S odstupem času pokračuji v seriálu o Husovi. Aktuální mj, i proto, že EU bude mít příležitost se pod dozorem "našeho člověka v Bruselu" vrátit k původním hodnotám, než sešla na zcestí, viz:
https://radimvalencik.pise.cz/7150-vera-jourova-hodnoty-eu-slaby-post.html
Podrobný úvod k seriálu, který vychází z pojednání, které zpracoval PhDr. František Neužil (považuji za důležité tento úvod přečíst) je zde:
https://radimvalencik.pise.cz/7024-neuziluv-hus-o-moci-a-rozumu-v-soucasnosti-uvod.html
Několik poznámek k otázce ideově teoretických zdrojů husitství a vzájemného vztahu mezi myšlenkovým obsahem Husova díla a husitským revolučně demokratickým hnutím
40. část
František Neužil
Mohli bychom ještě doplnit, že traktátová polemika mezi stoupenci a odpůrci "pikartského kacířství" v otázce svátosti oltářní bude mít v českých kulturních dějinách povždy čestné místo jako první "vědecká" polemika vedená v českém jazyce. Před tím byla drtivá většina učených spisů psána latinsky. Pravda, vznikla i některá učená díla, která byla sepsána v češtině (spisy Štítného, Husovy atd.). Nikdo však nepoužil českého jazyka v odborné, učené polemice. Na jaře a v létě roku 1420 probíhala například na pražské univerzitě diskuse o oprávněnosti války. Všichni univerzitní mistři, kteří se do této diskuse zapojili, psali své traktáty v jazyce latinském. Teprve spor o pikartství (neboli o "zázrak přepodstatnění" podstaty chleba a vína na oltáři po pronesení posvěcovací formulky na podstatu těla a krve Kristovy) probíhal na stránkách česky psaných traktátů. Česky psaná polemika kolem svátosti oltářní svědčí nejen o neobyčejné vyspělosti češtiny v oblasti odborné, nábožensko-filosofické a teologické terminologie a hluboké lásce táborů k rodnému jazyku, leč též o snaze zpřístupnit celý spor co nejširšímu okruhu zájemců a účastníků.182
Všechny tyto myšlenkové výboje i reálné praktické sociálně ekonomické, sociálně politické i duchovně kulturní přínosy způsobily, že se táborská chudina hluboko vtiskla do lidové tradice. Ačkoliv byl proti ní veden boj ze strany katolíků i kališníků, památka na hrdinný zápas táborské chudiny v myslích prostých lidí nezanikla. Znovu si kupříkladu připomeňme staročeského překladatele latinsky psané "Husitské kroniky" ctihodného univerzitního mistra Vavřince z Březové, jenž na několika místech projevil svou nedůvěru k Vavřincovým výkladům o "pikartském kacířství" i nepokryté sympatie k umučeným pikartům: "Ó lháři: neměl si čím zohyzditi Táborských všemu světu než lžmi."183 Příchylnost anonymního staročeského překladatele z konce patnáctého století k táborským pikartům byla odrazem a projevem lidového kultu klokotných mučedníků.
I mezi zprávami o vznikající "Jednotě bratrské" se setkáváme s ohlasem pikartské (pikartsko-chiliastické) táborské tradice. Na konci 15. století se v utvářející se "Jednotě bratrské" sdružovali všichni nespokojenci s feudálním uspořádáním společnosti: "Jednota bratrská" tehdy nebyla církví a bratři mezi sebe nepřijímali nikoho z boháčů a urozených, byla to spíše lidová sekta, sdružující poddané venkovany i chudé obyvatele měst, která navazovala na tradice lidového, selsko-plebejského kacířství. Bratří se pochopitelně velmi vřele hlásili i k tradici husitské a v jejich podání ožívala i tradice klokotských mučedníků. Tak ve spise o původu "Jednoty bratrské" z počátku 16. století, v němž se připomíná Tábor jako pokračovatel a obhájce Husova odkazu, věnuje autor zvláštní místo táborské chudině, když připomíná, že "povstali bratří ve větším světle, kteréž u Tábora ve vsi Klokotech spálili". Tradice klokotských mučedníků se v českobratrské "Jednotě" udržela až do sedmnáctého století a zřetelně ji najdeme ještě na příklad u Jana Ámose Komenského. I tento bratrský kult táborské chudiny odrážel lidovou úctu k hrdinství lidových bojovníků a mučedníků. Je pravdou, že v husitské tradici vcelku převážila láska k Žižkově památce a kult Žižkův, je však pozoruhodné, že se Žižkovým jménem byly v této lidové tradici spojovány plány, cíle a společenské ideály, za něž bojovala a umírala táborská chudina.184
Snažíme-li se v souladu s historickou skutečností objektivně hodnotit význam táborské chudiny, očistit její dějepisný obraz od lživých pomluv a klevet, které jej po staletí hyzdily a ostouzely, neměli bychom současně v tomto spravedlivém úsilí o historicky věrnou podobu táborské chudiny upadnout do druhé, opačné krajnosti a zastírat nepopiratelné slabiny, nedostatky a chyby tak zvaného chiliasticko-pikartského revolučně demokratického hnutí a politických vůdců táborských selsko-plebejských "kacířů".
