S odstupem času pokračuji v seriálu o Husovi. Aktuální mj. i proto, že EU bude mít příležitost se pod dozorem "našeho člověka v Bruselu" vrátit k původním hodnotám, než sešla na zcestí, viz:
https://radimvalencik.pise.cz/7150-vera-jourova-hodnoty-eu-slaby-post.html
Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:
https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html
Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím
37. část
František Neužil
Uvážíme-li, že revoluční hnutí bylo v samých počátcích a že reakční cizina teprve šikovala další vojska, pochopíme, že izolace revolučních sil v Čechách byla smrtelným nebezpečím celého revolučního hnutí. Je v tom kus krvavé ironie, že právě ti, kteří nejčistěji a nejvřeleji planuli pro revoluční ideály, vůdcové chudiny, dovedli by revoluční hnutí za této situace k nevyhnutelné, brzké zkáze. A v tom byl také základní nedostatek politické linie Mikuláše z Husi. Byl ovšem také draze Mikulášem samým zaplacen. Vůdce táborské chudiny, jdoucí neúchylně za naplněním a uskutečněním chiliastického programu, nemohl získat za spojence a pomocníky ani měšťany ani nižší šlechtu, tím méně pak panstvo. Vlastní síly pak byly příliš slabé a nadto se Mikulášovi nepodařilo ani všechnu táborskou chudinu získat na svou stranu. Stejně těžkým neúspěchem bylo, že mu nepodařilo vyburcovat pražský lid a novoměstskou chudinu k rozhodnému vystoupení. A tak nakonec zůstal v podstatě osamocen jen s houfem svých věrných.
Na Hradiště hory Tábor, kde měl četnější stoupence a oddané bratry, už nedorazil. Ať jsou však nedostatky a porážky i neúspěchy Mikulášovy sebevětší, v ničem nesnižují jeho velikost. Prohrál a zemřel jako veliký bojovník za práva lidu, jako přední táborský hejtman a do dějin vešel jako jeden z největších mužů husitského hnutí a celého českého národa. Do půl léta po smrti Mikuláše se ukázalo, co v něm táborská chudina ztratila. Mikulášova smrt otevřela období konečné porážky revoluční chudiny táborské a později vůbec husitské. V tom smyslu znamená i určité rozhraní v dějinách husitského Tábora.176
Sociálně ekonomickou a třídně sociální podstatu politických sporů uvnitř táborské obce mezi chiliastickými kazateli coby politickými vůdci strany venkovských a městských chudých a vojenskými hejtmany jakožto vůdci strany řemeslníků a rytířů lakonicky vystihuje drobný úryvek z Jiráskova románu "Proti všem", jenž stojí jakoby na okraji a v pozadí románového textu a – což je velmi příznačné i výmluvné – se ani neobjevil v žádném z dialogů Vávrova stejnojmenného filmu: "Zato ze sousedství, z Tábora, skoro den co den chodily horší noviny, jaké tam bouření, jak se ti pikarti všemu řádu vzpírají, co Martinek káže, jak Kániš s Bydlinským odpírají staršímu knězi Mikuláši Pelhřimovskému, jak chtějí, aby jmění v kádích bylo zas obecné."177 Můžeme vyslovit velmi věrohodný, téměř s jistotou hraničící předpoklad, že vladykové, zemané, řemeslnící a měšťané byli – stejně jako pan Ctibor z Hvozdna – upřímnými stoupenci Husova učení o reformě církve i celé feudální společnosti, nadšeně se hlásili ke kalichu a byli ochotni i obětovat život při obraně své vlasti v boji proti cizáckým křižáckým vetřelcům, současně však též odmítali společenství majetku, majetkovou rovnost mezi členy táborské obce a přáli si uchovat strukturu feudálního soukromého vlastnictví – a byli rozhodnuti jít s radikálními kněžími do otevřeného vojenského střetnutí coby s třídními nepřáteli své společenské třídy.
