S odstupem času pokračuji v seriálu o Husovi. Aktuální mj. i proto, že EU bude mít příležitost se pod dozorem "našeho člověka v Bruselu" vrátit k původním hodnotám, než sešla na zcestí, viz:
https://radimvalencik.pise.cz/7150-vera-jourova-hodnoty-eu-slaby-post.html
Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:
https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html
Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím
38. část
František Neužil
Na kazatelovu výzvu skutečně část táborů odešla od vojska. Ukázalo se, že i uvnitř Žižkových vojsk jsou rozpory mezi chudinou poslouchající radikální kazatele a ostatními bojovníky, pro které byl svrchovanou autoritou Jan Žižka. V čele s kněžími, nesoucími svátost oltářní, odešli vzbouřenci z Prahy. Žižka však nedopustil, aby došlo k úplné roztržce. Se svými věrnými se vypravil za vzbouřenci, krvavě ztrestal kazatele a přiměl bratry k návratu. Jenom tento rozhodný krok mohl zajistit jednotu Žižkova vojska. Žižka mohl pomýšlet na další vojenské akce až po tvrdém potlačení vzpoury a nemilosrdném zúčtování s odbojnými kazateli. Nikoli náhodou praví ve filmovém ztvárnění románu "Proti všem" geniální husitský vojevůdce ústy národního umělce Zdeňka Štěpánka: "Svědomí nechci utiskovat, hádky budu! Ty jsou naším nepřítelem jako křižáci, ba ještě horším! Povedu vás, ale musíme být všichni jedné mysli! Máme společného nepřítele, proto kázeň musí být mezi námi, tvrdá kázeň!"
Vzpoura části táborských bojovníků však přesto naznačuje, že chiliastická ideologie, v níž nalézala strana táborské chudiny nábožensko-filosofický výraz svých celotřídních zájmů a potřeb, své touhy po nastolení sociálně spravedlivého společenského řádu a která byla ideovým podhoubím spiknutí proti spojenectví s pražany, měla mezi obyvatelstvem měst a vesnic v oné době stále velmi silnou podporu.
Zamýšlíme-li se nad příčinami rozštěpení a vzpoury v Žižkově vojsku, shledáváme zároveň, jak směšný, nicotný a neudržitelný je výklad, který podávali současní protivníci strany táborské chudiny a jejž po nich ochotně opakovali buržoazní historikové: že totiž jádrem sporu byla úcta ke svátosti oltářní a že pikarté byli pouze náboženskými odpůrci eucharistie. Jak potom vysvětlíme, že nesmiřitelný bojovník proti pikartům, Jan Žižka, nechal při potlačování vzpoury ve svém vojsku pobít kněze, kteří vedli svůj lid pryč z Prahy a nesli před sebou vysoko vztyčené monstrance se svátostí oltářní – což byl základní rozlišující znak mezi oficiálním táborským pojetím eucharistie, k němuž se spolu s Mikulášem Biskupcem z Pelhřimova hlásil i Žižka, a pikartským kacířstvím, jež takto projevovat úctu k oltářní svátosti odmítalo? Právě na tomto příkladě se znovu ukazuje, že celá konstrukce současníků o "pikartech" a "adamitech" zakrývá zcela jinou, sociálně ekonomickou (třídně sociální) podstatu boje Žižky a radikálních táborských kazatelů, že nešlo o svátost oltářní, nýbrž o zásadní politické otázky, tedy otázky politické moci v táborské obci a že tyto politické spory a mocenské konflikty kořenily v rozličných třídních postojích.179
Musíme znovu připomenout, že zkoumáme-li třídní složení táborského obyvatelstva, shledáváme, že v počátečních letech táborské obce (1420 – 1421) na Táboře výrazně početně převažovala venkovská i městská chudina, jež se na jaře roku 1420 stala v "táborské republice" vládnoucí silou, kdy se její nábožensko-filosofickou ideologií stala eschatologická a chiliastická proroctví radikálních kněží. A nešlo pouze o myšlenky a hesla, jelikož chiliastické zásady (neboli principy systémového uspořádání "království božího na zemi") byly na Táboře uváděny ve skutek v lítých bojích proti vykořisťovatelům i ve výstavbě táborské "obce domácí" a "obce polem pracující": Tábor byl v roce 1420 vojenským ležením, kde všechno bylo všech, spotřební statky byly společné a výdaje se hradily ze společných pokladnic (kádí). Tento systém majetkové rovnosti členů obce doplňovala důsledná lidovláda, zahrnující i volbu starších, hejtmanů a úředníků nad káděmi. Rozbor chiliastických článků ukazuje, že nešlo jen o náhodné či vojenské opatření, nýbrž že se jednalo o celkový výraz vlády táborské chudiny. Táborský chiliasmus se snažil podchytit všechny složky života společnosti, zasáhl i soustavu právních norem a projevil se samozřejmě též v náboženských otázkách a organizaci kněžstva. Zásadní boj proti dogmatům katolické církve byl doprovázen snahou po obnovení původní apoštolské církve, v níž chiliastičtí kazatelé viděli záruku lepšího života prostých lidí. Opět si také zopakujme, že v názorech na náboženské otázky v chiliastické ideologii již od počátku nalezneme odpor proti uctívání svátosti oltářní a jasné projevy zdravého rozumu a bezbožectví. Boj o program táborské chudiny nemá až do té doby v historickém vývoji lidské společnosti obdoby. Po staletí nebyl nikde na tak dlouho a s takovou důsledností uskutečněn pokus o vybudování beztřídní společnosti.