V husitském období nalezneme v českém národě rozmanité "strany". Češi se zde nábožensky rozdělili na:
a) stoupence tradiční náboženské víry římskokatolické, v níž se laikům podává při večeři páně svátost oltářní pouze ve formě těla Kristova v podobě posvěceného chleba – katolické dogmatické věroučné články autoritativně prohlašují, že přijímání svátosti oltářní v podobě chleba (těla Kristova) stačí k osobní spáse věřících, neboť tělo Kristovo obsahuje zároveň i krev syna božího –, a proto se tato náboženská strana nazývala stranou pod jednou;
b) vyznavače nové náboženské víry, teologicky založené mistrem Janem Husem a mistrem Jakoubkem ze Stříbra, podle níž je k osobní spáse věřících nezbytné přijímat při večeři páně svátost oltářní nejenom v podobě knězovou formulí posvěceného chleba (čili těla Kristova), leč též i ve formě krve syna božího v tělesné podobě posvěceného vína, podávaného z kalicha – tito věřící byli stranou podobojí a nazývali se kališníky.
Zmíněný univerzitní mistr Jakoubek ze Stříbra dokázal, že ve společenství prvních křesťanů se svátost oltářní podávala laickým věřícím právě obojím způsobem neboli v podobě chleba i vína a mistr Jeroným Pražský se seznámil s eucharistickou praxí východních křesťanů, pravoslavné církve, v níž se tak děje až dosud. Z toho se zrodil kalich jako symbol celého husitského nábožensko-politického a reformního společenského či dokonce revolučně demokratického hnutí, jenž měl symbolizovat překonání rozdílu a rovnost mezi kněžími a laiky před bohem a návrat k bohoslužebné praxi prvních křesťanů.
Nazíráno ze zorného úhlu nábožensko-politického se český národ dělil v období, kdy se na jevišti českých dějin odehrávalo husitské reformní či – ve svém prvním a vrcholném vývojovém stádiu – dokonce revolučně demokratické hnutí, na:
a) "jednušky papeženské" neboli stranu katolické feudální reakce, která zůstávala věrná římskému papeži i poslušenství římské kurie a v jejím čele stál uherský a římský král Zikmund Lucemburský, od Čechů pravdivě nazvaný "šelma ryšavá" za to, jak se proradně zachoval vůči mistru Janu Husovi, jenž byl ovšem zároveň právoplatným následníkem zemřelého krále Václava čtvrtého na uprázdněný český královský trůn, neboť byl budoucím českým králem prohlášen ještě za života Václavova;
b) "husitské kališnické kacíře", kteří se ovšem za "kacíře" a vlastně ani za "husity" nikdy nepovažovali, neboť označení "husita" se v tehdejší Evropě rovnalo označení za "kacíře": zástupci husitů vystupovali na basilejském koncilu v roce 1431 jako "Čechové" a vždy prohlašovali, že nikoli oni, ale právě jim soudobá římskokatolická zjevně viditelná církev, v níž byl římský papež hlavou, a církev kardinálů byla jejím tělem, se svatokrádežně odchýlila od původního křesťanství.
Právě z toho důvodu se husité pokládali za "boží bojovníky" a stoupence katolické papežské strany i nároků uherského krále na český trůn považovali za "nepřátele Kristovy boží pravdy". Kališnická nábožensko-politická strana měla celou řadu názorových a politických křídel a odstínů, počínaje od těch jejích členů, co rozhodně odmítali Zikmundovy nároky na český trůn, až k těm, kteří se chtěli za určitých podmínek se "šelmou ryšavou" dohodnout a vrátit se též do lůna římské církve – toto křídlo mezi husity zosobňovali zvláště "nejmírnější z umírněných kališníků", k jejichž představitelům náležel především univerzitní "mistr-fistr" Jan z Příbrami.