Je samozřejmé, že ani filmové zpracování Jiráskova románu se nemohlo vyhnout konfliktu mezi táborskými radikálními táborskými kněžími a Žižkou coby nejvyšším vojenským hejtmanem a politickým vůdcem měšťanské a šlechtické reformní strany v táborské obci. Žižka nikdy nerozuměl složitým otázkám dogmatické náboženské věrouky a teologicko-filosofickým problémům, a tudíž neměl v žádném případě z filosofického hlediska pravdu, když ve scéně rokování o vojenské pomoci Praze kritizoval táborské chiliastické kazatele, že se jen hádají "o ty své výmysly, v nichž není žádného rozumu": geniální vojevůdce nepochopil, nemohl pochopit, že názory chiliastických ideologů na svátost oltářní nebo komže a ornáty při bohoslužbě a s nimi spojená kritika pražských "pláteníků" pouze rozvíjejí program reformy církve, jejž nastínil již mistr Jan Hus a směřují k revolučně demokratickým přeměnám feudální společnosti, neboť, jak jsme již o tom pojednali, jejich naplnění praktickým životem by vedlo k odbourání privilegovaného společenského postavení kněžské kasty. Žižka měl ovšem proti táborským radikálům pravdu politicky, když se na přítomné členy pražského poselstva a táborské vůdce obrátil se slovy: "Římský král hrozí, že nás vyhubí, Rožmberk se na nás chystá, křižáci se již hrnou do Čech ne po stech, ale po tisících! Teď nikdo nesmí dbáti vice svého, než božího a obecného! Teď nemůže stát Tábor proti Praze! Či chce pomáhat Zikmundovi? Teď musíme bojovat společně! Což můžeme nechat naši zemi bez hlavy? Když padne Praha, padnou celé Čechy!"
Kněz Petr Kániš – je zvláštní, že Alois Jirásek ve svém románu zmiňuje pouze okrajově o Martinu Lokvisovi, jenž byl skutečným ideovým vůdce radikálních táborských kazatelů, ve filmu Otakara Vávry pak již není o této osobě vůbec žádná zmínka! – měl v oné filmové scéně zajisté plné právo nesouhlasit s myšlenkou vojenské pomoci "pražským kupcům a pláteníkům" a odvolat se na bibli slovy: "Hospodin řekl: pojďte a stavěte zeď Jeruzaléma! A neřekl: opusťte město a pojďte bojovat do polí k Babylónu!" Když však začal Kániš – jedinečným způsobem jej ztvárnil Václav Voska – proti Žižkovi vykřikovat: "Já nemohu jednat proti svému svědomí! A budu volat na lid, aby neopouštěl naše svaté město, aby tě neposlechl!", pak již nešlo o svobodu svědomí, ale ve své politické podstatě o poškozování a sabotáž vojenské pomoci husitské Praze, která objektivně reálně sloužila pouze císaři Zikmundovi a vraždícím křižáckým hordám. A jinak nelze politicky hodnotit ani Kánišovo volání na členy táborské obce, spěchajícími vytáhnout do pole na pomoc Praze: "Stůjte bratří, nechoďte! Zůstaňte tu na horách, jen tady dojdete spasení!" Kániš se v této scéně obrací na paní Zdenu, která říká, že chce do pole, "vždyť půjdeme proti té šelmě, proti císaři!", a úpěnlivě ji prosí: "Nechoď, pomatenci jsou všichni, pomatení Žižkou a těmi pražskými pláteníky! Praha je Babylon, má být spálena a zničena! A my ji máme ještě hájit? Nač máme Tábor, nač jej stavíme? A teď sami lid odtud vyvádíme! Po Žižkově vůli!"
Z této filmové scény vysvítá nad slunce jasněji, kdo z těch, co na počátku roku 1420 přišli na Tábor, opravdově, upřímně a hluboce věřil vizím o "skonání věků" a "nastoupení království vítězné svaté boží pravdy", a kdo tam přišel pouze proto, že byl ovlivněn nábožensky zjitřenou a exaltovanou náladou té doby; současně je však též jasné, že politicky důsledné praktické naplňování apokalyptických proroctví by přivedlo k politické izolaci jednotlivých revolučních center a celé husitské revolučně demokratické hnutí k rychlé záhubě.178
Jan Žižka se musel ovšem vypořádat nejenom s názory radikálních táborských kněží, kteří pochybovali o účelnosti vojenské pomoci Praze a politického spojenectví s pražskými bohatými kupci a měšťany – jimž vskutku nešlo o nic jiného než o plné truhlice a byli ochotni se v třídním zájmu ochrany svého majetku otáčet po větru jako politické korouhvičky –, a možná se i opravdu snažili výpravu na pomoc bojující husitské Praze překazit. Když táborský vojevůdce účtoval na jaře roku 1421 s "pikarty" a "adamity" v táborské obci, ukázalo se, že jak stoupenci "pikartského kacířství", které, jak víme, spočívalo v světonázorově zcela racionalisticky inspirovaném odmítání osobní přítomnosti živého Krista ve svátosti oltářní a zdůvodnění zrušení všech sociálně ekonomických i politických privilegií kněžského stavu, tak i aktivní nositelé "šílenství adamitského", o němž jsme nalezli, že se jednalo o stoupence původního sociálně ekonomického ideálu táborské obce, spočívajícího v majetkové rovnosti, mají mnoho stoupenců i mezi členy táborské "obce polem pracující".