V táborské obci se zároveň již od počátku začaly projevovat první drobné rozpory mezi vůdci vojsk, zchudlými šlechtici a radikálními kazateli coby politickými vůdci chudiny ve vojscích. Na cestě Jana Žižky z Trocnova do husitského revolučního hnutí lze ukázat politický profil vůdce šlechtické a měšťanské opozičně reformní strany, jež na Táboře teprve nesměle zdvihala hlavu. Poznáme-li třídní složení Tábora, chiliastickou revolučně demokratickou ideologii, vyjadřující objektivní celotřídní zájmy chudiny z měst a venkova, její sny a touhy po spravedlivém uspořádání věcí lidských a třídně sociální podstatu chudinské lidovlády na Táboře, můžeme též porozumět příčinám skvělých vítězství nad feudály domácími (bitva u Sudoměře, jarní ofenzíva táborských vojsk v Čechách) i zahraničními (bitva na Vítkově): slavné vítězství táborských a pražských husitských vojsk na Vítkově by bylo nemyslitelné bez aktivní účasti a iniciativy chudiny. Za pobytů táborů v Praze se ale přiostřily – zvláště po vítězství nad křižáky 14. července 1420 – rozpory mezi pražskou měšťanskou opozicí a táborskou chudinou. Chiliastický program táborské chudiny z počátku srpna 1420 nepřijali pražští měšťané a bohatí kupci právě z toho důvodu, že požadoval i pro Prahu nastolení podobné lidovlády jako na Táboře. Po odchodu z Prahy – jednotné táborské vojsko nebylo v té době ještě vybudováno – se nesrovnalosti a spory mezi vojenskými hejtmany a radikálními kněžími dále prohlubovaly. V podstatě těchto sporů se obrážely narůstající rozpory mezi táborskou šlechticko-měšťanskou opozicí a chudinou a v tomto smyslu proto musíme chápat i spor mezi Žižkou a Mikulášem z Husi.
Uzavření příměří ve druhé polovině listopadu 1420 mezi Žižkou a Oldřichem z Rožmberka výrazně svědčilo o napětí mezi revolučně demokratickou stranou chiliastické chudiny a stále sílící a postupně se prosazující reformní stranou táborské měšťansko-šlechtické opozice. Záplavy nepřátel ovšem ještě udržovaly zdání jednoty, i když se sám Žižka vyhýbal Táboru, pokud v něm početně převažovala chudina, vyznávající nábožensko-filosofickou ideologii v proroctvích o konci a zániku feudálního světa a nastolení království božího na této hříšné zemi. Velké úspěchy podzimní ofenzívy Žižkových vojsk, v jejímž průběhu byly dobyty Příběnice a Prachatice, byly doplněny výrazným podílem táborské chudiny na vítězství nad Zikmundovým křižáckým vojskem pod Vyšehradem. Ve zmrzlíkovském hádání ještě radikální kazatelé jakožto ideoví a političtí vůdcové chudiny prosadili chiliastický program coby ústřední táborský program, přestože už například Jan Žižka stál v té době za programem čtyř pražských artikulů. Smrt Mikuláše z Husi 24. prosince 1420 chudinu citelně oslabila.
Konečné vítězství stále sílící reformní strany táborské měšťanské a šlechtické opozice, která vytvořila "bratrskou" třídní ideově politickou jednotu s pražskými bohatými měšťany, kupci i univerzitními "mistry-fistry", nad revolučně demokratickou stranou táborské chudiny, na sebe nedalo dlouho čekat. Útok táborské měšťanské opozice proti chudině a jejím politickým vůdcům byl zahalen ideologickou rouškou boje proti kacířským pikartům a adamitům, přičemž slovní označení "pikartští kacíři" či "zvrhlí adamitští šílenci" neznamenalo, jak jsme již mnohokrát doložili, nic jiného než aktivní nositele a stoupence chiliastické ideologie, mluvčí sociálně ekonomických a politických zájmů chudiny. Prvním signálem útoku bylo zajetí Martina Húsky Žižkovým spojencem panem Oldřichem Vavákem z Jindřichova Hradce. Bezprostředně nato vystoupili proti chudině i někteří táborští kněží, seskupení kolem Mikuláše Biskupce z Pelhřimova a Jana Jičína. Dočasné uvolnění napětí poté, co byl Húska propuštěn z vězení, jen nakrátko oddálilo rozhodující mocenské a vojenské střetnutí. Přední náboženští a političtí vůdcové chudiny byli i se svými nejvěrnějšími stoupenci vyhnáni z Tábora do Příběnic. Jan Žižka nelítostně potlačil vzpouru chudiny ve svém vlastním vojsku a kolem poloviny dubna 1421 rozprášil příběnickou chudinu. Na Klokotech bylo upáleno 75 předních vůdců chudinské strany v čele knězem Petrem Kánišem.
Poznámky:
179) K textové pasáži o vzpouře části Žižkova vojska viz Macek, J.: Tábor... II. díl, v citovaném vydání str. 334-336.
Moje poznámky:
Zde je potřeba zmínit ještě jednu velkou slabinu chiliastů: Nebyli schopni vytvořit ideologii, kterou by získávali spojence "shora". Purismus jako zdroj radikalismu je špatný ideový základ historické změny, která musí respektovat historický kontext. To platí i dnes.
(Pokračování)