Zatímco drtivá většina příslušníků panského stavu, nejvyšší sociálně ekonomické vrstvy šlechty, světských a církevních feudálních velmožů zosobňovala a představovala katolickou stranu pod jednou,185 ke kališnické straně podobojí se přichylovala značná část příslušníků rozličných sociálně ekonomických vrstev měšťanstva a drobné, nižší (chudší) šlechty, kteří se soustřeďovali do městských svazů, z nichž nejvýznamnější byly Táborský, Sirotčí a Pražský. Sirotčí městský svaz, navazující na východočeské orebity, založil Jan Žižka roku 1422 poté, co se rozešel s původním Táborem – východočeští husité si po Žižkově smrti v roce 1424 dali, jak je obecně známo, název "Sirotci". Tábor představoval nábožensko-politickou "levici", Sirotci "střed" a Praha pak spíše "pravici" husitského hnutí, i když i zde působilo pod vedením radikálního kněze Jana Želivského, jenž byl politickým vůdcem pražské chudiny, levicové křídlo. Po smrti Želivského byla ovšem Praha ovládána bohatými kupci a měšťany, kteří spolu s kališnickou šlechtou nechali kněze Jana roku 1422 zákeřně zavraždit. Již jsme se zmínili, že mezi pražskými univerzitními "mistry-fistry" zastával nejpravicovější názory a postoje mistr Jan Příbram spolu s mistrem Křišťanem z Prachatic; mistři Jan Rokycana a Vavřinec z Březové náleželi údajně k pražskému husitskému "středu".
Poznámky:
182)Viz Macek, J.: Tábor... II. díl, v citovaném vydání str. 332-333.
183) Nechť se čtenář sympatizující s naším metodologickým přístupem k husitství, ale i ten, jenž má k onomu ideově teoretickému a metodologickému přístupu obdobný postoj, jako měl autor "Husitské kroniky" k táborským "pikartským kacířům" a "zvráceným adamitským šílencům", vrátí k šedesáté páté stránce našeho teoretického pojednání, která se váže k poznámce číslo 143, jež ukazuje, že onen odsudek Vavřincova textu ze strany staročeského překladatele se nalézá na str. 364 citovaného vydání kroniky.
184) Tuto textovou pasáž našeho pojednání srovnej s Macek, J.: Tábor... II. díl, v citovaném vydání str. 365-366. Okrajová poznámka: na českobratrském webovém serveru www.petrchelcicky.cz se lze dočíst, že jihočeského písmáka a hloubavého myslitele Petra Chelčického velmi ovlivnilo sugestivní líčení dojímavého života prvních křesťanů, jejich vzájemných vztahů, prosvětlených nezištným přátelstvím a ochotou pomáhat si za všech okolností slovem i skutkem: staří křesťané si byli ve svých společenstvích před tváří Boha všichni rovni, žili v ušlechtilé chudobě, nikdo nehromadil bohatství na úkor ostatních, o výsledky své práce se dělili rovným dílem. Právě slovní výraz "ušlechtilá chudoba" se nám zdá být velice zajímavý. Nekonkretizuje náhodou myšlenka o "ušlechtilé chudobě" představu o společnosti založené na rozdělování podle "rozumných potřeb", která se zdá být jedinou záchranou před civilizační katastrofou, k níž nevyhnutelně a zákonitě směřuje fungování globalizovaného systému kapitalistického vykořisťování?
185) K takovým "věrným synům svaté matky církve římskokatolické" náleželi kupříkladu urození katoličtí páni Jan Městecký z Opočna a Ota z Bergova, kteří na začátku listopadu roku 1415 přepadli Opatovický klášter a tamního opata umučili k smrti, když nechtěl prozradit, kde se nachází klášterní poklad. Oba ctihodní pánové, představující "výkvět" katolické šlechty, kteří posléze v roce 1420 stanuli mezi ctnostnými "obránci pravé a svaté, samospasitelné víry katolické", si díky loupežnému přepadu odnesli z kláštera velké množství zlata, stříbra a klenotů, když se nestyděli oloupit i mrtvoly povražděných mnichů o skvosty. (Viz Macek, J.: Tábor... I. díl, v citovaném vydání str. 182-183). Katoličtí dějepisci, beroucí při svých výkladech o husitství inspiraci ze "slavné knihy" univerzitního profesora Josefa Pekaře "Žižka a jeho doba", o němž jsme napsali, že by jej bylo možno označit za "mistra-fistra" dvou století, devatenáctého i dvacátého, by ovšem mohli, jak se nám alespoň zdá, napsat, že urozený pán z Opočna i urozený pán z Bergova vzali pouze opatovický klášterní poklad "do ochrany", aby se nedostal do rukou "zlotřilé, loupeživé a hrabivé lůze husitských kacířů". A o tom, jakým "dobrým a vzorným synem svaté matky církve" byl vysoce urozený pán Oldřich z Rožmberka, jejž zdobilo především nonšalantní kulhání na těle i na duši, jsme v našem pojednání hovořili již mnohokrát.
(Pokračování)