A tak se stalo, že na konci března roku 1421 vypukla v Žižkově vojsku, které v té době dlelo v Praze, vzpoura části bojovníků, jež pod vedením kazatelů odmítla dále setrvávat pod hejtmanstvím Žižkovým a opustila Prahu. Bezprostřední příčinou této vzpoury bylo údajně kázání jednoho z chiliastických kněží, jenž horlil proti spojenectví s Pražany. Kazatel podložil svou řeč výkladem onoho místa z apokalypsy, kde se hovoří o šelmě, vystupující ze země se dvěma rohy, jež jsou podobny rohům beránka božího, avšak za touto přetvářkou se skrývá pouze sedmihlavý a desetirohý ryšavý drak. Táborský kazatel přirovnal onu nebezpečnou příšeru k Praze, neboť Pražané jsou prý oním nástrojem ďáblovým: jeden roh oné šelmy tvoří konšelé, druhý pak univerzitní mistři. Chiliastický kazatel vyřkl v temném vidění nesouhlas se spojením táborů s Pražany, a proto napomínal bratří, aby už dále v Praze nepobývali a nebyli už pomocníky pražských "pláteníků" – vždyť šelma se dvěma rohy se prý zvláště projevila tím, že překáží svaté boží pravdě a slouží mši v ornátech. Z toho důvodu je nutno opustit Prahu.
Poznámky:
176) Viz Macek, J.: Tábor... II. díl, str. 288-290; šířeji pak o okolnostech Mikulášovy smrti a politické porážky viz tamtéž, str. 269-290. O průběhu "učeného hádání" mezi táborskými kněžími a pražskými univerzitními mistry v domě bývalého mincmistra Petra Zmrzlíka ze Svojšína viz ještě jednou Vavřinec z Březové: Husitská kronika, v citovaném vydání str. 189-199.
177) Jirásek, A.: Proti všem, v citovaném vydání str. 578.
178) Je ovšem velmi dobře známo, že i sám Žižka se v létech, následujících po bitvě na Vítkově a pod Vyšehradem, poměrně brzy přesvědčil o proradném a zrádcovském jednání pražských bohatých kupců a měšťanů i "plátenických" univerzitních "mistrů-fistrů" a pln rozhořčení chtěl svého času po vítězné bitvě u Malešova Prahu zbourat a vypálit (viz Palacký, F.: Dějiny..., v citovaném vydání str. 601); kterýžto bohulibý skutek navrhl ve Vávrově filmu učinit Šimon "Ohnivec". Okrajová poznámka: uvedli jsme, že Kániš prohlásil v polemice se Žižkou, že bude volat na lid, aby ho (Žižku) neposlechl a neopouštěl Tábor. Ve filmu na DVD disku, z něhož jsme vycházeli, však zaznívá: "budu volat na lid, aby neopouštěli naše svaté město, aby tě neposlechli!" Zdá se nám, že zmíněná formulace – je možné, že ve filmové verzi, o níž jsme se opírali, byla právě v tomto místě vypuštěna ve střižně z časových důvodů nějaká slova, třebas: "bratří a sestry" po spojce "aby" – není v souladu s gramatickým pravidlem o shodě přísudku s podmětem. Z toho důvodu jsme uvedli slovesa "neopouštět" a "neposlechnout" v minulém čase a jednotném čísle, kdybychom je napsali v čísle množném pro minulý čas, nemohlo by být v hlavní větě podstatné jméno v jednotném čísle: muselo by tam stát nikoli "lid", ale "lidé". A ještě jedná okrajová poznámka: zdá se, že role Petra Kániše byla jednou z nejlepších filmových úloh Václava Vosky, jenž v prvních dvou dílech "husitské trilogie" sehrál roli prudce elegantního Čeňka z Vartemberka, představitele nejvyšší, panské sociálně ekonomické vrstvy šlechtického stavu a osvědčil tak větší rozptyl hereckých schopností než kupříkladu Zdeněk Štěpánek.
Moje poznámky:
Stálo by za to více ocenit Žižku jako člověka, který byl schopen udržet širší koalici nezbytnou k výhrám. A také je nutné zmínit jeho vojenský řád: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDi%C5%BEk%C5%AFv_vojensk%C3%BD_%C5%99%C3%A1d
(Pokračování)