrzlíkovském domě Žižka mlčel a nevyvstal na obhajobu táborského chiliasmu.
Odlišný postoj Mikulášův je rovněž zcela zřetelný – i když pro něho nemáme tolik pramenných zpráv jako pro Žižku. Víme, že Mikuláš z Husi vedl usilovný boj proti těm, kteří se stali Žižkovými přáteli, proti pražskému měšťanstvu a proti kališnické šlechtě, Víme, že jej mluvčí tohoto měšťanstva – Vavřinec z Březové – z duše nenáviděl a že týž Vavřinec začal najednou chválit moudrost Žižkovu. Mikuláš z Husi vedl tento boj po boku a ve spolupráci s pražskou chudinou, udržoval styk s Hradištěm hory Tábor, jemuž se Žižka vyhýbal. Mikuláš z Husi zásadně nesouhlasil s uzavíráním příměří a vášnivě bojoval proti polské kandidatuře. Učiníme proto správně, ztotožníme-li Mikulášův boj s bojem za zájmy a cíle táborské chudiny. Konflikt obou osobností přestává být věcí jedinců a stává se projevem a odrazem konfliktů třídních, je součástí celkového vývoje husitského Tábora a celého revolučního hnutí. Porážka a potom smrt Mikuláše z Husi byla předzvěstí nastávajícího útoku táborské měšťanské opozice proti táborské chudině. Porážka táborské chudiny po Mikulášově smrti nedala na sebe dlouho čekat.
Když hodnotíme tyto nesporné klady a přednosti Mikuláše z Husi, chrabrého, vzdělaného, politicky prozíravého husitského táborského bojovníka, oddaného snům a tužbám nejchudších a neutlačovanějších sociálně ekonomických vrstev obyvatelstva vesnic a měst, nesmíme zavírat oči před nedostatky a závažnými chybami jeho politického zápasu. K správnému zhodnocení historického významu Mikuláše z Husi dojdeme nikoliv cestou analýzy Mikulášovy individuality, protože o tom celkem nic ze zlomku pramenů nevíme, nýbrž analýzou společenského zařazení, třídního a sociálně politického postoje této významné osobnosti husitského revolučně demokratického hnutí. V Mikulášově politické činnosti se ukázal zcela názorně základní nedostatek hrdinného boje nevyzrálé táborské chudiny. Důsledně promyšlený a probojovaný postoj vedl totiž nutně k úplné společenské izolaci, což znamenalo konec konců nevyhnutelnou porážku. Zatím co u Žižky vidíme, že se k němu hlásili a kolem něho soustřeďovali další a další spolubojovníci a noví a noví spojenci (není důležité, že s rozličnými, mnohdy s protichůdnými zájmy), Mikuláš z Husi byl stále slabší, protože byl stále víc a více osamocen, bez přátel a bez spojenců. Úplná izolace Mikulášova byla názornou ukázkou, kam by zavedla revoluční hnutí táborská chudina.
Poznámky:
173)Viz poznámka číslo 148 naší teoretické studie.
174)Vavřinec z Březové: Husitská kronika, v citovaném vydání str. 179. Okrajová poznámka: pražské svatomartinské rokování o polské kandidatuře na královský trůn v Čechách se konalo roku 1420.
175)Textová pasáž studie o příčinách a celkovém pozadí sporů, nesrovnalostí a třenic mezi stranou chudiny a stranou kališnických měšťanů a šlechticů (především drobných, nižších a středních – vladyků, zemanů, panošů a rytířů) v táborské obci viz Macek, J.: Tábor... II. díl, v citovaném vydání str. 291-293.
Moje poznámky:
Poslední tučně zvýrazněný odstavec ukazuje, že si František Neužil do značné míry význam spojenectví "shora" uvědomuje.
(Pokračování)